Dvacátého července uplynulo 140 let od narození Franka Hellera. Kdo to vůbec byl? Ve Švédsku není úplně zapomenut, u nás zná prvorepubliková vydání jeho knih vícero fajnšmekrů. Známe ho, ale patrně se nevrátí. Tak to chodí.

Byl syn švédského vikáře a ve třiadvaceti získal v Lundu doktorát z anglické literatury. On sám ale opakovaně naznačoval, že v něm kolovala od dětství krev dobrodruha a spisovatele; tady vidím jeho pozdější fotografii: Gunnar Serner AKA Frank Heller - Frank Heller - Wikipedia, volná encyklopedie. Čím se Heller proslavil? Stal se duchovním otcem lupiče-gentlemana Filipa Collina.

Osobně jsem se dostal k Hellerovi ve dvaadvaceti letech a bylo to v červenci 1986 v pražském antikvariátě Dlážděná a prostřednictvím tenkého románu Pan Collin contra Napoleon, který v originále vyšel roku 1924 a česky roku 1927 u Františka Borového v edici Knihy podivuhodných dobrodružství. „Takže to není detektivka?“ ptal jsem se. Žádná odpověď. I koupil jsem knihu, protože mi bylo Hellerovo jméno už nějak povědomé, i když mi dohromady neříkalo nic. Pro Napoleona jsem byl tehdy naopak nadšený a dočetl zrovna poutavý román Arthura Conana Doyla Strýc Bernac, který je ovšem k vojevůdci, který zavinil smrt milionů lidí po celé Evropě, až moc adorativní, řekl bych.

Josef Škvorecký se o Hellerovi stroze zmiňuje v Nápadech čtenáře detektivek, jak jsem si dodatečně uvědomil už tenkrát, a klade ho poblíž tvůrců lepších lupičů-gentlemanů: Lupina a Rafflese. Raffles, to byl lupič-gentleman ještě před Lupinem, a to v Londýně, vysnil si ho Doylův švagr Hornung a vlastně jím je (schopnější) Lupin inspirován.

Protože nebyl Škvorecký žádné ořezávátko, zmiňuje vícero dalších gentlemanů zločinu, a to včetně Alonza MacTavishe od Petera Cheyneyho a „Svatého“ Simona Templara od Leslie Charterise. Za samostatnou kapitolu mu ale nestojí a neštudoval jsem tenkrát nic ze zahraničních zdrojů, ani jsem k nim vlastně neměl přístup, a ono je nakonec lepší přelouskat knihy. A konkrétně Collin versus Napoleon?

Titulní hrdina se ocitá „až“ na Korsice, aby tam dopadl - velice zvláštního - padoucha jménem Pozzo di Borgo, který je buď převtělením Bonaparta, anebo se do té role přinejmenším staví. Napoleonovi jako by z oka vypadl a dodržuje některé jeho legendární zvyky. Má i podobné vlastnosti? Kdo ví! Ten příběh nevypráví on a nevypráví jej ani Collin a v první osobě nám ho předkládá jistý Richard Hegel, švédský autor, který tu Stockholmu něžně říká „město u bledě modré vody“. Kromě toho podotýká, že se jedná o osmnácté už Collinovo dobrodružství, přičemž byl tím předchozím případ satirizovaný jako Císařovy staré šaty. Hegel je každopádně kronikář Filipových příhod, asi jako byl kronikářem už doktor Watson, a onen nový Napoleon prahne po sto letech opět dobýt Paříž. Plakáty s megalomanským oznámením, že se tak stane (a že tam už nepobude jen sto dní), rozhazuje bez problémů francouzskou Riviérou a Korsičany na jejich ostrově poněkud nejapně děsí gigantickým napoleonským stínem (vyostřeným z profilu), když ho dětinsky promítá na (podobně zbytnělou) reklamu na koňak.

Pro nového Napoleona ovšem pracují četní mužové i ženy a jenom pro začátek unesou hned několik vzducholodí, což byl ve dvacátých letech dopravní prostředek běžnější než dnes. Ony se vzducholodi ještě budou hodit, „uvidíte“, tedy pokud nekalostem nezabrání Filip!

A Collin se nikdy ničeho nebojí, má pořád dobrou náladu a očividně cestuje celou Evropou. Líčen je jako „mladistvě vyhlížející muž“ s laskavým, i když ironickým úsměvem, má jasné a inteligentní oči a jaksi rychlé vystupování: perfektně se ovládá, zásadně mluví tiše a pan Hegel je s ním konfrontován až mezi druhou a poslední třetinou příběhu. A navzdory tomu, že se předtím dlouho neviděli, je mu už vzápětí zatěžko neuposlechnout Collinova „rozkazu“, což vypadá pomalu jako ozvuk nějakého doktora Mabuse… Protože pan Collin, tento lupič-gentleman, si obtočí okolo prstu kohokoli.

Ale i Hegel má přátele a kniha končí a začíná v jejich intimním kruhu a ve vinárně nazývané Quo Vadis; zajímavé, jak evropský má i tato společnost charakter! Je tu Švéd Simon Weel, je tu dánský sochař, označovaný pro jistotu jen Sochař, je zde i dánský novinář Brasch a ještě další sochař, ale pro změnu polského původu… a označovaný šifrou „Cz“. Hegel jim říká, že musí na už zmíněnou Korsiku, že mu jde o dědictví, ale když chce stejné skupině ve finále odvyprávět, co neuvěřitelného s Collinem už zase zažil, ani zdaleka není zřejmé, zda ho nepovažují za Barona Prášila!

„S výjimkou paragrafu o manželství se dostal Collin během života do konfliktu se všemi paragrafy,“ nadsazuje Heller, ale možná má proč nadsazovat a taky stával na šikmé ploše. Vlastně se jmenoval Martin Serner a roku 1912 ujel kvůli nikoli nepodstatným podvodům do Londýna. Z Londýna se vydal do Monaka a pokusil se tam zbohatnout. S dobrodruhem Mauriciem Jaspersonem (1888-1969) možná i nějakou dobu vydělávali díky Jaspersonovu „zaručenému“ systému, jak na ruletu“, ono je ale v Monaku nakonec vždycky pouze jediného vítěze. Ověřili si to a roku 1913 začal Serner raději prodávat své povídky; nejméně jednu umístil přímo ve Figaru a roku 1914 vydal i první knihu collinovských příběhů Londýnská aféra pana Collina. Brzy měla následovat i collinovská sbírka V hlavním městě náhody (1915), kde jsou zúročeny právě zkušenosti z Monte Carla.

Pseudonym Frank Heller vybral Serner podle jména hlavního hrdiny románu švédského novináře Artura Möllera (1883-1940) Student Sins (1912) a neuspěl by dost, kdyby díla zůstala v jeho rodném jazyce, ale došlo i na překlady do angličtiny a němčiny, ze které to pokračovalo taky k nám.

Roku 1914 létal Heller v Paříži s Blériotem a posléze poznal jistou Annie Kraghovou, se kterou se vzali roku 1920 v Římě. A pak už jen prosperoval: roku 1925 si nechali na dánském ostrově Bornholm postavit vilu „Casa Collina“ a roku 1927 koupili vilu St Yves na Riviéře – v Mentonu. Heller se do Švédska už nikdy trvale nevrátil, i když je podivně paradoxní, že zemřel právě tam, a to následkem nehody na bicyklu (14. října 1947); pohřbený je Lundu, kde má od roku 1981 dokonce vlastní Společnost, a spisovateli se stali taky jeho synovec, neteř, zeť i pravnučka Ann Björkhemová (*6. 12. 1947), narozená několik měsíců po jeho smrti.

Heller psal rovněž non fiction a mimo jiné i knihu Cestujte po Švýcarsku (1947). Roku 1927 zveřejnil dokonce i vlastního průvodce Kde a co jíst v Evropě - a téhož roky mu vyšly romány Odysseus a Miliony Marca Polla, jedny z nejtypičtějších hellerovek. Známé jsou i tituly Pan Collin je ruinován (1921), Tisíc a druhá noc (1923), Jak jsem se stal vyděračem (1928), Krádež Eiffelovy věže (1931), Velký film o Attilovi (1934) a Pád Atlantidy (1941). Zatímco Lupin byl diskrétní, tady je u všeho až okatá megalomanie. Příběh Uveď mě v pokušení byl roku 1933 zfilmován a snímek Dobrodružství pana Collina je z roku 1943. Heller měl dokonce to štěstí, že úplně první film podle jeho šarády (Finance pana velkovévody) zrežíroval sám Murnau, a to podle scénáře They von Harbou (1923).

Na rozdíl od lupinovek jsou collinovky spíš thrillery a dobře vystihují určitý eskapismus 20. let a před hospodářskou krizí. Byly dobovou senzací a jejich autor skutečně patřil k nejpřekládanějším švédským autorům. Ostatně asi právem. Je nápaditý, je vtipný, a navzdory tomu, že má v sobě cosi nedospělého, je oproti ostatním thrillerům i jaksi intelektuální. Ještě roku 1981 založily tudíž švédské noviny Kvällsposten jeho Cenu - pro všechny ty autory, kteří zvládnou vytvořit významné dílo „v duchu Franka Hellera“, které by aspoň částečně odráželo jeho typické nadšení a jeho „smysl pro jazyk“. Roku 1988 vyšly i Hellerovy (částečně zřejmě smyšlené) Paměti z pouzdra na cigarety a podrobně se věnuje jeho životu a dílu už zmíněná Společnost Franka Hellera a její nakladatelství Pelotard press. Collin, a to jsem zapomněl připomenout, totiž rád vystupoval i pod identitou profesora Pelotarda.

Jenom za posledních dvacet let vydal Společnost mimo jiných publikace Frank Heller a dobrodružný příběh, Frank Heller jako rozhlasový dramatik, Frank Heller a Kodaň, Frank Heller a Lund, Frank Heller a hazardní hry, Frank Heller a Annie (o vztahu s jeho paní), Frank Heller na Riviéře, Frank Heller a překlady, Frank Heller a film, Frank Heller a cestopis, Frank Heller a Itálie a U stolu s Frankem Hellerem.

Nu, a máme-li věřit autorovým (spíše dodatečným) odhalením, narodil se „pan Collin“ roku 1875 v anglickém Dunderydu. Jeho otec ale žil ve Francii, anžto mě importní obchod v Le Havru. Matka byla Francouzka, ale když mu bylo devět let, osiřel a ve Švédsku ho začali vychovávat otcovi příbuzní. „Bylo to pro něj hotovým utrpením,“ zvíme, „a filozofoval-li o své minulosti, shledával zárodek pozdějšího kriminálního vybočení právě v této době dětství.“

Opatrovníci byli prý příliš puritánští a malicherní a krajně taky skrblili, jak zvíme, ačkoli výdaje na výchovu sami nehradili. V osmnácti odešel Collin naštěstí na vysokou, ale během šesti let prý navštěvoval přednášky jen málo, zatímco dědictví se tenčilo. Ale školu zvládl. Co právník se pak stal společníkem v nejoblíbenější stockholmské kanceláři a za rok založil vlastní kancelář. Za pár let měl jméno a mohl se klidně stát člen advokátní komory a následně třeba poslancem; ale on si začal s burzou. Došlo taky na falešné směnky a léta se krize hrotila. Zůstával usměvavý a v září 1904 zmizel ze země; to už porušoval pět paragrafů, napodoboval podpisy a měl na kontě statisícové ztráty. O věci se psalo a lid čekal jen lumpovo zatčení. Vypsali na něj odměnu a roku 1906 zvěděli, že jistý Francouz jménem Filip Nicolle, který si mezitím založil směnárnu a jednatelství v Kodani, zmizel se sedmdesáti tisíci. Ten muž byl opět Collin a unikl do Londýna, přičemž autor předvádí čtenáři asi třicetiletého černovlasého gentlemana polykajícího v restauračním voze s chutí šunku s vejci a chleby s džemem. „A stál před ním kouřící šálek čaje, z něhož co chvíli upil hluboký doušek. Jeho zrak byl klidný a jasný, hlavu držel zpříma a chvěl-li se chvílemi jeho vous, dlužno to přičíst jenom potlačovanému zívání; a přece by měl být ten zrak plachý a vous by se měl třást strachy, neboť byla na vzpřímenou hlavu vypsána odměna a její majitel byl hledán jak švédskou policií, tak dánskou bezpečnostní stráží.“

A proč se „bídák“ Filip Collin už knižně ani moc nevydává, nebo aspoň ne celoevropsky? Zatímco Lupinova dobrodružství jsou v kursu a dodnes i objekt umných pokračování? U nich dokonce vznikají další a další televizní anebo dokonce filmové adaptace. Proč to vyhrál?

Na to neumím odpovědět, ale napadá mě, že byl Collin při všem svém espritu až moc bohorovný a…Nepravděpodobný. Jistě, taky Lupin je záhada! Nevidíme do veškerých záhybů, ale jeho eskapády vyvstávají precizně. Možná se taky penězům nekoří až tak pragmaticky, jako to život naučil pana Collina. Je to zkrátka Francouz, abych použil humor. Není to Švéd.

Frank Heller Sällskapet