Pokud jste zmíněný film viděli, dáte mi za pravdu jedno. Nikoho nenechá chladným, nikdo neodejde z kina bez emocí. A to všech možných.

Už samotné recenze v Polsku, kdy minulá vláda označila diváky filmu, že „jen svině sedí v kinech“ dávají tušit, že dopad na společnost bude drsný. Na rozdíl od zábavných hollywoodských barvotisků se film dotkne všech Poláků (a nejen jich) s tím, že se s daným tématem musí vnitřně vyrovnat. A že to nebude snadné.

Profesionální kamera, černobílý filmový materiál a pusté území mezi polskou a běloruskou hranicí, území plné hustých lesů, bažin a také ostnatého drátu, který rozděluje Evropskou unii a Bělorusko. Skupina uprchlíků ze Sýrie (rodina s třemi dětmi a dědečkem, k nimž se přidá i starší žena z Afghánistánu) přistávají tureckými aeroliniemi v Minsku, odkud je ochotně odvážejí až k hraniční čáře. Tam jsou ponecháni svému osudu, jenž je posléze utkán z opakovaného vyhánění z Běloruska do Polska a zpět.

Ve filmu je jasně řečeno, že jde o „lidský materiál“ jenž je používán putinovským a lukašenkovským režimem k rozvrácení Unie. Režisérka si však mnohem více všímá podílu jednotlivých lidí, ať jde o běloruské pohraničníky, kteří prodávají láhev vody za 50 Euro, polské vojáky, kteří plní rozkazy svých nadřízených, že průnik jednoho bude posléze znásoben řadou dalších, na opačné straně pak mladých lidí, kteří bojují za právo uprchlíků na získání asylu a pomáhají jim utéct z hraničního pásma, kde jsou chytáni a hnáni zpět do Běloruska.

Scény jsou velmi syrové, jistě autentické z mnoha vyprávění a životních příběhů. I jako jistou úlitbou pak film končí začátkem ruské agrese na Ukrajinu v únoru roku 2022, kdy do Polska dorazilo přes 2 miliony uprchlíků před válkou a kdy polská strana (stejně jako česká) celou tuto apokalypsu se ctí zvládly.

Co se týče stavu na polsko-běloruské hranici, můžeme mít každý jiný názor a nejspíše jsme schopni si jej obhájit. Na jedné straně humanita, jež pomáhá lidské bytosti v nesnázích bez ohledu na jeho původ, barvu pleti či náboženské vyznání. Na straně druhé pak oprávněná obava před neregulovaným přílivem jedinců o nichž nic nikdo neví a kteří mohou svou kulturu, životní filosofii a náboženskou orientaci násilně implementovat do naší civilizace s destruktivními účinky, jak je tomu v některých zemích západní Evropy.

Film Hranice však ve vnímavém divákovi musí nutně zanechat jistou stopu a úvahu. Přinejmenším tu, jak by se on zachoval v dané situaci, pokud by byl postaven jako voják, střežící hranici své vlasti, jako aktivista, který se snaží i za cenu osobních obětí pomáhat lidským bytostem bez ohledu na zcela jinou životní filosofii.

A nakonec i tu, že i on se může za jistých okolností stát uprchlíkem se všemi důsledky, jež jsou ve filmu vykresleny s nesmlouvavou naléhavostí.