Jak městské státy hájily společný řecký zájem a porazily Peršany? Co nám dnes říká Božena Němcová, její postoje i její literární dílo?
Také příští rok nabídne pohled zpět brýlemi s různou optikou. Například spor o vedení hranice na Těšínsku před 100 lety byl pro Poláky, již se právě bránili sovětské armádě, českým podrazem.

Zvykli jsme si, že každý rok má kulturně-historické těžiště. Událost či osobnost inspirující k úvahám, knihám i výstavám. Začátek velké války (2014), Jan Hus (2015), Karel IV. (2016), Lutherova reformace i Leninova revoluce (2017), vznik Československa (2018), přistání na Měsíci i třicet let svobody (2019).

Rok 2020 působí jaksi chudě. Jako by scházela dějinná Událost s velkým U. A pokud se namane, třeba 600 let od bitvy na Vítkově či 400 let od bitvy na Bílé hoře, zdá se, že počátky husitství i třicetileté války si vybraly svou kvótu pozornosti už loni, ba dříve. I když si na Vítkově a Bílé hoře zabojují fanoušci historických rekonstrukcí, v zásadě to nic objevného asi nepřinese.

Babička jako stereotyp

Pokud jde o osobnost, nadcházející by mohla být žena narozená před 200 lety. Na svět přišla 4. února 1820 ve Vídni jako Barbora Novotná, nemanželské dítě Terezie Novotné. Téhož roku získala příjmení Panklová, když se s její matkou oženil a za jejího otce se prohlásil kočí Johann Pankl. S vyvdaným příjmením se jako Božena Němcová zařadila do panteonu národního obrození, ale trochu se vymyká. Proto si zaslouží zvláštní pozornost – jako v roce 2010 Karel Hynek Mácha či v roce 2021 Karel Havlíček Borovský.

U Němcové toho lze zkoumat a interpretovat docela dost. Počínaje jejím nevyjasněným původem (podle spekulací byla zřejmě o dva roky starší a jejími biologickými rodiči mohli být neteř vévodkyně Zaháňské a hrabě Martinic) přes fakt, že byla první výraznou ženou českého obrození i kultury, až po její společenskou roli v oblastech, jež teď řadíme do politiky v širším smyslu či feminismu. Například Martin C. Putna vyrukoval s tezí, že kolem Němcové bují dvojí mýtus. Zaprvé mýtus ženské svatosti, de facto mariánské. Zadruhé je to „antimýtus“ společensky a morálně nekonvenční intelektuálky s bouřlivým osobním životem.

Otázka též zní, nakolik máme Němcovou spojovat hlavně s její knihou Babička, což je sice jeden z prvních příběhů české popkultury, ale příběh idealizovaný a svým vyzněním do 21. století moc nepadnoucí. I autor těchto řádků již napsal, že pokud té šedovlasé literární či filmové babičce bylo 55 let (tolik bylo Marii Magdaléně Novotné, jejímu předobrazu), dnešní ženy téhož věku si spojujeme s jinými starostmi, zájmy i touhami.

Ale rozhodně je to stále živé téma. Nechme se překvapit, jak živá debata se na téma Božena Němcová rozjede.

Dejte si kysané zelí

Právě v době, kdy se Němcová (údajně) narodila, se na druhém konci světa odehrála zásadní událost – objevení Antarktidy. Tak jako se Němcová vymyká černobílému obrazu národních buditelů, se toto vymyká klasickým zeměpisným objevům. Tradiční objev má vypadat takto: loď dorazí k neznámé pevnině, kapitán vystoupí na břeh, vztyčí vlajku, prohlásí území za zabrané ve jménu toho či onoho Veličenstva, vymyslí pro ně jméno a zakreslí je do mapy. S Antarktidou to bylo jinak.

Již se vědělo, že dříve mytická Terra Australis skutečně existuje – jen s tím háčkem, že to není obyvatelná pevnina, nýbrž oblast věčného ledu. Jamese Cooka v lednu 1774 přiměly k návratu plující ledovce. Jenže aby byl objev uznán, musí být doložen existencí pevné země. A tu spatřila teprve 28. ledna 1820 ruská výprava vedená Fabianem Bellingshausenem a Michailem Lazarevem. Jejich prvenství už neovlivní, že o pouhé dva dny později spatřil antarktickou pevninu britský kapitán Bransfield a téhož roku i americký tuleňář Palmer.

Byl to ruský úspěch a Moskva ho připomíná s jistou symbolikou. Na plavbu kolem zeměkoule vyslala dvě největší provozuschopné plachetnice na světě, Kruzenštern a Sedov. Postaveny byly před sto lety v Německu a Moskva je získala roku 1945 jako válečnou kořist. Jejich plavba tak upomíná fakt, že Fabian Bellingshausen byl baltský Němec v ruských službách.

Když už jsme zmínili Jamese Cooka, i on má své výročí. Sám toho až tak moc neobjevil (Havaj, jinak spíše mapoval již objevené, třeba východní pobřeží Austrálie), ale změnil mořeplavbu tím, že porazil kurděje. Metlou objevných cest byly nemoci osádek. Až Cook vzal s sebou sudy s kysaným zelím a přinutil námořníky je konzumovat (i tím, že je demonstrativně pojídal sám se svými důstojníky). Když po dvou letech plavby kolem světa dorazil do Batavie (dnešní Jakarty), jeho lodní deník v zápisu z 15. října 1770 uváděl: „Ani jeden muž na marodce.“ Tehdy to byla naprostá senzace.

Jak zákony kázaly nám

Chceme-li se dotknout širšího vnímání Evropy, vraťme se o 2500 let zpět. Do doby řecko-perských válek, k bitvám u Thermopyl a Salamíny z roku 480 před Kristem. Přesné datum není známo, ale bylo to koncem léta. Zdálo by se, že to téma zajímá jen specializované historiky, ale kdež. Už na podzim řecká vláda i s prezidentem zcela vážně vyhlásila kampaň „Thermopyly – Salamína – 2020“.

Rok 480 před Kristem znamenal obrat v řecko-perských válkách. Jednotky malých řeckých států, ač početně daleko slabší, odrazily útok po desítky let neporažené imperiální perské armády, jíž velel král Xerxes. Nicméně každá z těch bitev ilustruje cosi jiného.

U Thermopyl vyhráli Peršané, ale do společenské paměti se ta bitva vryla jako něco úctyhodného. Jako čin tří set Sparťanů krále Leonida, kteří raději padli, než by ustoupili. To, co řekl Churchill v roce 1940 na adresu pilotů RAF („Nikdy v dějinách lidských konfliktů nevděčilo tolik lidí za tak mnoho takové hrstce odvážných a statečných.“), šlo říci už před 2500 lety na adresu Sparťanů. Sděluje to i epitaf na místě bitvy: „Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“

Petros Doukas, dnešní starosta Sparty, vyhlásil, že jeho město uspořádá k 2500. výročí bitvy řadu akcí a chce přitáhnout globální pozornost. Takže láme-li nějaký fanoušek pražské fotbalové Sparty nad svými miláčky hůl, může si spravit náladu v autentické Spartě.

Námořní bitva u ostrova Salamíny přinesla jednoznačné vítězství Řekům, ale její poselství se liší. Dokládá, jak racionální byl athénský archon (šéf exekutivy) Themistokles. Když o tři roky dříve Athény uvažovaly, jak naložit se zisky z nových stříbrných dolů, Themistokles prosadil, aby se nerozpustily v dividendě, ale investovaly do válečné flotily. To byl hlavní důvod porážky Peršanů, ač byli v přesile.

A teď ta aktuální otázka. Tehdy neexistovalo Řecko jako stát, natož impérium. Proti invazi perské armády bojovaly malé městské státy, často mezi sebou znesvářené. Jak dokázaly, aby převážil celořecký zájem a společně porazily impérium? Dokázala by Evropská unie, aby bez jejích směrnic převážil celoevropský zájem?

Jak uctít „zázrak na Visle“

Teď se přesuňme blíže k dnešku. Roku 1920 sice již Československo a Polsko měly nezávislost, ale ještě ne definitivní hranice. Praze šlo o to, aby udržela železniční spojení na Slovensko přes Těšín, Polsku hlavně o to, aby se udrželo vůči sovětské armádě útočící z východu. Nakonec uspělo, porazilo bolševiky u Varšavy, v bitvě zvané „zázrak na Visle“ (13.–25. srpen 1920). Leč krátce předtím konference velvyslanců rozdělila dosud celistvé Těšínsko mezi Polsko a Československo.

Poláci to vnímají asi takto: Varšavu tísnil útok bolševiků, Praha toho využila a prosadila si výhodné vedení hranic. Uvidíme, jak se s tím Praha a Varšava popasují teď v létě. Morawieckého vláda se na 100. výročí „zázraku na Visle“ chystá a chce vztyčit vítězný oblouk. Nebyla by od věci česká vstřícnost a účast při jeho odhalení.

LN, 31.12.2019