II. Hrozící kolaps zdravotnictví

Od března a dubna se nám tvrdí, že bez přijetí těch a těch protikoronavirových opatření nám hrozí tentýž scénář, co nejdříve Číně, pak severní Itálii, pak Spojeným státům, najmě New Yorku, pak Velké Británii, najmě Londýnu, pak Švédsku atd.. S děsivě obrovskými počty nakažených, ještě děsivějšími počty mrtvých (tu těch zemřelých s koronavirem/s covidem, onde dokonce zemřelých celkově), kolabujícím zdravotnictvím, přeplněnými nemocnicemi, márnicemi plnými mrtvol, hromadnými hroby atd. atd.

Při tom jsou velkoryse přehlíženy takové maličkosti, jako že čísla i další údaje mohou být zfalšované - podle potřeby zveličené či naopak umenšené (každý z nás si jistě umí představit nejméně jednu smysluplnou motivaci, proč tak činit), různý premorbidní stav obyvatelstva v té či oné zemi, různý stav úrovně zdravotnictví, různý způsob řízení zdravotnictví, různé předpisy o nakládání s mrtvými, různé předpisy o nakládání s infekčním materiálem atd., atd. O tom již tu víckrát někteří psali, a trochu i já sám na jaře, a nebudu to opakovat (přesvědčené tím či oním směrem stejně nepřesvědčím, a nerozhodných v tom, čemu věřit, již mnoho nezbývá).

Omezím se na vypíchnutí jen dvou věcí:

1) Měla-li Itálie v některých týdnech až 10x větší počet mrtvých s koronavirem při stejném počtu nakažených nežli Německo (při započítání takříkajíc fázového posunu, jak se nákaza šířila z Itálie dále do Evropy), tak buď: a) měli Italové jinou nemoc (což svým způsobem může být pravda – pokud tam má opravdu mnohem více lidí nežli jinde v Evropě poškozenou imunitu nadužíváním antibiotik), nebo b) ji jinak léčili (i to může být pravda – ne každý tak dlouho a v takovém rozsahu zavřel do karantény zdravé, a pak neměl kapacitu léčit nemocné, ne každý jako za nějaké války či velké přírodní katastrofy nechal nemocné ležet na zemi na polních lůžkách, zatímco vedle měl povinně prázdné hotely atd.), anebo c) jinak počítali nakažené a mrtvé.

2) Je zajímavé a podivné, že ta čísla o prý zvýšeném počtu zemřelých celkově tam či onde (třeba v Londýně anebo ve Stockholmu), která by skeptika mého typu uměla přesvědčit, že ta nemoc tu skutečně je a že je skutečně nebezpečná, nestačí k tomu, aby se to podivné názvosloví vrátilo zpět ze současného s koronavirem/covidem na předchozí na koronavirus/covid (přičemž umřelo-li někde za stejné období letos celkově o 80 % lidí více než loni nebo předloni, tak to přece znamená, že letos je tu zabiják, co tu loni nebyl – anebo ne?). A podobně tak je podivné, že ta čísla nejsou součástí mainstreamové argumentace (skeptikům nenakloněné), ale našinec si je musí pracně dohledat (na výzvu covid-fobů) na zahraničních serverech, a bez znalosti aspoň angličtiny se nedozví nic.

Je těžké čelit vypečenému argumentu, že protože se něco stalo (a stalo se přesně tak opravdu?) někdy někde, může se stát přesně totéž jindy u nás. A pokud snad i ne přesně stejně, tak aspoň v tom či onom více či méně vzdáleně podobně, a to že stačí.

Podobně jako by bylo těžké čelit arogantně a neodklonitelně sebejistým prohlášením a hysterickým výkřikům, že při požáru divadla tolik a tolik lidí uhořelo, protože oheň byl tak moc velký, pouhým věcným poukázáním na to, že se to týkalo jen křídla, kde byli lidé v panice ušlapáni, a v době, kdy se k nim oheň dostal, již byli mrtví, zatímco v ostatních křídlech, s jiným průběhem evakuace, nezahynul nikdo.

To strašení kolapsem zdravotnictví mi připadá jako strašení, že když vedle u sousedů jeden syn sedí potřetí ve vězení, dcera šlape chodník a druhý syn je flákač na drogách, tak že úplně totéž hrozí i našim dětem, i když je vychováváme odmalička úplně jinak, nežli děti sousedů. Samozřejmě, sebelepší výchovou nemůžeme zabránit tomu, aby se naše děti nepotkaly s nebezpečím a s pokušením (a proč taky tomu bránit?), ale můžeme jí setsakramentsky hodně ovlivnit, jak se v takové situaci zachovají. Míru trefnosti takovéto analogie se setkáním s virem a s reakcí zdravotnického systému ponechám na úvaze každého z vás.

Již od začátku léta jsme strašeni očekávaným příchodem druhé vlny koronavirové nákazy a nejpozději od konce léta začala být k tomu přidávána hrozba, že vůbec nejhorší scénář je souběh této druhé vlny s pravděpodobným příchodem sezónní chřipky. A teď to vypadá, že druhá vlna je tu, aspoň podle rapidně zvýšeného počtu nakažených v posledních dnech (pokud tedy nejde logicky jen o matematickou závislost na zvýšeném počtu prováděných testů).

A rozhodovací orgány začaly reagovat naprosto panicky (pokud tedy dotyční rozhodovači ne účelově zištně, jak jsou přímo zainteresováni na obchodování s proti-covid prostředky?) – brutálním zpřísněním opatření majícím za cíl zpomalování šíření nákazy. Jen proto, abychom se co nejdříve zbavili toho černého Petra u ostatních států - které mají leckdy ještě absurdnější pravidla než my?

Namísto toho, aby (ty orgány) vítaly, že si tu druhou koronavirovou vlnu odbudeme teď my zdraví mezi sebou (hodně nemocné a nákazou ohrožené můžeme dále chránit), za tepla a plni vitamínů, a dojde tak k tomu pro někoho žádoucímu, pro někoho ne, ale rozhodně nevyhnutelnému promoření (nechápu, proč někomu tohle užitečné slovo vadí) mezi zdravými (= neohroženými těžkým průběhem onemocnění). A k tomu prý strašidelnému souběhu tak nedojde.

Zatímco takto kvůli těmto nákazu zpomalujícím opatřením to pak možná hezky vyjde právě na ten souběh s chřipkou. Protože příchodu chřipky (na rozdíl od covidu skutečné, ne pouze mediálně přifouknuté nemoci) nezabrání nic - jako rok co rok. Ledaže bychom tedy od nynějška teď již rok co rok chodili kromě jen dvou letních měsíců (anebo ani těch ne?) jen v rouškách a s rozestupy (to by přece mělo platit i na viry chřipkové, platí-li to na koronavirus).

Přičemž chřipka, na rozdíl od covidu, má i jako taková (i úplně bez médií) skutečný potenciál způsobit když ne přímo kolaps, tak aspoň vážnou krizi zdravotnictví. Nikoli ale tím, že by tolik nemocných potřebovalo intenzivní léčení, ale tím, že dostane s horečkou a dalšími příznaky (na rozdíl od covidu nepřehlédnutelnými) do postele lékaře a sestry. A budeme-li k tomu ještě blbnout s covidem (posílat domů do karantény i zdravé zdravotníky, preventivně omezovat vyšetření a léčbu kvůli uvolnění kapacit lidí i lůžek pro případ „co kdyby udeřil covid“), tak to může být horší nežli na jaře, kdy už byla chřipková epidemie za námi. Zatímco covid (resp. tedy koronavirus pojmenovaný SARS-CoV-2, který jako entita snad aspoň skutečně existuje, na rozdíl od nemoci, kterou má přenášet) může způsobit kolaps zdravotnictví jen a pouze panikou, kterou si sami způsobíme, ničím jiným.

Vláda ale zjevně dává přednost chvílemi taktice tvářit se, že tu nebezpečí není (při zároveň strachu, že je), chvílemi taktice zalézt a nevylézat, dokud nebezpečí nepřejde (a přitom doufat, že to nebude tak zlé), a chvílemi taktice zadržovat příval přistavováním hráze do výšky. Což mívá smysl u věcí dopředu ne dost jistých a krátce dočasných, jako je třeba bouřka. Ale nelze si s tím vystačit u záležitostí dlouhodobějších a nevyhnutelných, jako jsou každoroční monzunové deště či u nás zima (se sněhem a mrazem) v horách. Neřkuli taková doba ledová (až zase někdy přijde). Kam asi tak patří virus, kterému se mezi lidmi zjevně zalíbilo?

Anebo chce vláda oddalovat nevyhnutelné donekonečna?

Dokončení příště

24.9.2020