Foto: IPCC, AR5

Odhadovaný vývoj změny průměrné teploty na zemském povrchu podle různých emisních scénářů. Zrušený emisní scénář RCP8.5 je nejvýše. Zdroj: IPCC.

Klimatologové vyřadili z budoucích projekcí vývoje klimatu nejextrémnější scénář, který byl dlouho považován za prakticky nemožný. Na tomto scénáři byly však založeny desetitisíce vědeckých prací a výborně sloužil k vyděšení laické veřejnosti.

Jak upozornil odborník na klima a ekonomiku klimatických opatření Roger Pielke mladší, nejextrémnější scénáře emisí skleníkových plynů a vývoje klimatu, zvané SSP5-8.5 (dříve RCP8.5) a SSP3-7.0, byly nenápadně vyřazeny. Zjistil to na základě vědecké publikace pracovního týmu pro emisní scénáře (zde).

Zdá se to pouze jako pouze technická změna, ale navzdory mlčení většiny sdělovacích prostředků má dalekosáhlý význam.

Tento nejextrémnější emisní scénář podléhal již zhruba desetiletí kritice pro svoji nereálnost, neboť byl založen na představě zcela neomezeného spalování fosilních paliv, a to nejen bez ohledu na různá dekarbonizační opatření, ale i bez valného ohledu na technickou otázku jejich celkové dostupnosti i těžitelnosti. Předpokládal se celkový návrat a prosazení uhlí jako základního energetického zdroje, tedy i bez zásadního ohledu na existenci nebo neexistenci tzv. klimatických regulací i bez ohledu na jeho možnou náhradu jinými palivy, např praktičtěji použitelným zemním plynem, jehož spalování je pro životní prostředí příznivější bez ohledu na emise démonizovaného sodovkového plynu.

Nyní ponechme trochu stranou otázku, která je s odkazem na tzv. klimatický konsensus dogmaticky považovaná za vyřešenou, a to, zda koncentrace CO2 (a ostatních antropogenně emitovaných skleníkových plynů) v ovzduší je tím zcela dominantním faktorem vývoje klimatu doposud i v budoucnosti a přijměme hypotézu (o jejíž jistotě je navzdory „konsensu“ vhodné stále trochu pochybovat), že tomu tak je.

Na tomto předpokladu jsou založené projekce vývoje klimatu do roku 2100 i do dalších staletí, a to právě v předpokládané závislosti na antropogenních emisích oxidu uhličitého a ostatních radiačně aktivních (nepřesně „skleníkových“) plynů.

Právě extrémní scénář SSP5-8.5 / RCP8.5 byl mnoha výzkumníky či spíše „modeláři“ dopadů klimatických změn v budoucí virtuální realitě klimatu kolem roku 2100 velmi oblíben. Důvodem je zejména skutečnost, že ostatní scénáře většinou nevykazují tak zásadně dramatické dopady na extrémní povětrnostní jevy typu bouří, sucha a povodní nad rámec běžné proměnlivosti těchto jevů. A protože závěr práce typu „nic moc se v budoucím klimatu nad rámec přirozené proměnlivosti neděje“ rozhodně příliš citován kolegy natož senzacechtivými médi a zelenými aktivisty nebude, je oblíbenost tohoto extrémního scénáře nabíledni. Viz například zpráva o vývoji budoucího klimatu britské meteorologické služby, která je na tomto extrémním a nepravděpodobném scénáři založena. Celkový počet článků, ve kterých je uvedený scénář používán, se odhaduje na desetitisíce. Jen za rok a půl (od ledna 2020 do června roku 2021) vyšlo přes 7000 článků, které používají scénáře RCP8.5/SSP5-8.5. Všechny tyto práce, popř. ty části, které se scénářem RCP8.5/SSP5-8.5 zabývají, by teď měly pozbýt platnosti jako překonané.

Nyní zrušený emisní scénář a s ním související odhadovaný extrémní vývoj klimatu byl samozřejmě velmi propagandisticky využíván zelenými politiky a aktivisty k neustálému strašení veřejnosti před dalekosáhlými důsledky změn klimatu a k posílení prosazování ekonomicky destruktivní politiky dekarbonizace, a to zejména v Evropské unii a v USA. Při jeho používání v ekonomických analýzách také daleko lépe vychází odhad údajného hospodářského přínosu tzv. klimatické politiky.

Je nicméně nanejvýš pravděpodobné, že zrušení tohoto scénáře, již delší dobu kritizovaného částí odborníků, bude ze strany zelených aktivistů interpretováno jen jako úspěch tzv. dekarbonizační politiky, a nikoliv jako problém vědy věnující se odhadu vývoje klimatu i vývoje společnosti. Tomuto výkladu odpovídá i častá desinterpretace tohoto scénáře jako „business as usual“.

Dalším propagandistickým trikem zelené lobby je přejmenování probíhající klimatické změny za „klimatickou krizi“. Jak dokladuje mj. zpráva IPCC (AR6, WG1), termín klimatická krize je aktivistický termín vymyšlený a zelenými organizacemi a sdělovacími prostředky, a to včetně našich veřejnoprávních médií. Např. jen na webu Českého rozhlasu se dají dohledat stovky zavádějících článků, kde se vyfabulovaná „klimatická krize“ probírá či aspoň zmiňuje. Je jasné, že zelená lobby musí za tuto jednostrannou klimatickou propagandu vynuceně sponzorovanou každým majitelem televize, počítače i mobilu zuřivě bojovat.

Neodůvodněný alarmismus propagovaný zelenou klimatickou lobby je jednou ze zásadních příčin hospodářských problémů zemí, které zelené ideologii propadly, a to samozřejmě bez nějakého měřitelného vlivu na vývoj podnebí. Ve skutečnosti zelené lobby o nějaký pokles emisí ani nejde, protože jinak by jednoznačně prosazovala jadernou energii. Dogmatický a dlouhodobý boj proti jádru je totiž především motivován lákadlem obřích prostředků z vynucených emisních povolenek, které ale z jaderné energie nedostanete. Stále je vhodné připomínat, že Francie, která na spolehlivé a hlavně řiditelné jádro vsadila před desítkami let a bez potřeby nějakých grýn dýlů, má na vyrobenou kilowatthodinu elektřiny desetkrát menší emise, než „zelené“ Německo, které zaneřádilo prakticky celou svoji zemi větrnými elektrárnami a při silném větru občas zaplavuje svoji zemi i okolí „odpadní elektřinou“ se zápornými cenami, aby při bezvětří a slabém slunečním svitu zapínala nejen uhlí a plyn, ale i rezervní elektrárny na mazut a vysávala od sousedů každou dostupnou kilowatthodinu s příslušným kolísáním cen.

Také je vhodné zmínit, že zelená lobby si za vlády Petra Fialy velmi ochočila Ministerstvo životního prostředí, které se pod vedním Petra Hladíka stalo téměř filiálkou Svazu moderní energetiky (stojí za přečtení!) či aktivistických organizací typu Hnutí Duha. Bohužel, demontáž této aktivistické lobby ve vládních strukturách je často kompromitována chováním některých politiků strany Motoristé sobě, kteří svými mnoha, mírně řečeno, nepromyšlenými výroky o „úřednických parazitech“ oponentech jako „méněcenných lidech“ i vlivem zbytečného pubertálního soupeření s poměrně oblíbeným prezidentem republiky boji proti této zelené hydře moc nepomáhají. Ne každý odpůrce zeleného třeštění s takovým chováním sympatizuje, což je zcela pochopitelné.