Historici budou mít potíže najít jiný národ, který byl tak důkladně oklamán malou klikou lidí ukrytých v nevládních organizacích financovaných z peněz daňových poplatníků nebo ve státních službách.

S pomocí strašáka „průmyslové ceny elektřiny“ a inscenované debaty o „technologické neutralitě“ v klimatické politice se německá vláda pouští do mediální kamufláže. Ve skutečnosti však kurz klimatického socialismu pokračuje nezměněným tempem. Tváří v tvář dramatické deindustrializaci začínají mít obavy i státní instituce, jako je například Spolkový účetní dvůr.

Německo vstupuje do osmého roku průmyslového úpadku. Téměř deset let klesající tvorby hodnot, klesající produktivity a rostoucí nezaměstnanosti – slabě maskované veřejnými programy zaměstnanosti a lavinou vládních úvěrů – dokumentují kolaps, který nemá v poválečné historii obdoby.

Klimatický socialismus selhal

Velkolepý projekt vybudování klimatického socialistického režimu naráží na hranice ekonomické reality. Uprostřed vlny insolvencí již nelze toto drama skrývat, ani pomocí poslušných médií.

Ke konci roku 2025 opustí trh více než 24 000 společností. Byly zničeny stovky tisíc průmyslových pracovních míst. Mezi nejnovější oběti ideologického tažení proti produktivnímu jádru Německa patří firmy jako Meyer Burger, výrobce nástrojů Leichingen, dodavatel automobilových dílů Meteor v Dolním Sasku a výrobce strojů Afermann v Osnabrücku.

Podřízení se bruselské klimatické diktatuře bylo původním hříchem – znamenalo opuštění tržních principů a zahájilo hluboký zásah státu do soukromého sektoru.

Energetická politika byla identifikována jako páka moci. Odklon od jaderné energie, opuštění levného ruského plynu a desetiletí dotování neefektivních obnovitelných zdrojů energie zdeformovaly energetický systém do struktury, která může přežít pouze díky trvalým dotacím.

Vodík a Spolkový auditní úřad

Teorie intervenčních spirál se nyní odehrává téměř jako z učebnice: jedna intervence plodí další. Rostoucí závislost na dotacích vedla ke groteskním výhonkům, jako je takzvaná vodíková strategie vlády.

Zelený vodík se vyrábí elektrolýzou za použití obnovitelné elektřiny. Má nahradit uhlí, plyn a ropu v při výrobě oceli a chemikálií, sloužit jako syntetické palivo a skladovat přebytečnou větrnou a solární energii.

Výsledkem je politické monstrum – několikamiliardová černá díra, která se přidala k bilionovému hrobu dotací na zelenou transformaci. Do této jámy již bylo vloženo sedm miliard eur, kapitál stažený z trhu a zaúčtovaný daňovým poplatníkům prostřednictvím veřejného dluhu.

Tento „trh“ není nic jiného než fantazie zelených centrálních plánovačů. Dokonce i Spolkový auditní úřad v říjnu dospěl k závěru, že Německo je dále než kdy jindy od dosažení svých vodíkových cílů.

Vodík je drahý, nevyužívaný a postrádá skutečný trh – neobvykle nekompromisní verdikt od jedné z prvních státních institucí, která prolomila mlčení.

Koupené mlčení, oslavované šílenství

Ekonomika zůstává němá. Malé firmy nejsou slyšet, velké korporace se spojily s dotačním režimem. Koupené mlčení – mlčení beránků před porážkou. Nikdo se neodváží veřejně přiznat, že politická nadvláda je zbavila skutečného vlivu.

Nejznepokojivějším symbolem ideologického deliria bylo divadlo jásajících aktivistů tančících před rozpadajícími se chladicími věžemi záměrně odstavených jaderných elektráren. To nemělo nic společného s environmentalismem. Byla to čistá zášť vůči buržoazní společnosti, odhalená v krystalické podobě.

Walpuržina noc šílenství – oslavovaná lidmi uzavřenými v neziskových organizacích financovaných z peněz daňových poplatníků nebo ve státním zaměstnání, odtrženými od reálného života a od výkonnostní společnosti, jejímž jádrem je volný trh.

Ideologická blokáda Německa je možná jedinečná. Historici budou jen těžko hledat jinou zemi, která by byla tak důkladně oklamána malou klikou klimatických socialistů. Pod Severním mořem leží asi 32 miliard kubických metrů vytěžitelného zemního plynu, ale ročně se těží jen asi čtyři miliardy. Nevládní organizace ovládly politiku a za každou cenu blokují těžbu.

Německo také disponuje přibližně 2,3 biliony kubických metrů břidlicového plynu a dalšími 450 miliardami kubických metrů uhelného plynu. Vzhledem k zoufalé energetické situaci země by těžba těchto zásob měla být nezbytností.

Kromě AfD však žádná politická síla není ochotna postavit se proti dogmatu klimatických socialistů nebo dokonce znovu otevřít debatu.

Průmysl na pokraji propasti: žádný plán B

Kolaps německého průmyslu vyvolává kaskádový efekt v celé ekonomice. Prosperita roste a klesá s průmyslovou výrobou – o tom není sporu. Návrat k ruskému plynu by proto měl být nejvyšší prioritou; spolupráce s Gazpromem a Rosněftem kdysi zajišťovala globální konkurenceschopnost.

Zapletení Německa do konfliktu na Ukrajině a tlak na vyvlastnění ruských aktiv v Euroclear odhalily, jak daleko již bylo opuštěno racionální rozhodování.

Totéž platí pro jadernou energii. Svět se posunul dál. Malé modulární reaktory slibují kratší dobu výstavby, nižší kapitálové náklady a žádné riziko roztavení. Návrat k jaderné energii by obnovil strategickou pozici Německa – ale pouze pokud by se s ním začalo hned.

Opuštění ideologie

Nákladné pošetilosti typu klimatické neutrality musí být odloženy do archivu neúspěšných experimentů – jako varování pro budoucí generace, že infantilní, ideologicky motivovaná politika vždy končí katastrofou.

Apokalyptický příběh o CO2 musí být jednou provždy zavržen. Od rozhodnutí Baracka Obamy z roku 2009 využít CO2 jako zbraň v klimatické politice se nezávislé vědě nepodařilo rozebrat tento moralistický příběh, který média spojená se státem neustále zesilují.

Německo by mělo následovat americký příklad a vystoupit z Pařížské klimatické dohody, aby omezilo mocenskou mašinerii Bruselu. To je však nemožné s aktuální politickou třídou – berlínskou prétoriánskou gardou tohoto nadnárodního projektu –, jejíž cíl je nyní nezměnitelný: rozložení německého průmyslu ve prospěch umělé zelené ekonomiky.

Utopická ideologie má svou cenu. Němci již dlouho žijí na úvěr – na úkor budoucnosti. Tento systém se nyní hroutí. A s ním i ochota veřejnosti přijímat apokalyptické šílenství, které jim servírují politici a média.

Publikováno v The European Conservative, překlad Konzervativní noviny