„Hledám dům holubí …“ Dům, na který vzpomínám, měl bílý štít, ale nestál na pobřeží, ani neměl stáj roubenou. Proto byl dřevěný houpací koník ustájen v kůlně na dvorku. Také v něm nežila dívka, která házela hrách holubům, ale dva báječní kluci, moji kamarádi.

Zdeněček měl zadeček jako dvě mandarinky, já jako dva česnečky a Liborek jako dva kmínky. To o nás alespoň říkala jejich maminka, ta kouzelná víla mého dětství. Milovaly ji všechny děti. Byla vlídná, laskavá, vždy usměvavá (a ty její buchty s meruňkovou zavařeninou i zlatou křupavou kůrčičkou!). Vystupovala vždy důstojně, zdrženlivě, vypadala a chovala se jako pravá dáma. Chodívala také pravidelně za mým dědečkem a hovořili o politické situaci. To poté, co poslechla vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Dědeček byl přesvědčený poctivý komunista, který tehdy neprohlédl, neboť to ještě nebyla vládnoucí strana a procesy s „nepřítelem“ se zatím nekonaly. Byli úžasní. Oba. Diskutovali vždy mírně, zdvořile přesvědčovali svého partnera, a přesto byli neústupní. Jak to dneska oceňuji!

Měli jsme také kamarádku Květu a musím přiznat ke své hanbě, že jsme ji trošičku odstrkovali. Taková malinká dětská šikanka. Když jsme totiž hráli na zakletou princeznu (já), princ (Liborek) mne vysvobodil z kůlny, kde mne věznila zlá čarodějnice (Květa). Odjeli jsme spolu na houpacím koni na dvorku a čarodějnice musela zůstat v kůlně.

Tím však příběh nekončí a nabírá překvapivý konec. Otec obou chlapců zpíval ve sboru Národního divadla. Když si jednoho dne s námi hrál, začali jsme všichni zpívat a on zjistil, že Květka má krásný hlas a výborný hudební sluch. Proto se jí v tomto směru začal věnovat. Prostě další pohádka, tentokrát o ošklivém káčátku, z něhož vyrostla krásná labuť.

Co ještě dodat? „Nespatří, kdo hledá tenhle dům …“. V létě byl srovnán se zemí a na jeho místě roste nový. Kdo by dnes také chtěl bydlet ve starém domku o dvou místnostech pouze s kuchyní, ložnicí a bez koupelny?