Ekonomicky vyspělá část naší planety Země propadla sebezničujícímu šílenství. Jedním z hlavních nepřátel dalšího zdárného rozvoje nejen populace homo sapiens, ale veškerého života na zemi byl objeven oxid uhličitý, v mnoha médiích také oxid uhlíku, CO₂. Proti vzestupu jeho koncentrace v atmosféře byly zavedeny emisní povolenky, teď se v několika zemích zavádí uhlíková daň, myslí se tím daň z emisí CO₂, ale v myslích snáze utkví uhlík jako nepřítel života. Konečně proto se v médiích objevil oxid uhlíku, tím byla uhlíkova úloha zdůrazněná. Jak to tedy je s tímto globálním nepřítelem? Co se stane, když vzroste počet obyvatelstva v budoucnu o jednu třetinu a koncentrace CO₂ bude také o třetinu vyšší než dnes? Tedy když nepřátelského uhlíku bude také přibližně o třetinu víc? Zničí tato posílená armáda nepřátel lidstvo na příklad vytvářením hladomorů?

Nepopírám vliv CO₂ na oteplení, jen mu přiřazuji méně významnou roli a tvrdím, že současné oteplení je způsobené především těmi faktory, které způsobily za posledních 12 tisíc let devět dlouhých teplých period. Co by se tedy dělo s produkcí potravin, kdyby bylo v atmosféře o třetinu víc CO₂ a kdyby se oteplilo na hodnoty stejné, jako před 8500 lety, tedy o 2 až 3°C?

Většina plochy pouští se bude postupně měnit na savanu, tyto plochy budou porostlé vysokou trávou a místy křovinami a stromy. Vzroste tam množství zvěře. Takto se také změní více obydlená oblast polopouští. To se stalo několikrát v minulosti, třeba před osmi až devíti tisíci lety, dříve před 130 až 115 tisíci lety a v ještě dřívějších meziledových dobách. Vzroste tedy plocha půd poskytujících obživu asi o 15% veškeré plochy souší. Již tato změna znamená, že by nemělo docházet ke hladomorům na celých kontinentech při rozumném hospodaření, a to alespoň na dnešní úrovni. Mohli bychom však očekávat, že by se to mohlo při racionálním přístupu zlepšit. Vraťme se však k „nepříteli“ uhlíku.

U rostlin se vlivem slunečního světla, CO₂ a vody vytvářejí v chloroplastech organické sloučeniny, probíhá fotosyntéza. K tomu je nutný také přísun malého množství minerálních látek, které sebou přináší z půdy voda. Příjem CO₂ z atmosféry zabezpečují malinké otvůrky, průduchy, hlavně v listech rostlin. Těmi se také vypařuje voda z rostlin, probíhá transpirace. Představme si fotosyntézu jako výrobní proces, při kterém musí být výrobní linka chlazená, a to se děje odpařováním vody. Průduchy se otvírají nebo přivírají podle vlhkosti půdy, vlhkosti vzduchu v okolí průduchů a podle obsahu CO₂ v atmosféře. Když je nízká vlhkost půdy, rostlina přivírá průduchy a tím je snižovaná transpirace, protože ke kořínkům a skrze kořínky přitéká méně vody. Přivřené průduchy však také způsobí omezený příjem CO₂, proto se snižuje se fotosyntéza a rostlina míň roste. Když klesne vlhkost půdy na kritickou hodnotu, na bod vadnutí, rostlina vadne, protože v jejích buňkách klesne obsah vody a tím se sníží vnitřní tlak v buňkách. Představme si to tak, že máme nafukovací figurku. Když ji nafoukneme, vnitřní přetlak ji drží vzpřímenou. Když vzduch začneme vypouštět, tak se figurka deformuje a ztrácí svůj pěkný tvar.

Když se zvyšuje koncentrace CO₂ ve vzduchu, zvyšuje se také příjem jednoho z hlavních aktérů fotosyntézy, ta produkuje víc organické hmoty a jsou vyšší výnosy. K prvním pokusům ve sklenících docházelo již na konci 19. století a tenkrát se mluvilo o vzdušném hnojení rostlin. Dokonce když je trvale zvýšená koncentrace CO₂ o 50 až 100%, dochází k fyziologické změně a klesá hustota průduchů v listech rostlin, protože rostlině stačí menší počet průduchů i na bohatší fotosyntézu. Podle hustoty průduchů u fosilních zbytků rostlin ze starších geologických epoch a period se dá soudit na koncentraci CO₂ v tehdejší atmosféře. Uvedeným opatřením a současným přivíráním průduchů rostlina stále ještě dostane optimální množství uhlíku ve formě CO₂ a probíhá maximální možná fotosyntéza. Protože je míň průduchů a ty jsou ještě mírně přivřené, tak se zmenší transpirace a rostlina tedy spotřebuje méně vody při optimální fotosyntéze, tedy když víc roste. Proto je zvyšování koncentrace CO₂ pro rostliny výhodné. Jsou tedy zbytečné obavy, že zvyšování koncentrace CO₂ v atmosféře přivodí katastrofu našich kulturních rostlin. Právě naopak, zvýší se tím výnosy a zároveň se sníží spotřeba vody na produkci jednoho kilogramu sklízené plodiny, například obilí. Ani teplota o 2 až 4 °C vyšší nezpůsobí žádnou újmu na výnosech. Hrubým odhadem se zvýšením koncentrace CO₂ o jednu třetinu vzrostou výnosy nejčastěji pěstovaných kulturních plodin o 10 až 50%. A nic by nás to nestálo a uživilo by se o třetinu víc lidstva. Přehledně o výzkumech píše paní profesorka Kirkhamová z Kansaské univerzity v knize vydané letos ve velice seriozním nakladatelství CRC (Mary Beth Kirkham, 2011. Elevated Carbon Dioxide. Impacts on Soil and Plant Water Relations. CRC Press, 399 stran). Tam se nevěřící dočtou víc.

Uhlíková daň tedy nebude působit příznivě na rostlinou produkci, právě naopak a globálně bude přispívat k potravinovému deficitu hlavně rozvojových zemí. Stručně řečeno: uhlíková daň globálně přispěje k hladomorům. Proto je uhlíková daň projevem šílenství.

Autor je pedolog a půdní fyzik, zabývá se i problematikou klimatických změn