Zeměspasitelné vzpomínky a úvahy účastníka života ve 20. a 21. století
Jako se z ekonomie stala politická ekonomie, kde to „politická“ dostalo větší váhu než to „ekonomie“, tak i z ekologie (vědě o sounáležitosti – že nic není jenom tak, i když to na první pohled tak vypadá) se stala politická ekologie a přísudek „ekologický“ se začal rozumět jako správný a k přírodě optimální a z vědy se tak implicitně stala hlasatelka správného myšlení a jednání a jako už tolikrát v minulosti, se politika opřela o vědu, přivlastnila si ji a znehodnotila. Věda už pak neformuluje zajímavé hypotézy, důkazy a řešení, ale dogmata, o kterých se nepochybuje a v jejichž jménu se bojuje za politické i jiné zisky a proti těm, kdo nevěří… a to není žádná věda.
Kytička, zvířátko, člověk, země a do toho i souvislost s obalem zeměkoule a jeho cirkulačními zvyklostmi a do toho i vztah k tomu, co je ještě nad tím zemským obalem ve vesmíru a i vztah k tomu, co je nad vesmírem! To je panečku všelijakých vztahů (jejichž výsledkem je teď zrovna náš život), které lze studovat a chápat! A z toho všeho politická ekologie už nějakou dobu vyplivuje obrazně: termíny apokalypsy a procenta kysličníku coby jediné řešení.
Člověk si podmaňuje zemi, protože dostal do vínku tvůrčí svobodu – někdy je to navrch huj a dolů fuj, ale pokud se neblbne a neškube se kormidlem moc doleva, doprava nebo dokonce i zpátky, tak to tak nějak přirozenou cestou - kroky postupnými, správnými, chybnými a opravnými - jde po vcelku schůdné cestě kupředu (aspoň v civilizacích na dobrých kořenech rostlých). Že ne? Že jste slyšeli nebo četli, že naše doba (či dokonce naše země) je ta nejhorší v historii lidstva? Že tak blízko k apokalypse jako dneska nebyli snad ani hledači u pokladu ve Štěchovicích?
Měřítkem reality naštěstí nejsou slova, ale sám život. Možná někdy bude existovat půjčovna virtuálních kožichů z různých období i různých zemí a člověk, zhnusený tím, co se dneska děje, si oblékne kožich ideální doby z minulosti nebo kožich života v nějaké ideální zemi. Myslím, že i ti největší rýpalové by při prvním zdravotním problému a jiném střetu s nepříjemnou a neobvyklou realitou vyletěli z kůže a vrátili se domů! V nouzi poznáš cenu domova. Naším domovem je místo, ale naším domovem je i ta naše – mnohdy opovrhovaná – doba, jinou opravdu nemáme (byť je nám domovem obrazně i doslovně – dočasným)!
Jenže dneska tímto naším domovem zvoní alarm. Děly se věci strašidelné a nic moc nezvonilo, ale teď jde do tuhého, zvoní alarm klimatické změny od člověka… Všechno špatně, znovu na stromy a pak znovu – bez tvůrčí svobody nebo pokrok a vývoj, ale prosím bezuhlíkově!
Jako by nám Bůh v tomto pozemském ráji dovolil užívat všeho ovoce, a to i docela podivného, ale z jabloně „Klimatky“ ovoce jíst zapověděl pod trestem vyhnání z ráje.
Nadhledy na tyto novobiblické události jsou možné minimálně dva:
1/ „Člověče, začal jsi svým způsobem života a množstvím měnit klima k horšímu - s tím jsem nepočítal - tak to dej do pořádku, nebo bude zle a půjdeš z ráje do háje!“
To je nejběžnější dnešní pohled, mnozí ho berou jako jediný možný – zejména lidé vnímaví a úzkostliví a také prodavači strachu a know-how na ono „dej to do pořádku“.
Mně… ač napravovací kroky beru jako přirozenou a nutnou součást cesty a ač se mi nezdá rozumné chovat se k propůjčené Zemi tak, jako někteří bývalí kočovníci k propůjčeným bytům a domům a spálit vše, co hoří… se ale stejně zdá, že pohled druhý více odpovídá původnímu obrazu i obrazu dnešní doby.
2/ „Člověče, tak ty bys chtěl ve své pýše být jako Já a umět měnit klima? No to sis vzal velké sousto! A ty také na to (jako už tolikrát) dojedeš! Ve snaze měnit klima budeš dělat čím dál větší pitomosti, peklo na zemi si vytvoříš, klima nezměníš, zemi si zničíš a sám sebe zahubíš… Kiš kiš!“
Říká se, že když člověk plánuje, Bůh se směje. Myslím, že nejvíc je tam nahoře veselo až škodolibo, když člověk plánuje konec světa nebo z gruntu nový a lepší svět nebo něco v tom smyslu.
Ale myšlenka, že vše ostatní mimo klima jsou prkotiny (jen úsilí vedoucí k nápravě klimatu jsou hodny pozornosti a chvály), padla na úrodnou půdu… vědci a novodobí světci a každý, kdo něco znamená, ji podporují, vždyť počasí si dělá čím dál víc co chce, nedbá pranostik a roční doby dodržuje jen tak rekreačně nebo až moc poctivě! A tak se bojuje, na viníky se ukazuje, klimabyznys bují, ale je to pořád málo, a tak mládi se ujalo praporu: Poručíme politikům, ti poručí klimatu (skrze zákazy klimaměnícího počínání jedněm a dotováním klimabyznysu druhým) a klima poručí počasí a stabilní počasí dá mladým naději a perspektivu, že znovu začnou studovat, milovat se, pracovat a život půjde dál. V opačném případě… nekompromisní „finito“!
Je to zjednodušené a mezi mladými je určitě mnoho moudrých a prozíravých, provozujících užitečné aktivity, ale ty nejsou tak atraktivní pro publikaci a tak mládež za své stávkování získává všelijaké odsudky. Mě ale napadá, že jsme nebyli moc lepší. Neměli jsme pokušení a možnosti dneška a také nás páni netahali na led, spíše naopak! Byla doba, že ani internet nebyl! Pokrytí signálem sice bylo, ale byl to signál rušení Svobodné Evropy. A nějak si vyskakovat, to nás nenapadlo a když napadlo, tak co si vzpomínám: za utržení tulipánu pro dívku při večerní procházce (ze záhonku u sochy Lenina) vyhazov ze školy. Za protest proti tomu, aby se v historickém centru stavělo nákupní středisko – taktéž, za petici, aby se prozkoumal vliv vodního díla Gabčíkovo na spodní vody a ekosystémy – zabavení petice a hrozba vyhazovu.
Názory a nápady jsme tedy měli podobné (byť je publikovat moc nešlo) a o generaci otců a papalášů u moci a jejich schopnostech a odpovědnosti za budoucnost a správnost jsme smýšleli také podobně – tomu všemu rozumím i u dnešních mladých, ale nerozumím tomu trucování a požadavkům na procenta… jak je to napadlo? To přece patří do politiky, byznysu. Až tam chtějí zajít? Nebo už tam jsou a dělají někomu užitečné nadšence?
My jsme ve spasitelném nadšení (mimo vyučovací dobu) kosili vzácné louky, přenášeli žáby přes cestu, sbírali alobal, provozovali veselou skromnost Miroslava Nevrlého nebo mrazivé a skromné přežití Jaroslava Pavlíčka, bez větší exhibice. Četli jsme knihy Josefa Velka, milovali kreslený humor Jiránka a Renčína a knihy Jaromíra Tomečka a také jsem četl Jana Vrbu a jeho polidštěné příběhy zvířátek i stromů. Když jsem pak viděl družstevní sekačku, jak rejdí po louce: život – neživot, láska – neláska, příběh – nepříběh… rozsekaná bažantí slepička i s hnízdem…. měl jsem slzy v očích snad stejně upřímné jako Greta v OSN a smutno mi bylo z osudu matičky země – ne že se mění klima, ale že se mění vztah člověka k Zemi, že se buduje a je s tím spojena neúcta k životu, že se příroda zbytečně zasviňuje a znehodnocuje, a viděl jsem to tak černě, že jsem skládal písně, abych to zvrátil. Do Sokolova ani na Portu to ale nebylo, ale jak se tak dívám zpátky, asi působily i z šuplíku. Dokonce jsem tak trochu počítal i s koncem světa v roce 2012 podle náhrobku kdesi v Honolulu, který tam možná stojí dosud… s textem: „Na památku člověka, který kdysi žil na této zemi a zničil ji svým počínáním a svým počtem!“
Pouze ten letopočet 2012 už tam doufám není a cifry jsou snad už na magnetky – snadno vyměnitelné.
A Římský klub když promluvil, byli jsme jeho výstupy fascinováni. U nás se spělo ke komunismu a oni volali: „Konec zdrojů se blíží – čiňte nápravu!“ A naši pohlaváři nic! Taková nezodpovědnost! Vždyť kdo jiný by to měl vědět lépe než Římský klub? Řiďme se jeho doporučením (jak asi činí země Západu) a máme vyhráno! Dneska se to převrátilo a strach jde z mnohé světaspasitelné aktivity, rezoluce a neochvějné jistoty.
Nejen láska kvete v každém věku, ale i stavy na podobné bázi, a tak i ono spasitelné zanícení (namířené proti nějakému lidskému počínání) je možné zažnout v každé době – stačí se zadívat správným pohledem a důvod se najde vždycky. Pokud jde o poškozování přírody, nezačalo to v tomto ani minulém století milé děti, ten proces, jehož výsledky se vám zdají fatální, začal postavením člověka na zadní anebo prvním rozděláním ohně… před milióny let.
Už tenkrát mladá generace mohla protestovat, že to je proti přírodě – oheň přece patří sopkám a bleskům a ne lidem! Kam to spěje? To nedopadne dobře! „Syrová strava a teplé prádlo – lesa záchrana!“ To asi měli na transparentech z mamutí kůže studenti doby kamenné! Bohužel (bohudík), málokdo je asi poslechl, a tak následovaly další a další kroky a dneska jsme – mladí i staří – tam, kde jsme: v autě, na kole, v letadle, na lodi či pěšky, v dobré kondici, dlouhověcí, s mobilem v ruce, pokrytí službami a signály voláme a píšeme po celé zeměkouli jako na začátku: „Syrová strava a pěší chůze – klimatu záchrana!“
Jaký asi bude svět za tisíc let, když se lidstvo bude řídit vašimi (většinou dobrými, ale nesnadno uskutečnitelnými) požadavky? Jaký bude, když na vás nedá a nechá působit neviditelné ruce sebezáchovy, tvořivosti, odpovědnosti, trhu, víry (nejen v Boha), naděje… – stejně jako v době mamutů?
Milá Greto (a všichni podobně nadšení)… rozumím ti jen trochu, ale moc ti přeji, aby se ti podařilo dosáhnout něčeho dobrého, a doufám, že ti jednou ta tvoje dnešní vážnost bude k smíchu (stejně jako se já dneska usmívám nad některými svými texty a názory). A také ti radím: nechoď s pány na led (byť tě lákají a mažou med okolo huby), nemyslí to s tebou dobře, to zneužití není pohlavní, ale je stejně sprosté, ten led je tenký a hladký a oni potřebují figurku, za kterou se mohou schovávat v tom svatém a někdy nerozumném nadšení a ve své nejistotě nebo mazanosti! Figurku, která se v případě potřeby proboří, zláme si nohu nebo vaz za ně!
Aby pak zaznělo, jako vždycky:
„My nic! To všechno Greta! Ta určovala směr a tu přece nešlo neposlechnout, vždyť ji poslouchali všichni! A že to nedopadlo dobře? Možná jsme se měli řídit podle nějaké její kámošky, asi se holka mýlila!
My ne! My jsme šli neomylně za aktuálním správným hlasem a názorem, bez ohledu na vlastní (ne)rozum!“