„Hóóří, hóóří!“ – v tomto případě však nikoli „má panenko“, ale „Země má líbezná“.
Obrovská lesní území kolem dokola naší planety – od Kalifornie přes Austrálii, Sibiř, Turecko, Řecko, Chorvatsko až po Španělsko jsou v plamenech, a do ovzduší se tak při hoření uvolňují statisíce tun oxidu uhličitého, desetitisíce tun sazí a při požárech budov bohužel i tuny mnoha dalších zplodin hoření, často jedovatých.
Tato ekologická katastrofa obrovského rozsahu může mít, a s vysokou pravděpodobností i bude mít podstatný vliv na celoplanetární klima. Může nastat děj podobný takzvané „sopečné zimě“, v tomto případě „zimě požární“, kdy se v důsledku sopečného výbuchu nebo rozsáhlých požárů dostane do vysokých vrstev zemské atmosféry takové množství mikročástic, že do určité míry omezí průnik slunečních paprsků na povrch Země.
Takže bude zima, bude mráz? To dnes samozřejmě nikdo neví, dokonce ani slavní „klimatičtí inženýři“, kteří ale jinak docela přesně vědí, že za dvacet let vzroste průměrná teplota na Zemi o dva stupně Celsia.
Představte si, že by ke stejně rozsáhlým požárům s podobnými možnými důsledky došlo za dvacet let, když už by byly do boje s kysličníkem uhličitým nesmyslně nainvestovány bilióny eur! A za pár týdnů nebo měsíců bychom na tom byli z hlediska „klimahujerů“ možná hůře, než jsme dnes.
Lidstvo se chová tak, jako by nebylo k dispozici poměrně dost historických informací o tom, co už se kdysi stalo a co se menší či větší pravděpodobností stane znovu. A tak se klidně staví v záplavových oblastech, čeká na obrovská zemětřesení například v San Franciscu a Turecku, na několik miliónů mrtvých při opětovném výbuchu Vesuvu a supervulkánu v Yellowstonu. Hrozí nám relativně časově již nepříliš vzdálená exploze obrovské islandské sopky Katla a velká sluneční bouře, která by nás zničením veškeré elektrotechniky a elektroniky s vysokou pravděpodobností vrátila do energetického středověku.
Přemýšlejme nad tím, jak co nejpřirozenějším a nejefektivnějším způsobem veškeré přírodní síly využívat ke svému prospěchu. Kde to nejde, musíme se okolnostem a změnám přizpůsobovat, případně provádět preventivní opatření. Ale na ovlivnění celoplanetárních procesů nemají klimatičtí inženýři žádnou šanci, protože ve skutečnosti jsme jen smítko na povrchu planety Země.