Člověk chce žít na světě nadále přirozeným způsobem v příznivých podmínkách, dívá se do budoucnosti, chce žít „stále lépe“. Všímá si ale rostoucích hrozeb, které se na něho dnes valí: vyšší koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, které příroda není s to přirozeným způsobem absorbovat, tající ledovce, vymírání druhů, kácení lesů i pralesů, sucho, nedostatek pitné vody a potravin. Vědci toto vše dobře znají ze svých objektivních vědeckých měření – ze svých přísně vědecky vytvořených animací dokáží dnes pohlédnout do dějů a situací, v nichž se bude při současných trendech nacházet náš svět za pár let – viz činnost významného německého výzkumníka Hanse Joachima Schellenhubera.

Popírání skutečnosti

Ale „klimatičtí popírači“ právě toto popírají. Snad každý dnes ví, že celkově nebezpečně roste objem skleníkových plynů v atmosféře. Vyplývá to z exaktních grafů a vědeckých anticipací. Jsou však tací, kteří takové vědecké animace a vývody popírají. Takové neznalce lze oprávněně nazývat naivními klimapopírači – projevuje se u nich zjevná neschopnost vskutku myslet, i když nějakou dogmatickou ideologii ze sebe většinou soukají (ideologii popírání). Dnes máme dostatek vědeckých informací o tom, co se děje, ovšem zarytí klimapopírači dál nastalou skutečnost bagatelizují. Neznale vše hrozící sníží jako „domnělou hrozbu“, jen aby mohli dál pohodlně u svých korýtek týt. Ti, kteří začínají otevřeně varovat před samopohybem civilizace valící se bezhlavě vpřed, ti, kteří varují před rozbujelou exploatační činností vůči přírodě, jsou označováni za fanatiky a „náboženské alarmisty“. Cosi až fanaticky náboženského je však právě v oněch klimapopíračích. Samozřejmě nelze v žádné situaci panikařit, ovšem snižovat ty, kteří výrazným způsobem poukazují na blížící se hrozby, je neodpovědné a scestné. Jako podnět byly a jsou demonstrace mladých vzdělaných studentů a dalších prozřelých občanů nezbytné, aby probudily spící polovzdělané politiky a jejich přisluhovače: ti nejsou s to se zaposlouchat do naléhavého volání dneška, do tichého hlasu bytí.

Vyhlídky technooptimistů

Planeta ohrožovaná klimatickou změnou, vzniklou v důsledku lidské činnosti, se v očích technooptimistů dostane jistojistě ze svých obtíží. Jen jestli to není zbožné přání, na správnou stezku vývoje se bude třeba teprve dostat, spět bystře zejména k bezemisní cirkulační ekonomice, k vyvíjení a rychlému zavádění obnovitelných zdrojů, aniž by z toho čišelo sebeobohacování různých vychytralých baronů. Pro novou generaci vysoce inteligentních a charizmatických politiků to bude tvrdý oříšek – vše toto a tisíce dalších věcí prosadit a zařídit, aby nové myšlenky a vynálezy začaly působit, aby se lidstvu podařilo zvrátit klimatickou změnu, posunout ji do příznivých (bezuhlíkatých) kolejí. Například by se jako palivo mohl konečně prosadit vodík, novým energetickým zdrojem by mohla být vbrzku jaderná fúze nebo elektrická energie přicházející na zem přímo ze slunečních kolektorů rozesetých na orbitách kolem Země; na pouštích by mohly již nyní vyrůst rozměrné plochy s fotovoltatikou apod. Zatím se ale víc peněz dává vojensko-průmyslovým komplexům, což svědčí o krátkozrakosti vlád a států.

Citlivý environmentální přístup

Je zapotřebí přestat se obávat environmentálního přístupu ke světu, přestat nálepkovat údajně se blížící „zelenou diktaturu“ a zavírat oči před čím dál více a hrozivěji se projevující klimatickou nouzí. Ke kýžené jednotě přirozeně přírodního světa se lze rozumně dostávat už jedině v určitém „zápase“ s klimatickou změnou, tedy v náležitém „boji“ s přemírou skleníkových plynů, jež se bezmezně lifrují do ovzduší zeměkoule, která to není s to neutralizovat – čehož důsledkem je postupně se oteplující naše domovská planeta.

Rozbujelá antropocentrická civilizace bude muset vlídněji zacházet s přírodou, umět se ladit jako lidstvo na její síly a potřeby, aby dlouhotrvající sucho, odumírání stromů, kácení lesů, nedostatek vody, slabá úroda, silná migrace a bouře nevedly až k válkám o zdroje a o místo k životu. Je otázkou, zda se lidstvu podaří navýšit teplotu na zemi jen o 1,5 stupně Celsia do konce století. Dál se totiž jede „vesele“ ve fosilním hospodaření, vše ostatní prý by bylo „moc drahé“ k uskutečnění. Běh v stávajícím fosilním kurzu však povede jistě ke katastrofě, bude tedy nutno radikálně snižovat karbonové emise, transformovat průmysl v průmysl zcela zharmonizovaný s přírodou. K nutným změnám v našem počínání musí dojít, jinak hrozí lidstvu poměrně brzký kolaps. Toto století je pro lidstvo kruciální, jak to také naznačuje významný anglický astrofyzik a kosmolog Martin John Rees. Otázkou je, zda náležitě pochopíme svou situaci a budeme s to se pohybovat obezřetněji vpřed.

Je dobře, že existují země (zejména evropské), které jsou příkladem v rychlosti dekarbonizace ekonomiky, v zavádění bezuhlíkaté techniky. Jsou příkladem pro chování člověka vůči jsoucnu v celku, kdy jde o samo zachování pozemské existence. Naše prométheovská moc se může, bude-li náležitě pochopena a korigována, dál úspěšně rozvíjet i ve vzdálené budoucnosti. Lze pak konečně spásně pobývat na zemi v harmonii s cekem přírody a kosmu. A zde nám jistě pomůže i sama technika, která nás, zdá se, nakonec zachrání, jestliže jí dáme možnost rozvinout se v její plné účinnosti a komplexitě, jak predikoval již německý filosof Martin Heidegger. Jen ji musíme co nejpříznivěji a nejrychleji otevřít v její vlastní sofistikovanosti, aby mohla jako technika spásná vskutku dobře člověku posloužit.