Podle článku v Politico se možná chystají velké změny ve vztahu mezi Evropskou radou (EK) a velkými nevládními organizacemi, které monolit EU dlouhodobě financuje. EK „sdělila nevládním organizacím zabývajícím se ochranou životního prostředí, že peníze, které dostávají z balíku zelených fondů EU, již nemohou používat na propagační a lobbistickou činnost“. Pokud je to pravda a pokud extrémně rozzlobená reakce zelených organizací a jejich mediálních kamarádů toto rozhodnutí nezvrátí, je to velká zpráva. EK byla v uplynulých letech k prostředkům z veřejných zdrojů nesmírně štědrá a pro organizace, jako jsou WWF a Friends of the Earth, jejichž využívání těchto peněz nejen k lobbování u evropských a britských politiků, by znamenalo ztrátu „5,4 miliardy eur v letech 2021 až 2027“, což by posunulo jejich agendu do celé veřejné sféry.

Politico tento domnělý rozvod mezi Velkou zelenou a EU rámuje tak, že odráží „protizelené předvolební sliby středopravicové Evropské lidové strany [EPP] během voleb do EU“. Zdálo by se, že to EPP označuje za klimaticky skeptickou skupinu, ale to by bylo velmi daleko od pravdy. EPP je dlouhodobě dominantní skupinou v evropské politice a politici z jejích řad, jako například bývalá eurokomisařka pro klima Connie Hedegaardová nebo současná předsedkyně EK Ursula von der Leyenová, nejsou ničím jiným než tzv. klimatickými šampiony. EPP však nikdy nedokázala získat většinu křesel, a tak vytvořila velkou koalici se socialisty a demokraty (S&D).

Ale i tato koalice se začala štěpit v evropských volbách v roce 2019, v nichž společný počet mandátů, které partneři získali, nestačil na vytvoření většiny. Evropští zelení nebyli součástí žádné koaliční dohody a navzdory opačným tvrzením a představám si ve volbách jen zřídkakdy vedou dobře. Lepším vysvětlením rozvodu se proto zdá být to, že radikální environmentalismus, prosazovaný zelenými nevládními organizacemi, byl konečně identifikován jako přítěž.

K čemu je tedy všechno to financování velkých zelených nevládních organizací? Nadnárodní nebo mezivládní orgány, jako je EU, a v tomto ohledu i OSN, vždy vyžadovaly podporu nevládních organizací, a to z několika důvodů.

Za prvé, organizace tohoto druhu se nevyvíjely tak, jako vznikaly národní demokratické instituce, jako urovnání mezi stranami na různých stranách rozkolu ve společenské struktuře, ať už jako výsledek občanského konfliktu, nebo jako pokus o jeho prevenci. Mezinárodní organizace tedy postrádají historické vazby, které má veřejnost k institucím národních vlád, jako jsou ústavy, všeobecné volební právo a parlamentní autorita. EU a OSN nemají „veřejnost“ jako takovou, s výjimkou konstelace nevládních organizací, které je obklopují. Například v podmínkách OSN je nevládní organizace organizací, která má v jejích machinacích „status pozorovatele“, podobně jako je to v demokracii, kdy volič volá politiky k odpovědnosti. Vzestup nevládních organizací a nadnárodní politiky (nedílná součást „globalismu“) je tedy zdánlivě doprovázen erozí národní demokracie.

Za druhé, nadnárodní orgány, které nemají legitimní základnu u veřejnosti ani smysluplný proces zjišťování potřeb a přání občanů, nejsou schopny vytvářet představy o tom, k čemu slouží. Zatímco ve fungujících demokraciích je nabídka politických stran, včetně jejich idejí a kompetencí, sporná, nadnárodní organizace byly vybudovány na základě tvrzení, že slouží vyšším cílům, než jsou národní vlády schopny dosáhnout. V období po druhé světové válce a po celou dobu studené války bylo ze zřejmých důvodů snazší tento vyšší účel definovat. Ale přestože tento základ moci nad demokracií slábl (až do nedávné doby znovu vzplanul), silnější silou byla nevyhnutelnost touhy neodpovědných byrokracií expandovat. OSN byly předloženy nové a rozmanité naléhavé situace, které vyžadovaly agentury, jako je Světová zdravotnická organizace nebo Rámcová úmluva OSN o změně klimatu. A rozšiřující se Evropská unie bobtnala ze stejných důvodů a se stejným účinkem: s narůstající mocí docházelo k erozi demokracie a svobod, na což dohlíželi pouze lidé jako Greenpeace.

Předpoklady tohoto uspořádání vykrystalizovaly díky poslanci Alokovi Sharmovi, kterého vláda Borise Johnsona jmenovala do funkce předsedy zasedání COP26 v Glasgow. V projevu k westminsterské lobbistické organizaci The Green Alliance Sharma vyložil koncepci zelené politiky a řekl publiku, že „věřím, že se nacházíme v důležitém bodě zlomu, kdy se názory vlád, podniků a občanské společnosti spojují v odhodlání řešit změnu klimatu“. „Občanská společnost oprávněně nastavuje zrcadlo jednání vlád a podniků,“ prohlásil Sharma, ‚a tím nás podněcuje ke změně‘.

Sharmova kompaktní zelená politika však vycházela z falešného předpokladu. Někdo by ji mohl nazvat lží. „Organizace občanské společnosti“ - think-tanky, aktivistické a kampaňové organizace, charitativní organizace, nátlakové skupiny a nevládní organizace - nejsou nějakým sektorem, který by se významově odlišoval od vlád a podniků. Jak již dlouho upozorňuji, organizace „občanské společnosti“ v oblasti životního prostředí, a to již od první poloviny minulého století, existují pouze díky zelené miliardářské filantropii - byznysu. A jak je neméně jasné, „falešné charitativní organizace“, jak je nazval Christopher Snowdon z Institutu ekonomických záležitostí, jsou již dlouho placeny vládami za to, aby lobbovaly u vlád. Jinými slovy, Sharmovo schéma občanské společnosti, která „nastavuje zrcadlo“ podnikům a vládám, není ničím jiným než tím, že vlády a podniky zastírají své programy za organizacemi, které jsou plně pod jejich kontrolou, což je podmínkou financování.

Nevěříte tomu? Všimněte si, že skupina, kterou Sharmova smlouva vylučuje, je veřejnost. Sladění názorů veřejnosti na změnu klimatu ho nezajímá. Zajímají ho „hlasy zranitelných zemí, domorodých národů, občanské společnosti a samozřejmě mladých lidí“, ale ne veřejnost jako celek - pouze ti, kteří mají status oběti v rámci klimatické rubriky.

Jak se však toto sladění projevilo? Jaké jsou detaily této dohody? Jak se promítá do rozhodnutí, která ovlivňují naše životy?

Jeden z nejodhalenějších příběhů, které jsem našel při svém výzkumu temného světa ersatz „občanské společnosti“, pochází z výroční zprávy jedné z největších, i když poněkud obskurních, filantropických organizací zabývajících se klimatickými změnami za rok 2010. Společnost ClimateWorks byla založena v roce 2008 a nyní má roční příjem přesahující 300 milionů dolarů, které rozděluje dalším filantropickým subjektům poskytujícím granty, nevládním organizacím a dalším organizacím „občanské společnosti“. Patří sem i založení a financování Evropské klimatické nadace (ECF), která je jednak „součástí sítě ClimateWorks“, jednak podporuje bezpočet zelených organizací, které by vůbec neexistovaly, nebýt peněz, jež převádí od anonymních firem a miliardářů na jejich bankovní účty.

Zpráva ClimateWorks vysvětluje, že EU předloni vyhlásila cíl snížit do roku 2050 emise CO2 o 80 až 95 % oproti úrovni z roku 1990, ale že úředníci, jako například tehdejší vedoucí oddělení na Generálním ředitelství pro energetiku Evropské komise Christopher Jones, si „nebyli jisti, jak nový mandát splnit“. „Členové Komise věděli, že jejich cíl znamená úplnou dekarbonizaci energetického sektoru, pravděpodobně nejpozději do roku 2040,“ vysvětluje zpráva slovy pracovníka ECF, ale „nikdo si však nesedl a nezjistil, zda to lze provést.“ „Jones se zeptal, zda by ECF byl ochoten vzít na sebe obrovský analytický úkol vytyčit cestu k úplné dekarbonizaci - nikoliv se sponzoringem E.U., ale nezávisle“, prozrazuje zpráva, a tak ‚vznikl projekt Roadmap 2050‘.

Síť organizací „občanské společnosti“, financovaných anonymními miliardáři, byla daleko od veřejné kontroly pověřena úkolem navrhnout příští půlstoletí energetické politiky, která bude vnucena půl miliardě lidí. A nešlo o ojedinělý případ. Podle svědectví bývalé aktivistky Přátel Země (FoE) baronky Bryony Worthingtonové vypracovala jak text návrhu zákona o změně klimatu (než se stal zákonem), tak text téměř identického návrhu zákona v předchozím volebním období, které skončilo. Navíc to byla právě FoE, která za něj lobbovala u politiků a mobilizovala podporu veřejnosti. V rámci kampaně FoE „Big Ask“ (Velká žádost), kterou vedl Thom Yorke z Radiohead, bylo poslancům zasláno 130 000 dopisů požadujících „právně závazné“ klimatické zákony.

130 000 dopisů může znít jako hodně. Ale jako důkaz podpory veřejnosti je to poměrně slabé. V Dolní sněmovně je 650 křesel, takže průměrný poslanec obdržel 200 dopisů. Na poslance to však zjevně zapůsobilo a výsledkem lobbingu bylo, že konečné rozdělení zákona o změně klimatu v Dolní sněmovně získalo téměř jednomyslnou podporu. A stejně jako generální ředitelství EK pro energetiku nemělo představu, jak dosáhnout cílů, které legislativa vyžaduje, neměl ji ani jeden z těchto poslanců. Věděli, že chtějí „právně závazné“ klimatické cíle, ale nemohli vědět, k čemu chtějí, aby se vláda zavázala, a co tedy musí vnutit veřejnosti, která byla nyní podle Sharmova schématu z politiky vyloučena.

To bylo pro organizace „občanské společnosti“ v oblasti klimatu velkou výhodou. Znamenalo to, že politiky mohly vládě vnucovat nikoli prostřednictvím demokratického procesu, ale soudů. Jedním z příjemců finančních prostředků EK, britské vlády a miliardářů je organizace ClientEarth. Ačkoli vláda poskytuje ClientEarth ročně přibližně milion liber, tento nevděčný příjemce dotací několikrát pohnal vládu k soudu, aby spolu s dalšími žalobci FoE a nesprávně pojmenovaným Good Law Project prosadila zákon o změně klimatu. Ve své poslední žalobě žalobci tvrdili, že (nyní již předchozí) vládní strategie Net Zero je „nedostatečná“.

Skutečnost, že britská vláda dává každý rok milion liber z peněz daňových poplatníků organizaci, která pak vládu žaluje, prozrazuje mnohé o Sharmově kompaktu. A je ozvěnou financování falešných charitativních organizací, kdy vlády financují nevládní organizace, aby lobbovaly u vlád. Podle EK je to odůvodněno tím, že nevládní organizace „hrají důležitou roli při zvyšování povědomí o otázkách životního prostředí v zájmu lepší správy věcí veřejných“ a mohou pomoci při „rozvoji a provádění politiky EU v oblasti životního prostředí nebo klimatu“. Jak však vidíme, tento vztah jde mnohem dál. Umožňuje vládu blobů, kteří navrhují legislativu, jež neutralizuje demokratické vlády, vytvářejí fikci její veřejné podpory a tuto legislativu prosazují.

V blízké budoucnosti uvidíme, zda tento rozvod skutečně zabrání jakémukoli lobbingu blobů. A možná způsobí bolest organizacím, které bez peněz daňových poplatníků nemohou existovat. Ale zelená lobby si bude i nadále užívat nelegitimních vztahů s politiky. A stále se bude těšit z nevyzpytatelného financování. Z vlastního výzkumu ClimateWork vyplývá, že falešné organizace občanské společnosti využívají každoročně celosvětově až 12,8 miliardy dolarů „filantropie“. Za tuto částku si lze pořídit spoustu nekalého vlivu a nic nenasvědčuje tomu, že by Brusel nebo Westminster znovu objevily závazek upřednostnit demokracii před penězi.

Ben Pile, Poprvé zveřejněno v Daily Sceptic.