V Glasgow skončila dvanáctidenní konference 197 států, většího počtu, než má členů OSN (193), a je tedy zřejmé, že obavy z globálního oteplování sdílejí elity celého světa. Alespoň to prohlašují. Tak jako na všech sjezdech tohoto typu za posledních třicet let je nápadný rozdíl mezi rétorikou a činem, dohody závazné nejsou, a přesto se o jejich formulaci vede zápas jako o život. Projevilo se to na posledním zasedání, kdy měl předseda Alok Sharma slzy v očích, protože se po dvou dnech handrkování nepodařilo schválit komuniké o konečné likvidaci uhlí (rozumí se spalování bez uložení kysličníku uhličitého) a závěrečný text hovoří pouze o postupném snižování závislosti.
Mezinárodní spolupráce, ne-li koordinace Západu s ostatním světem, jež by opravdu zajistila vytčený cíl snižování skleníkových emisí o 55 procent (do roku 2030), aby se oteplování Země nezvýšilo více než o 1,5 °C (od počátku průmyslové éry) a dokonce snížilo na nulu do roku 2050, prostě možná není.
Na kongresu sice, tak jako obvykle, zazněly apokalyptické projevy kvazináboženského zanícení typu promluv premiéra Borise Johnsona, jako bychom se snad měli kát a postit: „je za minutu dvanáct“ a „den posledního soudu se neúprosně blíží“. Organizátoři dokonce zneužili ústavně apolitickou monarchii a delegáty nabádala stařičká královna Alžběta, aby se dohodli (než bude pozdě). Na ulicích Glasgowa premiérovi sekundovala podobně naladěná mládež a svatá Greta chrlila vulgární nadávky na neschopné politiky, jako by tím říkala, slyšte, už nejsem dítě.
Západ prochází podivnou fází kolektivního sebemrskačství, což by člověk u ateistů nečekal, ale výsledkem úporného jednání opět bylo jen několik nezávazných jistě dobře míněných dohod o zalesňování, ochraně pralesů a boji proti metanu. Našlo se snad 14 milionů dolarů na tzv. dekarbonizaci chudých států, ale tlak na rychlé opuštění uhlí by v mnoha zemích způsobil hladomor, a tak se nemůžeme divit, že takové tempo zejména Indie, kde je více než sto milionů lidí bez elektřiny a ještě více bez zaměstnání, tvrdě odmítá (v příštích letech otevírá čtyřicet dolů na uhlí). Největším hříšníkem je ovšem Čína, ta staví jednu uhelnou elektrárnu za druhou. Její strategie je evidentní, i když se za ní mohou skrývat mocenské ambice. Nejdříve prudký rozvoj hospodářství a pokud bude zle, bohatší stát bude schopnější se adaptovat.
Závěr je neúprosný. Západ podléhá panice, ostatní svět dává přednost růstu životní úrovně a teprve potom se uvidí, co se s oteplováním dá dělat. Na celé věci ovšem zaráží jedna věc. Bez ohledu na názor, zda lidská činnost zásadně přispívá ke globálnímu oteplování, nebo ne, plány na radikální snížení emisí v západním světě jsou uskutečnitelné jen z malé části a pokud by jejich realizace pokračovala, způsobí rozvrat a chudobu větší než v době světové hospodářské krize. A růst globálních emisí nezastaví.
Není divu, podezřívají-li lidé politiky z konspirace, že pod hrozbou apokalypsy je nutné nahradit tržní ekonomiku plánováním budoucnosti, vždyť uzákonění „zeleného údělu“ znamená zrušení alternativy a de facto demokracie i konzumního životního stylu. Zákaz výroby spalovacích motorů připraví většinu lidí o individuální dopravu a rapidně rostoucí ceny plynu a elektřiny zatížených zelenou daní zničí blahobyt.
V Británii odhadl „úřad pro rozpočtovou zodpovědnost“ náklady na přestavbu ekonomiky na 1,4 bilionů liber a bývalý ministr průmyslu lord Lawson na nejméně dvojnásobek. Stačí pohlédnout realitě do očí, žádný stát na světě nemá dost místa a financí na tak závratné množství slunečních a větrných plantáží, jež by zásobily elektřinou průmysl, dnešní domácí spotřebu a veškerou osobní i nákladní dopravu. Při více než čtyřnásobné spotřebě elektřiny by bylo nutné z gruntu přestavět rozvodné sítě a vybudovat záložní, nejlépe jaderné elektrárny pro nouzovou situaci, kdy nesvítí a nefouká. Odhady nákladů vůbec neberou v potaz nedostatek surovin a rapidně rostoucí ceny solárních i větrných farem a baterií.
Za poslední rok se cena lithia vyšplhala na dvojnásobek, cena mědi na stožáry větrníků stoupla o 70 procent. V Americe už podnikatelé ve sféře obnovitelné energie zápasí o povolení otevírat nové doly, často proti odporu místních občanů i zastupitelů, a to někdy trvá celé desetiletí. Baterie obsahují kobalt, lithium, nikl, neodym a 60 procent světové produkce některých vzácných kovů vlastní nebo ovládá Čína. Ohromný problém představují v Americe spory o pozemky a vedení nových rozvodných sítí, nemluvě o nákladech.
Poprvé v dějinách se má jedním energetickým zdrojem nahradit všechny ostatní kvůli utopii nulových emisí. Paradox popsal v anglickém týdeníku Spectator bývalý premiér Islandu. „Nikdo na světě nemá levnou a stoprocentně zelenou elektřinu jako my a nikdo (na hlavu) neprodukuje takové množství CO2“ (800 000 tun ročně). Naše smaltovny při výrobě hliníku vypouštějí do povětří 1,6 milionů tun kysličníku uhličitého). A tak je to se všemi kovy elektrifikace, Amerika potřebuje na nezbytnou produkci baterií 60 nových dolů (Bloombergnef).
Úsilí Západu je nepochopitelné, když víme, že ani sebevětší oběti nevedou k cíli. Politici by měli místo hysterie hledat rozumné způsoby, jak se teplejšímu klimatu přizpůsobit, jak to nabízí ve své poslední knize False Alarm (Falešný poplach) dánský statistik a expert na životní prostředí Björn Lomborg.
Lidstvo už v dějinách zažilo mnohem teplejší údobí a jak známo, lidé se vždy dokázali přizpůsobit. A to máme dnes daleko větší technické prostředky.
MfD, 20.11.21