„Když nebudeme mít zdroje schopné spolehlivě dodávat elektřinu v zimě, bude se regulovat poptávka po ní. Tedy vypínat dodávka,“ varuje v rozhovoru Lubomír Lízal. Foto: Lubomír Lízal

„Všechny akce v energetice jsou dotované, nebo tažené zákazy, jako v dopravě. Klimatické tažení nám nepřináší žádnou výhodu,“ říká bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.

Celkové náklady na přeměnu energetiky států v EU na bezemisní zatím snad nikdo ani nezkusil konkrétně vyčíslit. Odhady, které se objevují, však šplhají do bilionů eur. Unijní státy jsou přitom všechny zadlužené. Nemůže takové finanční vypětí, navíc trvající ještě skoro 30 let, evropským státům nebo celé unii zlomit vaz?

Myslím, že ne. Protože když to bude velký průšvih, tak se to celé přehodnotí. Ovšem, aby se to stalo, tak ten průšvih bude muset být opravdu veliký a povede ke změně politiky i politiků. Dá se to třeba přirovnat k vývoji, který vedl k pádu komunismu.

Riziko vidím zejména v tom, že při tomhle celém procesu Evropa zchudne. Zatím nám celé to klimatické tažení nepřináší žádnou komparativní výhodu, jakou by bylo třeba to, kdybychom se naučili elektřinu efektivně a levně skladovat. Všechny akce v energetice jsou dotované, protože komerčně nekonkurenceschopné. Nebo tažené zákazy, jako v dopravě.

To ale není jediné, co se přístupu politiků vytýká…

Situaci navíc komplikuje politicky nastolená nejistota. Rizika možná známe, ale máme legislativní a regulatorní nejistotu. Každých pět let se mění podmínky. V takové situaci je pak energetika podinvestovaná a staví se jen s dotacemi a krátkým časovým horizontem investiční návratnosti. Mimochodem, když se občas kriticky mluví o Státní energetické koncepci a Aktualizované státní energetické koncepci, tak se zapomíná na zásadní fakt. Ty koncepce nejsou špatné! To jen my jsme nedodrželi to, co je v nich napsané o podmínkách energetické bezpečnosti. Přesněji řečeno, nechali jsme si vnutit, abychom je nedodrželi.

Na evropské úrovni totiž bylo jasné už od samého začátku, že není možná celková dohoda o jednotném řešení energetické politiky, protože každý stát má zcela jiné podmínky. Proto se odsouhlasilo, že energetická politika je záležitostí států, nikoli Bruselu. Mimo jiné i proto, že díky rozdílným zdrojovým základnám si budou státy moci v případě potřeby lépe pomáhat. Jenže pak to převálcovala bezemisní ideologie a definice povolených typů výroby z hlediska emisí CO2. Tím se oklikou začalo evropsky modifikovat to energetické hřiště, které je stále formálně ve výlučné pravomoci národních vlád. A ta klimatická klička v podstatě říká „dělejte si to, jak chcete, jste vlády států, ale používejte k tomu všichni stejné pazourky“. Tím pádem budou mít všichni stejné problémy, a protože budou mít stejné složení zdrojů, nebudou si moci vypomáhat dodávkami. Zcela se tím zavrhla před tím přirozeně existující diverzifikace rizik díky rozdílným výrobním mixům.

EU se ovšem rozhodla, že ve jménu „ochrany klimatu“ změní nejen energetiku, ale také dopravu, průmysl, bydlení, stravování. Nejznámější je rozhodnutí do roku 2035 ukončit výrobu aut se spalovacím motorem. Dopady těchto kroků nejsou pořádně zmapované. Co si o nich myslíte vy?

Obecně bych řekl, že řada věcí, které se tlačí, nejsou technologicky neutrální, viz například debata o vodíku jako řešení. Čili jde o opět o to, že se všem vnucují stejné pazourky. Mimochodem, s vodíkem to, přes veškerá tvrzení hodnostářů, zatím nevychází. Energeticky, ani ekonomicky. Výroba vodíku elektrolýzou spotřebuje asi dvojnásobek energie, než vyprodukuje. A pak bychom nasadili paroplynovou elektrárnu zase s padesátiprocentní účinností? To je účinnost celého cyklu kolem 25 procent. Konkrétně se na produkci jedné kilowatthodiny z vodíku musí vynaložit čtyři kilowatthodiny elektřiny na vstupu. A ještě k tomu se vodík velmi špatně skladuje, skladování má velké ztráty a bezpečnostní rizika, takže se pro něj bude muset vymyslet jiné skladování, než jaké se používá pro zemní plyn. Což bude znamenat další náklady.

V Green Dealu a v jeho původním důrazu na plyn je také od začátku zabudovaná obrovská lež. Plyn sice při spálení uvolní méně škodlivin a méně oxidu uhličitého, ale zcela se ignoruje jeho doprava. Energetické úniky jsou při dopravě potrubím asi 10 procent, při přepravě LNG až 30 procent, takže kde je pak ta velká 50 procentní úspora CO₂, oproti uhlí? Při těžbě a dopravě navíc uniká metan, který působí též jako skleníkový plyn. Metan je mnohem účinnější jako skleníkový plyn, nejnižší odhady jsou dvacetinásobně víc, než oxid uhličitý. Takže pokud při těžbě a přepravě uniknou více než dvě procenta objemu, tak ve výsledku působí plyn už skleníkově hůře než uhlí. Nepochybuji přitom o tom, že těžba a plynovody z Ruska jsou se všemi ztrátami nad pěti procenty… Kdyby si Evropa nezakázala těžit vlastní plyn, tak by ho nejen měla dost, ale mohla by si ohlídat i jeho úniky, které by pak určitě byly méně, než ta dvě procenta.

Domyšleného je na přístupu EU jen velmi málo, víra v to, že nalezneme řešení je sice hezká, ale není to záruka dobrého a ekonomicky udržitelného výsledku.

Řekl jste, že na Green Dealu je domyšleného velmi málo. Co takového tam vidíte?

Správně definovaná je potřeba najít nové zdroje za uhlí, protože to nám dojde tak jako tak. Ale řešení musí být ekologicky i nákladově a bezpečnostně vyvážené. Čili zase ne to, co se prosazuje nyní, kdy v létě bude zdrojů nadbytek, ale pořád není vyřešeno, jak budeme topit v zimě. Naštěstí teplárny doposud neprovedly zcela přechod na plyn, což snad ušetřilo zmařené investiční náklady.

Takže zřejmě nejste fanouškem zákazu výroby spalovacích motorů od roku 2035?

Co se týká zákazu výroby aut se spalovacím motorem, nezbývá nyní než doufat, že to zarazí Rada Evropské unie, tedy grémium ministrů, která o něm ještě bude hlasovat. Zase, co když správnou cestou budou nakonec syntetická paliva? Pokud automobilky zastaví drahý výzkum spalovacích motorů, tak existující výjimka nakonec bude výhodou pro zahraniční výrobce, kteří budou kontinuálně pokračovat v jejich vývoji.

Na tom je dobře vidět rozdíl mezi Evropou a USA. Tam mají také nařízení o používání nejlepší dostupné technologie nebo nejlepší dostupné techniky (BAT), ale nestačí jim, že ta technologie nějak existuje. Musí být skutečně připravená, technologicky využitelná a ekonomicky smysluplná. V EU je kritériem pouze to, zda je nejlepší. Jestli je opravdu průmyslově použitelná a jak je nákladná, není důležité.

Plány EU zahrnují i zavedení „uhlíkového cla“, jež prodraží dovozy ze států, které se „ochraně klimatu“ nevěnují tak, jak požaduje unie. Namnoze přitom půjde o nezbytné výrobky. Jak se tohle může v Evropě projevit? Dají se, kromě zcela jistého zdražování, očekávat třeba obchodní války?

Evropa ve světě už dnes nikoho nezajímá, není velmocí ani technologickým lídrem. Evropa si řeší problém, který sama sobě definovala a zbytek světa to nezajímá, nebo zajímá jen jako zdroj výhod pro ně. A Američané mají napřed otázky národní bezpečnosti, i té energetické, a teprve pak řeší to ostatní. Což docela odpovídá tomu, co píše historik David Landes v knize Bohatství a bída národů (např. zde), když vysvětluje, že moc národů upadá, když se začnou zaobírat svými vlastními problémy.

Takže EU řeší vlastní problém, že by chtěla být ideologickým hegemonem boje proti klimatickým změnám, ale ta ideologie ničí ekonomickou sílu. Pamatujete si na poprask kolem studie Delloite o tom, že Česko na oteplení vydělá, že vzroste jeho HDP? (zde) I na to, jak ji pak trapně stahovali, protože na ně zelená fronta, která nerozumí ekonomice, dštila oheň a síru? (zde) To je to, oč běží. My se tím unijním přístupem připravujeme o růst a zisk nyní. Bohatá společnost však má více možností, jak řešit nutné technologické změny. Více investic do výzkumu vygeneruje více možných odpovědí a pak si budeme moci v pravý čas vybrat tu optimální. Naopak Švýcaři svoji obdobu Green Dealu odmítli v referendu v roce 2021 (např. zde).

Ale zpět k otázce. Obchodní války jsou asi silná slova, ale spíše půjde o problematickou importní závislost. Na jedné straně tedy sice bude úspora spotřebovaných materiálů v důsledku vyšších cen, na druhé pak jsou dotace na pořízení zelených investic, které tyto importy používají. Takže opět politická nejistota, kdy nevíte, jestli máte v nějakém odvětví investovat či nikoliv a jak pro vás jakožto firmu ta politická tahanice ekonomicky dopadne. Tím černým scénářem pak je, že řešením bude jiná technologie, než do které budeme teď dekádu masivně investovat a Evropa vlastně investice odepíše jako zmařené.

Zhruba polovina větrných elektráren se vyrábí v Asii, fotovoltaika je odtamtud prakticky veškerá. EU mluví o tom, že by se v tom chtěla postavit na vlastní nohy, ale Čína už zakázala vývoz nejnovějších fotovoltaických technologií. EU zároveň plánuje i čínskou produkci zatěžovat „uhlíkovým clem“. Může to fungovat? A může to fungovat bezpečně?

S dnešním přístupem si jen vyrobíme jinou závislost na někom jiném. Mýliti se je lidské, ale jen hlupák chyby opakuje. Závislost je špatně vždycky, je to neřiditelné riziko.

Firmy již dlouhodobě varují před ztrátou konkurenceschopnosti, v podstatě kvůli Green Dealu. Minimálně ty německé již proto požadovaly od vlády kompenzace. Cena elektřiny však podle většiny předpokladů významně neklesne, spíše dále poroste. Poroste také míra regulace ze strany EU. Co tohle může udělat s ekonomickou situací v prostoru EU?

Co se týká konkurenceschopnosti, tak nechápu firmy, které místo podmínek technologické neutrality (tedy, aby nebyly stanoveny konkrétní technologie, pozn.red.) a funkčních trhů, chtějí raději dotace. Dotace přeci podvazují soutěž, protože firmy místo toho, aby hledaly, kde mají chyby a co můžou dělat lépe, chtějí plošné dotace. Bez soutěže přitom není dlouhodobě udržitelný růst, dotace je přerozdělení od jedněch firem k jiným.

Pokud uspořádání energetického trhu vede k neúnosným cenám, tak mám chtít změnu toho upořádání, to vyřeší problém jednou pro vždy a stát ušetří na těch dotacích, které vůbec nebudou potřeba. Když chci dotace, tak mám každý rok nervy, jak to dopadne, jestli tentokrát nepůjdu jako firma z kola ven. Pokud šéf ČEZu vyhrožuje, že firma vystoupí z Hospodářské komory (zde), tak to znamená přesně tohle. Chtějte dotace, které nakonec poplynou nám, ne změnu podmínek, jinak vstoupíme a zkusíme vás tím ekonomicky udusit. Což platí i pro neochotu vyřešit předvídatelně a dlouhodobě udržitelně cenu elektřiny i energetickou burzu. Máme jednotný evropský trh, ale na tom trhu je přes dvacet tržních oblastí, které mohou a často mají rozdílná pravidla. A tak někde mají ceny vysoké, jinde, třeba v Polsku, výrazně nižší než my. Proč neopisujeme dobrá řešení?

Otázky kladl Přemysl Souček, Uhlí.cz

Pokračování rozohovoru s Lubomírem Lízalem přineseme zítra.