Budou soudy ve jménu lidských práv diktovat cenu jízdenek, nebo maximální velikost bytu? Je nejvyšší čas zastavit soudní aktivismus!

Nizozemská společnost Shell musí dle prvoinstančního soudu snížit své emise oxidu uhličitého do roku 2030 o 45 procent (zde). Tohle zatím nepravomocné rozhodnutí soudu zřejmě předznamenává vlnu žalob aktivistických partiček proti „fosilním“ firmám. Bez ohledu na to, zda existuje náhrada za jejich produkty. Soud se tak totiž rozhodl na základě šíře aplikovaných lidských práv (zde).

Ve jménu „širokých lidských práv“ je tak podle něj možné omezit jiná lidská práva. V případě Shellu to znamená například dodávky pohonných hmot. Nebo tepla, protože firma dodává i zemní plyn. Zároveň to otevírá prostor pro další možné scénáře. Budou třeba soudy rozhodovat o tom, kolik stromů napadených kůrovcem se může pokácet? Jaký má být podíl biosložky v palivech, nebo kdy mají přestat jezdit auta na benzín či naftu? Ovšem klimatickým aktivistům neleží v žaludku jen nebohý oxid uhličitý, ale také příjmová nerovnost. V jejím jméně by na stejném principu bylo možné zažalovat dopravní podniky za to, že mají příliš drahé jízdenky, čímž omezují chudším lidem (lidské) právo na cestování. Bylo by možné také žalovat třeba prodejce kaviáru za to, že jejich produkt je příliš drahý a nemůže si jej tedy dovolit každý. Ač budou aktivisté říkat, že je to nesmysl, je to právě to, čemu tenhle zlomový rozsudek otevírá dveře. Protože seznam toho, co se označuje za lidská práva, se stále rozšiřuje.

Zároveň tenhle rozsudek zcela obnažuje zaujatost aktivistů vůči evropské civilizaci. Neboť své žaloby podávají jen tam, kde je veřejné mínění dostatečně zmasírované klimatickou propagandou a politickou korektností. Jenže v takových zemích už dávno nevzniká většina emisí oxidu, z nějž si Zelená fronta vyrobila úhlavního nepřítele (i hlavní důvod své existence). A také obrovský byznys. Kdyby tomu bylo jinak, žalovali by tihle lidé ty, kteří „pro klima“ nic nedělají, tedy nesnižují své emise. Což není případ firem, jež podnikají v zemích sdružených v EU. Jejich žaloby by logicky musely směřovat proti čínským podnikům, potažmo proti Číně jako státu. Protože je-li argumentace klimatistů správná a opravdu není času nazbyt, je klíčovým problémem světa, že země s jednou osminou jeho obyvatel vychrlí do vzduchu jednu třetinu světových emisí CO2. Přitom tahle země sama ohlásila, že bude své emise zvyšovat ještě 10 let (se souhlasem ostatních!). K čemu je tedy dobré nutit pomocí soudu Shell k tomu, aby snížil své emise? Jestli někdo může ovlivnit vývoj klimatu, je to právě Čína. Není sama, samozřejmě. Ale je s velkým náskokem tím hlavním emitentem.

Klimatičtí aktivisté i politici přitom rádi a často mluví o spravedlivém řešení. Jestli tedy je CO₂ skutečně celoplanetární problém, je spravedlivé (a navíc zcela nevyhnutelné), aby na řešení pracovaly všechny země současně. Naopak zcela nespravedlivé je, aby ten, kdo produkuje asi devět procent emisí, za obrovských nákladů snižoval svoji uhlíkovou stopu a ten, kdo emituje 30 procent globálních emisí, jejich množství dále zvyšoval. Protože jaký má smysl, aby se 440 milionů lidí v EU kvůli kompletní dekarbonizaci zadlužilo na generace dopředu, když 1,4 miliardy lidí zvesela přikládá pod kotle nových elektráren? Ke skutečnému omezení emisí CO₂ zjevně vede cesta jinudy než aktivistickými rozsudky soudů.

To, že český soud takový rozsudek zatím nevynesl, neznamená, že se to nemůže stát. Vždyť jednu takovou žalobu už chystají i aktivisté v tuzemsku (zde). Jde o skupinovou žalobu na českou vládu, že je nečinná vůči změně klimatu. Což ale není žaloba jen na „tu“ vládu, kterou třeba nemáte rádi. Cílem oné žaloby je především donutit 10 milionů Čechů, aby se vzdali uhlí, plynu, benzínu a nafty dřív, než za ně budou mít dostatečnou náhradu. Aby 2,8 miliardy lidí v Číně a Indii mohlo uhlí, plyn, benzín a naftu používat dál. Tohle prostě nedává smysl. A žádný rozsudek na tom nic nezmění.

Převzato z webu iUhli.cz