28.5.2022 | Svátek má Vilém


POVÍDKA: A pak se tomu smál…

13.11.2021

Bylo to těžší, než očekával. Už to byly skoro čtyři roky, co opustil svou rodnou zemi. Vznešeněji řečeno svou vlast, která si ráda přivlastňovala roli matky a vyžadovala bezpodmínečnou věrnost, zatímco se k němu chovala spíš jako pohádková zlá macecha. Která i po jeho odchodu nedokázala ovládnout svou zášť zhrzené ženy a nejenže mu ukradla všechen movitý i nemovitý majetek, ale také na něj in absentia uvalila trest vězení. Oficiálně za „nedovolené opuštění republiky“ – i když tahle macecha povolení nedávala téměř k ničemu. Mnohem raději dávala zákazy. Ale doopravdy si ten trest vysloužil tím, že si tu macešskou svévoli nenechal líbit a odjel, kam už na něj nemohla.

A přece se mu stýskalo. Strašně. Po přátelích. Po důvěrně známých místech, drsných i půvabných, plných vzpomínek. Po řeči, kterou měl rád a uměl v ní žertovat, nadávat i psát poezii. S dobrým citem pro závažnost a sílu slova.

Hostitelská země k němu byla vlídná, trpělivá a štědrá, ochotná mu pomáhat, dokud to bude potřebovat. Ale on nechtěl potřebovat. Vzal první dobře placené místo, které se naskytlo – u pokrývačů zaměřených na asfaltové střechy. Fyzicky náročná, špinavá a nebezpečná práce mu nevadila. Když každý druhý pátek přinesl domů výplatu a věděl, že se o svou rodinu postará, byl spokojený. Ale se spolupracovníky, jejichž slovník se víceméně omezoval na „hovno“ a „kurva“ a tím vyjadřovali i poměrně složité děje a city, si moc nepopovídal. A když si některý z nich začal utahovat z jeho cizineckého přízvuku, dotklo se ho to víc, než by očekával, než bylo racionální a než by uměl vysvětlit. Právě tak překvapivě ho zamrzelo, když kvůli hospodářské krizi o tu ne právě intelektuálně stimulující práci přišel. Polekal se. I když mu hned naskočila pojistka v nezaměstnanosti, takže neklesl ani na životní úroveň, na kterou byl zvyklý ze své rodné země a která mu nikdy tak moc nevadila, i když byla nevalná. Ta ztráta práce ho zasáhla jinde. Kde to vadilo.

Přátelé mínili, že to možná bylo k lepšímu, že o tu práci přišel, protože sám by ji asi nikdy nedokázal dobrovolně opustit. Věděl, že měli pravdu, ale zlobilo ho to; něco důležitého, snad nejdůležitějšího jim v tom unikalo.

A přece měli pravdu. Dostal práci ve fakultní nemocnici v oboru, o kterém něco věděl, zajímal ho a byl mu rozhodně bližší než pokrývačství. Jenže začínal na té nejnižší příčce nemocničního žebříčku a to mu zejména ti nejméně schopní z vyšších příček dali s oblibou pocítit. Zastyděl se, když si vzpomněl na své někdejší poněkud pohrdavé postoje k sociálnímu statusu a akademickým titulům. Byla to póza. Vysvlečen z nich si uvědomil, jak by se to v jeho situaci hodilo a ulehčilo mu to život.

To ovšem nebyl jediný důvod, proč zahájil postgraduální studia na zdejší universitě. Jednak věděl, že mu to otevře nové možnosti, jednak ho obor skutečně zajímal. Ale při plném pracovním úvazku to nebyla procházka březovým hájkem. Navíc byl o něco starší než většina jeho spolužáků, měl už jeden akademický titul a nějak záhadně nechtěl udělat ostudu ani sobě, ani své maceše – něco ve smyslu „a taky jsme tam nebyli všichni volové“. Podle nějaké zvláštní logiky z toho vyplývalo, že k úspěchu už nestačilo být průměrným nebo dobrým studentem. Jenže ústní zkoušky tu byly spíš výjimkou; známky se zakládaly na kvalitě písemných odborných esejí. V angličtině, v době před osobními počítači. Tak navrch k běžnému studiu pramenů procházel kalvárií psaní rukopisu tužkou, přepisování na psacím stroji, aby to bylo čitelné, nalezení schopného a ochotného angličtináře, který by rukopis opravil a upravil, a nové přepisování. Na maličkém psacím stroji značky „Brother“.

I když se začaly dostavovat první nesporné úspěchy, ať už v práci, ve studiu nebo celkově ve stabilizaci a hospodářském zajištění rodiny, byl nejistý a vystrašený, jako nikdy před tím. Nemohl úspěchům věřit. Dosáhl v práci dobré a vážené pozice, ale co když ji ztratí?! Koupili si skromný domek, ale ten dluh u banky ho děsil. Dovolené byly zřídka a spíš skromné. S hrůzou pozoroval, jak se z něj stával ustrašený šetřílek. Vždycky tím pohrdal a z duše to neměl rád.

A stále ho pronásledovaly utečenecké sny, často popsané v krásné i odborné literatuře. Emigrant se vrátí do své rodné země pro nějakou zapomenutou maličkost, třeba dýmku nebo oblíbenou knížku, nebo se tam ocitne omylem či zlou náhodou, třeba nasedne do chybného letadla nebo tam letadlo přistane pro mlhu. Ale v každém případě se už emigrant nemůže zase dostat ven, spadla za ním klec a čeká na něj přísný trest. Noční můra, která dodala dost úzkosti nejen na další den.

Když měl pocit, že toho je na něj skutečně moc, když ta úzkost a únava byly už moc velké, často si říkával: „Sakra, měl jsem toho skutečně zapotřebí?!“ A vždycky si odpovídal, někdy i k vlastnímu překvapení, naprosto rozhodným: „Měl!“ A snad aby vzdoroval ufňukanosti a úzkosti, v duchu to formuloval možná trochu drsněji, než bylo třeba: „Na hlavu jsem si od nich srát nenechal! A nenechám!“ To vědomí shody sama se sebou dělalo zázraky. Stále dobře věděl, co všechno ztratil, ale také si byl stále jistější tím, co získal – a stálo to za to. Nelitoval. Udělal by to tak znovu. Dodávalo mu to zvláštní sílu. Ne že by nové obtíže vítal, ale čím dál míň mu vadily. „Tak tohle unesu, a támhleto taky!“

Když měl jednou zase ten zlý, úzkostný utečenecký sen, stalo se něco zvláštního. Zase přišel mezi staré spolupracovníky a ti se na něj sesypali: „Tak teď máš opravdu průser! Soudruzi se už na tebe chystají!“ Několik bývalých kolegů vypadalo skutečně ustaraně a možná, že i soucitně. Ale i když ho to strašně zamrzelo a snažil se to popírat, v očích ostatních viděl nedočkavé očekávání veřejné popravy, škodolibou radost a zadostiučinění. Takové ty staré pravdy o stromech, co nerostou do nebe, a na každého že jednou dojde… Jenže tentokrát jim rozvážně řekl: „Přátelé, nerad vás musím zklamat. Žádný průser ani veřejné lynčování se nebudou konat. Já tady s vámi nebudu!“ A hrdě odkráčel. A smál se. Smál se tak, jak už dlouho ne, smál se, až se probudil, a ještě dlouho potom.

Druhý den šel a koupil ve výprodeji zahradní stolek se židličkami a obrovským slunečníkem. Udělali si s ženou pěkný podvečer se skleničkou a žertovali, že jsou skoro jako v nějakém americkém filmu. A on pocítil, že dorazil na své místo určení.

***********

Povídky a příběhy - Adler

Autorova skvělá knížka Povídky a příběhy je už k dostání a lidé marní své životy, dokud si ji nekoupí a nepřečtou. Koupit ji můžete zde.



Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách
Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách

Také jste radši, když si děti oblíbí hezkou českou písničku místo nějaké v angličtině? Pak se vám rozhodně bude líbit tahle rybičková písnička od...