Kniha amerického středoškolského učitele Grega Cravena se snaží vrátit do debaty o globálních změnách klimatu trochu racionality.

Že se klima na Zemi mění, bereme už jako fakt. Kdo tomu nevěří, může se podívat na sekvence družicových snímků, které to dokládají třiatřiceti roky nepřetržitého sledování polárních oblastí. V závěru léta rozmrzá v Arktidě mnohem větší plocha ledu, než tomu bývalo před čtvrtstoletím. To není ani propaganda ledních medvědů, ani manipulace aktivistů, ale suché konstatování přístrojů z oběžné dráhy Země. Čím to asi je? Zřejmě tím, že je tepleji. Kdo tvrdí, že není, měl by to vysvětlit nějak jinak.

A jsem u jádra pudla: problém začíná, když se místo o globální změně klimatu mluví o globálním oteplování. A to je i problém českého vydání knihy amerického učitele fyziky a chemie Grega Cravena. Nezabývá se speciálně ani klimatem, ani klimatologií, ale způsoby uvažování. "V této knize nejde o to, co si myslet o globálním oteplování," píše Craven, "ale o to, jakým způsobem o němpřemýšlet. Můžete si vytvořit vlastní závěr, ne jen věřit tomu, co říká někdo jiný." Zní to lákavě, je to zajímavý přístup. Ale právě tady je háček. To, k čemu by měl čtenář knihy postupně dospět, o čem by si měl vytvořit vlastní závěr, mu autor hned zpočátku předkládá už pracovně definované: "Globální oteplování znamená, že lidskou činností, jako je spalování uhlí a ropy, uniká do atmosféry tolik oxidu uhličitého, že to způsobuje oteplování planety, což pro nás bude špatné."

Když někdo mluví o globálních změnách klimatu, zní to neutrálně. Když hovoří o globálním oteplování jako takovém, může to být skoro synonymum. Pokud se změny klimatu nejnápadněji projevují táním ledu, tak je to snad doklad oteplování, ne? Ale když někdo globální oteplování váže výhradně na činnost člověka, předkládá jen svou (jakkoliv většinovou) interpretaci, hypotézu, kterou je třeba ověřit.

Věda nemůže nic dokázat

Nic proti takovým hypotézám. I slavná Koperníkova hypotéza, že Země obíhá kolem Slunce, byla definitivně ověřena až po třech stech letech (objevem paralaxy hvězd). Ale když ji jako axiom předkládá autor, který předtímnabádá čtenáře k vytváření vlastních závěrů, měli bychom zastříhat ušima. Craven tak nahrává ideologickým klimaskeptikům typu Václava Klause, kteří o globálním oteplování hovoří vždy jako o jevu způsobeném člověkem. Jejich argumentace je pak jednoduchá: Je jednoznačně prokázána kauzalita mezi činností člověka a oteplováním klimatu? Není. Pak tedy neexistuje ani globální oteplování.

Český překlad knihy vyšel s titulem Hrozí nám globální oteplování? Průvodce inteligentního laika džunglí veřejné debaty. Známé klišé praví, že titulky s otazníkem evokují odpověď "ne". Pak se ovšem zdá, že titulek překladu jde na ruku právě Václavu Klausovi: Hrozí něco, co neexistuje? Ne. Přitom úmysl autora i originální titul je jiný: Co nejhoršího by se mohlo stát? Inteligentní odpověď na debatu o změně klimatu (What’s the Worst That Could Happen? A Rational Response to the Climate Change Debate).

Tento titulek, evokující předem známou odpověď "ne" (i když sám autor si myslí "ano"), přebíjí to, co je v knize skutečně zajímavé. Za prvé: nepojednává o hrozbě, ale o vyhodnocování argumentů a reakcích na ně. "Skutečná otázka o nebezpečném globálním oteplování není: Je to pravda?, nýbrž: Má cenu s tím něco dělat pro případ, že by to byla pravda?" Za druhé: napsal ji americký středoškolský učitel, takže se na čtenáře obrací tak trochu jako na adolescenty, ale to nemusí být na škodu věci.

Kniha podává řadu dobrých a velmi srozumitelných návodů i postřehů, ačkoliv pro zasvěcenější čtenáře to žádné objevy nejsou. Pro účastníky debaty autor používá výrazy "oteplovači" a "skeptici", aniž by je pokládal za pejorativní. A sám odmítá jisté zbožštění vědy, se kterým se často setkáváme v médiích. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste viděli novinové titulky typu "Vědci dokázali...". Craven ovšem zdůrazňuje: "Věda nikdy nemůže nic dokázat." Moderní věda se pohybuje v pravděpodobnostním světě. Na základě vědy lze rozvíjet nejrůznější hypotézy, ale ty se vždy pohybují v tom či onom pravděpodobnostním rámci. Postupně se upřesňují, některé vítězí, zatímco jiné propadají do zapomnění, ale nemá smysl očekávat, že právě vědci dají jednoznačnou odpověď otázce po příčině globálního oteplování. Jakkoliv média často operují vědeckým konsenzem v této věci, nic jako vědecký konsenzus neexistuje. Existuje pouze slušně vysoká pravděpodobnost (95 procent), že za posledních sto let se průměrná teplota na Zemi zvýšila o 0,73 °C.

Strašení dobou ledovou

Do tohoto šuplíku patří i reakce na oblíbený argument skeptiků: Jak to, že v 70. letech se strašilo novou dobou ledovou, a teď se straší oteplováním? Jak to, že za těmi protichůdnými poplachy stojí i stejní lidé? Cravenova odpověď: "Ano, intelektuálové mění své názory pořád. Ale - a to je velmi důležité - vždycky k lepšímu." Za posledních čtyřicet let se prostě zúžila škála interpretací vývoje chaotického klimatu. A dnešní verze je věrohodnější proto, že "je mnohem pevnější v kramflecích než ta předešlá". Ale člověku stejně vrtá hlavou: Jak budou vypadat prognózy za dalších čtyřicet let, až budou mnohem pevnější v kramflecích, než jsou ty dnešní?

Zajímavější jsou ovšem psychologické fígle, které nás udržují ve víře či naopak v odporu k tomu či onomu. Craven upozorňuje na tzv. konfirmační zkreslení: primárně hledáme potvrzení toho, co už sami pokládáme za správné. Někdy se tomu říká "syndrom dodávky na rohu". Zdá se nám třeba, že kdykoliv jdeme kolem jednoho rohu, stojí tam dodávka, což je podezřelé. Vysvětlení? Situace, kdy tam dodávka není (a jichž je většina), prostě neregistrujeme.

A tak tomu bývá i v debatě o klimatu: přednostně registrujeme - třeba už podle titulků - ty články, které s naším názorem ladí, než ty, které ho vyvracejí. Podvědomě to kumulujeme a v duchu si říkáme: Ha! Další důkaz, že mám pravdu! Craven dospěl k názoru, že právě konfirmační zkreslení tvoří podstatu bezvýchodné situace ve veřejné debatě o změnách klimatu. Pomáhá tomu i Google, jehož pomocí najdeme důkazy pro jakoukoliv domněnku, kterou si sami vymyslíme. Konfirmační zkreslení je zrádné i proto, že nás nechá mýlit se sebevědomě: proto sázíme víc, než je racionální, a nedojde nám to, dokud neprohrajeme.

V Cravenově knize najdeme řadu zajímavých inspirací. Poučíme se, jak zvažovat a posuzovat různé argumenty, na které narážíme v médiích, v politice či na pracovních poradách. Uděláme si jasněji v tom, jak odhalovat demagogii (třeba nechtěnou). Ale co se týče klimatu, jeden se nemůže zbavit dojmu, že tato kniha - navzdory úmyslu autora - spíše přesvědčuje již přesvědčené a vytáčí již vytočené.

Hrozí nám globální oteplování? Průvodce inteligentního laika džunglí veřejné debaty - Greg Craven. V překladu Kateřiny Lipenské vydal Prostor, Praha 2012, 252 stran.

LN, 7.7.2012