Současné vlny veder opět plní obrazovky, weby a stránky novin a časopisů úvahami o děsech klimatické změny. Bohužel, po mnoha letech diskusí je toto téma nesmírně zpolitizováno až zprofanováno. Málokdo soudný již pochybuje, že Green Deal v Bruselském pojetí je nesmysl v lepším případě a ekonomická sebevražda Evropy v tom horším. Nicméně teploměry ukazují své! Co s tím?

Již delší dobu se ve veřejném prostoru prosazuje poznání, že pod oficiálním dogmatem Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a Pařížské dohody, neustále živeného dalšími a dalšími vyhlášeními z Bruselu, se pomalu ale jistě propadá půda. I když česká média veřejné služby tento posun trvale ignorují, množství disentujících vědců a komentátorů narůstá. Zajímavým bodem obratu se v této souvislosti jeví dva články zveřejněné v prestižním časopisu The Economist ( The rate at which Earth is absorbing energy is alarming scientists. a It’s too darn hot. Blame global dimming.) zveřejněné 15. a 16. července t.r. Pro čtenáře NP přinášíme jejich souhrn pořízený s pomocí AI.

Východiskem stávajícího dogmatu je interpretace klimatické změny především jako důsledku rostoucí koncentrace skleníkových plynů. Stále více se však ukazuje, že - byť tento faktor rozhodně není zanedbatelný - reálný klimatický systém je podstatně složitější a že používané modely nezachycují některé klíčové procesy dostatečně přesně.

Rozhodující veličinou pro vývoj klimatu totiž není samotná koncentrace oxidu uhličitého, ale energetická nerovnováha Země: rozdíl mezi energií přijatou ze Slunce a energií vyzářenou zpět do vesmíru. Spolehlivá měření ukazují, že od roku 2000 se tato nerovnováha více než zdvojnásobila. Dva významné měřící systémy - satelitní systém CERES a oceánská měření programu Argo – nezávisle potvrzují, že z přebytečné energie se přes 90 % ukládá v oceánech. Hlavní problém klimatické změny tedy spočívá v tom, že Země tmavne: její albedo, tedy schopnost odrážet sluneční záření, rychle klesá. Oceány proto absorbují více sluneční energie, než stávající klimatické modely předpokládají.

Jak k tomuto jevu dochází? Jednou z hlavních příčin poklesu albeda je omezování emisí oxidu siřičitého, kterého bylo dosaženo v posledních desítkách let. Sirné částice ve vzduchu nesporně významně poškozují zdraví, ale současně vytvářejí aerorosoly, které odrážejí sluneční záření a podporují vznik světlých nízkých mraků. Jejich redukce tedy přináší zdravotní přínos, ale zároveň ruší část dosavadního ochlazujícího účinku znečištěného ovzduší. Podle některých analýz může úbytek aerosolů vysvětlovat přibližně polovinu růstu energetické nerovnováhy v letech 2001–2019. Dřívější odhady jejich ochlazujícího účinku mohly být podhodnoceny o 10–40 %. Od roku 2020 došlo k významnému zpřísnění limitů síry v lodních palivech, což mělo pro redukci sirných aerorosolů významný dopad. Tato regulace snížila znečištění, ale současně oslabila ochlazování planety. Klimatický účinek této změny mohl být větší než dosavadní účinek opatření zaměřených na oxid uhličitý — pouze opačným směrem.

Druhou příčinou poklesu albeda jsou změny oblačnosti. Ubývá zejména nízkých mraků nad oceány, které odrážejí značnou část slunečního záření.

Není však jasné, zda jde o:

• přímý důsledek oteplování,
• reakci na úbytek aerosolů,
• přirozenou variabilitu,
• nebo proces, který modely dosud nedokážou zachytit.

Aerosoly a mraky jsou navíc úzce propojené. Aerosolové částice mohou zvyšovat jasnost mraků, prodlužovat jejich životnost nebo umožňovat jejich vznik. Oddělit jednotlivé vlivy je proto velmi obtížné.

Současné klimatické modely, na kterých (zejména evropští) politici zakládají svá odvážná rozhodnutí, pokles albeda i vliv aerosolů formálně obsahují. Ukazuje se však, že nedokážou však reprodukovat rozsah pozorovaných změn. Více než padesát významných výzkumníků konstatovalo, že skutečný růst energetické nerovnováhy se již dostal mimo rozsah přirozené variability simulované modely. Modely někdy dospějí k přibližně správné celkové bilanci, ale nesprávným způsobem: podhodnocují zároveň množství absorbovaného slunečního záření i množství vyzařovaného tepla.
To zásadně oslabuje spolehlivost:

• klimatických prognóz,
• uhlíkových rozpočtů,
• odhadů rychlosti budoucího oteplování,
• regionálních dopadových studií,
• politických scénářů dekarbonizace.

Politická opatření pro omezení klimatických změn tedy nevycházejí z úplně chybné fyziky, ale z neúplného obrazu reality. Skleníkové plyny zůstávají hlavním dlouhodobým zdrojem oteplování, avšak jejich účinek je zesilován nebo tlumen procesy, které nejsou dostatečně pochopeny.

Současný růst energetické nerovnováhy naznačuje, že rychlost oteplování může být v nejbližším období o 10–30 % vyšší, než předpokládá hlavní odborný konsenzus.

Některé modely s nízkou klimatickou citlivostí již pozorováním neodpovídají. Dosavadní střední odhad oteplení o 3 °C při zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého tak může představovat spíše spodní hranici realistického rozpětí než jeho bezpečný střed.

Existují i podstatně vyšší odhady, ale mezi vědci není shoda. Zásadním zdrojem nejistoty je rozložení oteplování oceánů a způsob, jakým oceány předávají teplo atmosféře a následně vesmíru.

Koncept čistých nulových emisí je z dlouhodobého hlediska patrně nezbytný, ale působí pomalu. Klimatický systém reaguje na celkové množství skleníkových plynů nahromaděných v atmosféře, nikoliv pouze na aktuální roční emise. Ani rychlé snížení emisí proto nedokáže v krátké době změnit současnou trajektorii. Navíc politika čisté nuly předpokládala vysokou míru dlouhodobé mezinárodní koordinace, která se dnes jeví politicky obtížně dosažitelná.

Místo usilování o redukci emisí vedoucích ke snížení koncentrace CO₂ v atmosféře existuje řada dalších kroků, které mohou mít rychlejší dílčí účinek, např. :

• omezení emisí metanu,
• snížení používání fluorovaných plynů,
• účinnější chlazení a klimatizace,
• levná a dostupná čistá elektřina,
• adaptace měst, infrastruktury a zdravotnictví.

I když tato opatření však klimatickou změnu nezastaví, mohou omezit některé dopady a získat čas.

Pro řešení problému klesajícího albeda se proto objevuje řada návrhů, které by byly donedávna šmahem odsunuty do říše sci-fi. Pod souhrnným názvem „Geoengineering“ se stává reálným tématem pokus o zvýšení odrazivosti Země umělým zásahem. Uvažované metody zahrnují:

• zesvětlování mořských mraků,
• vypouštění reflexních částic do stratosféry,
• nahrazení škodlivých síranových aerosolů méně nebezpečnými látkami.

Technologie pro realizaci těchto zásahů existují, ale zatím nejsou připraveny k bezpečnému nasazení ve velkém měřítku. Vůbec nejsou vyřešeny otázky jako jsou možné vedlejší účinky, odpovědnost, mezinárodní kontrola ani riziko jednostranného použití. Ani geoengineering bohužel není řešením příčin klimatické změny, ale mohl by dočasně snížit teplotu, pokud by oteplování překročilo společensky únosnou mez. Rizika uvažovaných zásahů mohou být značná, ale úplné odmítání diskuse nezabrání tomu, aby některý stát nebo soukromý aktér technologii jednou použil. Čím rychleji bude oteplování postupovat, tím silnější bude tlak na takový experimentální zásah.

Shrnutí: Současné pozorované klimatické změny nejsou jednoduchým příběhem emisí oxidu uhličitého a postupného oteplování. Země absorbuje více sluneční energie, než modely předpokládaly. Klesá její odrazivost, ubývají ochlazující aerosoly, mění se oblačnost a oceány ukládají rostoucí množství tepla. Přesné vazby mezi těmito procesy nejsou dostatečně známé.

Současná klimatická politika je založena na zjednodušené interpretaci systému, jehož skutečné chování není plně reprodukováno používanými modely. Dekarbonizace zůstává nutná, ale sama o sobě nezaručuje rychlou stabilizaci klimatu.

Východisko zatím neznáme. Je nutné současně:

1. snižovat emise skleníkových plynů,
2. připravovat se na intenzivnější oteplování,
3. zpřesnit měření a modelování energetické bilance,
4. soustředit výzkum na místa, kde se modely nejvíce rozcházejí s realitou,
5. vytvořit mezinárodní pravidla pro výzkum a případné použití geoengineeringu.

Klimatická krize je tak zároveň krizí našeho porozumění klimatickému systému.

Tolik časopis The Economist. Závěry obsažené ve shrnutí asi potěší málokoho. Klimaskeptici se dozvědí, že měli sice částečně pravdu v odmítání role CO₂, ale že nové poznatky ukazují, že situace může být ještě horší, než ta, kterou předvídají dnes uznávané klimatické modely. A klimatičtí alarmisté musí připustit, že se zářícím zrakem prosazovali politická rozhodnutí se značně negativními ekonomickými dopady založená na velmi chabých vědeckých podkladech.

The Economist není jen tak ledajaký časopis, je obecně považován za časopis s největším impaktem na světě. Pokud tedy zveřejní výše citovaný rozbor, není to nějaká novinářská kachna, nýbrž signál, že se opravdu přístup k identifikaci příčin klimatické krize mění. Jenže, co když tento model nahradí stávající modely a potom se ukáže, že je také invalidní? Vždyť i nepříliš znalého čtenáře musí napadnout, že sirné částice se generují zejména spalováním fosilních paliv, které v masovém měřítku začalo až v devatenáctém století. Jaké bylo albedo Země např. v 18. století, kdy by mělo být sirných částic podstatně méně? Protože tepleji v té době rozhodně nebylo.

Pro racionálně uvažujícího člověka však ze všech těchto úvah vycházejí minimálně dvě věci:

1. Atmosféra a klima jsou složité systémy, kterým – přes všechny naše statistiky a modely – rozumíme stále pouze částečně. Jakékoliv politické či ekonomické rozhodnutí učiněné na základě těchto neúplných poznatků je nesmírné riziko. A když toto rozhodnutí vede k devastaci ekonomiky celého kontinentu, pak je to zločin.
2. Jakkoliv jsou klimatické problémy realitou, jejich dopad není všude na světě stejný. Celosvětová akce na koordinovanou změnu klimatu se jeví stále více jako iluzorní: na různé země a oblasti dopadají klimatické změny s různou intenzitou a jejich recepty na přiměřenou reakci stále více divergují. Je proto smysluplné, aby každá země - místo kopírování globálních proklamatorních dohod, které pro její pro její podmínky nemusí být výhodné, nebo mohou být dokonce zhoubné - hledala vlastní cestu jak na danou situaci nejlépe reagovat a tu se pokusila sladit se svými bližšími či vzdálenějšími sousedy.

Měli bychom si asi přát, aby naše elity a reprezentace tyto dvě zásady reflektovaly. Nakolik jsou toho schopné ponechávám na laskavém čtenáři.