Jak funguje trojí ekologie?

Všechny tři množiny (tři typy ekologů) mají mezi sebou průniky (například byznysmen a zároveň ideolog). Na grafu je červeně vyznačena množina hypotetických superekologů, kteří patří do všech tří skupin najednou. Systém funguje tak že oba obři, byznysmeni a ideologové, stanovují (přes granty) vědcům outputy a vědci z nich vypočítají inputy. Byznysmeni stahují z lidí peníze a něco z toho pak dávají vědcům a ideologům.

Vědec, který by vypočítal (pro byznys nepříznivé) outputy z inputů by další grant nedostal. Techniku hledání inputů pro zadané správné outputy v klimatických modelech popsal v řadě článků a rozhovorů matematik Fürst. Autor tohoto textu na tuto techniku opakovaně narážel v osmdesátých letech, když programoval zpracování „Státního cílového programu úspor paliv a energie“ se stovkami investičních akcí a v devadesátých letech v bance v některých z desítek investic ve státem ovlivňované (cenově regulované) části energetiky.

Všeprostupující vlastností marxistů-revizionistů je krajní nenávist k faktům (Lit. 5, str.357). Zásadním důkazem o prolhanosti ekologické byznysu je dlouhodobé nasazení zvyšujících snižovaček, tedy technologií a opatření, která jsou deklarována jako nástroje snižování emisí skleníkových plynů, ale která tyto emise zvyšují. Řadu z nich jsem popsal v posledních letech v několika článcích na stránkách NP, naposledy zde. Mezi nejvýraznější zvyšující snižovačky patří elektromobily, všechno s vodíkem v energetice (včetně syntetického paliva), a také letní vytěsňování jaderných elektráren slunečními. Společným jmenovatelem prvních dvou omylů je výpočet emisí z elektrické energie ze státního portfolia elektráren (podle podílu uhelných, plynových a bezemisních elektráren) v zemi. Z politického rozhodnutí o nasazení nějakého spotřebiče ovšem vyplývá změna výroby pouze některých elektráren, a to jsou po naprostou většinu roku fosilní elektrárny, protože jenom ty umí zvyšovat výkon podle spotřeby. Všechno se to navíc odehrává v rámci kontinentálního „elektronového rybníku“ a nějaká hra na státní „rybník“ nebo dokonce městský či podnikový „rybník“ neodpovídá realitě, protože dílčí „rybníky“ jsou částí celku. Pokud si například někdo u jaderné elektrárny nabíjí auto, změní tím výrobu uhelné elektrárny a jeho „čistý ekologický elektromobil“ můžeme bez pardonu označit jako uhlomobil. Stejný výsledek dostaneme při nabíjení u Orlíku nebo ve Strakovce na dvoře. Vzdálenost politicky preferovaného spotřebiče (elektromobil, elektrolýza, tepelné čerpadlo) od nějakého bezemisního generátoru je irelevantní informace nulové hodnoty. Zachraňování klimatu je podvod a zde je jeden z důkazů. Ještě v devadesátých letech jsme měli pro výpočet emisí z elektrické energie správnou, to znamená marginalistickou, vyhlášku, která přiřazovala ke každé kilowatthodině spotřebované navíc mosteckou výrobu, tj. kilogram tamního uhlí a kilogram CO₂. V té době již byly v provozu Dukovany. Teprve někdy později si byznysoví ekologové obšlápli tu fintu s portfoliem, aby tak úředně odlehčili vykazované emise stavovsky preferovaných spotřebičů na které chtějí subvence.

Zvyšující snižovačky dlouhodobě „procházejí“, mnoho lidí se ale nemůže dlouhodobě mýlit, ekologové to tedy tak chtějí: obrovskou ekologickou výhodou zvyšujících snižovaček je to, že nikam nevedou, a tudíž jsou trvale udržitelné. Takto se můžeme ekologizovat až do pětihor a ekologie ekologům vydrží.

Větrné elektrárny

Téma větrných elektráren (VE) je nyní velmi aktuální. O nepodstatnosti jakékoli sóloakce v Evropě pro bilanci CO₂ na zeměkouli nelze pochybovat, když Evropa emituje asi 7% světových antropogenních emisí a pár promile celkových emisí. O nemožnosti získat další části světa „na palubu“ (prázdná bruselská fráze) nelze pochybovat, spíš sloužíme jako odstrašující případ sebevražedné idiocie. Přímo vidím indického otce jak říká: „Synku vidíš, sáhibům kape na karbid a páchají civilizační sebevraždu, to my nikdy nedopustíme“. Spíše se na nás budou z Asie jezdit dívat jako do cirkusu na sloního muže. Daleko více jde o akci obou ekologických obrů, ideologů a byznysmenů. Byznysmeni nás okradou, ideologové budou mít radost z podrobené krajiny. Pro ideologa má totiž větrná elektrárna podobný význam jako pro medvěda exkrement – značkuje si tím ovládnutý revír.

Plánované elektrárny dohrábnou do výšky 250 metrů. Pro srovnání chladící věže v Temelíně jsou vysoké 155 metrů a elektrárna je v nadmořské výšce 500 m.n.m. a věže jsou vidět třeba za Šumavy. Větrná elektrárna v nadmořské výšce 300 až 400 m.n.m. u Plzně nebo na Vysočině bude vidět tak daleko, jak to dovolí vzduch. Argument, že když Temelín může být v krajině, tak VE také, neobstojí, protože OZE jsou pouhými zdroji elektrické práce (MWh) v nahodilém profilu, ale nedodávají výkon pro soustavu (megawatty na písknutí). Sebevětší množství méněcenných občasných zdrojů tedy neodstraní žádnou plnohodnotnou elektrárnu z krajiny. VE jsou tedy v krajině navíc a jako pěst na oko a velkoplošně. Kdo vidí roztočenou větrnou obludu, ten už nevidí krajinu. Bruselské peníze na podporu oblud se státu nikdy nevrátí, to jenom vládní čerpačkáři jsou tím uhranutí. Větrná akce velkoplošně defloruje krajinu kovovými vztyčenci. V krajině bude strašit jako stovky ideologických pomníků. Jediné řešení je odmítnout tento brutální útok ekologie proti životnímu prostředí jako celek. Chraňme životní prostředí před ekologií!

Ve Švýcarsku mají zákon, který předepisuje před (časově) každou stavbou vytyčit tyčemi a dráty budoucí obrysy, aby se občané mohli včas a kvalifikovaně vyjádřit. Také tam mají zkušenost se stavbou jaderné elektrárny u Basileje někdy na konci osmdesátých let. Stavbu začali netakticky chladícími věžemi. Ty věže byly vedle vlaku Basilej – Curych, takže to denně viděly desetitisíce lidí a rozhořčily se a stavba byla zrušena. Také my jsme mohli včas postavit jednu dvěstěpadesátimetrovou obludu u Prahy a jednu u Brna (Ostrava za tuto kavárenskou pitomost nemůže), vždy tak, aby to bylo vidět z dálnice. Domnívám se, že tyto dvě modelové obludy by bývaly mohly posloužit jako model toho, co se chystá ve velkém a rozhořčení občané by větrnou akci odmítli. Vláda už asi podlehla, teď by alespoň občané mohli v krajině instalovat transparenty oznamující kdo si to vynutil a kdo mu ustoupil.

Lit.1: Stuart Jeffries: Grandhotel nad propastí, Host 2022

Lit.2: Adorno, Horkheimer: Dialektika osvícenství, OIKOYMENH 2009

Lit.3: Claudio Grass: Cultural Marxism and the Birth of Modern Thought-Crime

Lit.4: Michal Semín: Míříme k vládě globální technokracie?, článek v „To“, červenec 2024

Lit.5: Aleš Valenta: Německý rok 1968, LEDA 2021

Lit.6: Aleš Valenta: Německo mýtus a realita, Mladá fronta 2018