KLIMA: Proč alarmistům nevyšla předpověď 500letého sucha

Katastrofické sucho mělo loni zdrtit Česko a dokázat českým pochybovačům, že zelení aktivisté mají se změnou klimatu pravdu. Jenže sucho se nekonalo...

Pamatujete, jak se média se předháněla ve varování, že rok 2020 bude nejsušším rokem za posledních 500 let, což českou přírodu a s ní i úrodu a hospodaření s vodou srazí na kolena? Jenže nic takového se nekonalo. Předpovědi totiž opomenuly důležitou veličinu.

Předpovědi loňského katastrofického sucha, nejhoršího za 500 let, byly na začátku roku hlavním důkazem české Zelené fronty pro jejich dogma, že se mění klima. A že za to může člověk. Jenže pak přišel covid, který opanoval mediální prostor. A také začalo pršet víc, než předloni. V květnu už bylo evidentní, že katastrofa se nekoná.

Obrovský mediální tlak sice téměř likviduje jakékoli veřejné pochyby o tom, zda za změnu klimatu může opravdu jen lidskou činností produkovaný oxid uhličitý, ale fyzikální zákonitosti zlikvidovat nedokáže. Na kritiku Zelená fronta reaguje dehonestací, demagogií, nebo mlčením. Což nemění nic na tom, že ve svých předpovědích ekologisté chybují čím dál častěji.

Proto jsme například nedávno dokazovali, jak jsou nesmyslné předpoklady Komory obnovitelných zdrojů (zde a zde).

Dnes je řada na nejsilnějším zeleném tvrzení z počátku loňského roku: předpovědi nejhoršího sucha za 500 let, které se nekonalo. Vysvětlení nabízí a vysvětluje Pavel Kalenda, geofyzik a seismolog, s jehož prací a názory se čtenáři iUhli.cz již mohli seznámit zde a zde. Podstata je v tom, že předpověď nejhoršího sucha za 500 let nepočítala s jedním známým vlivem. Což je – z nějakého důvodu – společné většině tvrzení Zelené fronty.

Zde je stručný text Pavla Kalendy, doplněný o grafiku:

Proč nebylo 500leté sucho, aneb jak se dokazují vědecké teorie

V oblasti exaktních věd se často empirické zákony (a modely) dokazují predikcemi a tyto zákony můžeme považovat za platné do té doby, dokud predikované hodnoty jsou v souladu s pozorovanou realitou. Verifikování (ověřování) empirických zákonů predikcemi se používá nejčastěji v případě jevů, které jsou svou podstatou chaotické (seismicita, dopravní situace, jaderné procesy, meteorologie). Model (fyzikální zákon), jehož predikční síla je srovnatelná s náhodou, neplatí a nelze se na něj odvolávat.

V klimatologii můžeme také ověřovat všechny modely a z nich vyplývající tvrzení predikcemi budoucího klimatu. Protože klimatologie se zabývá procesy, jejichž periody opakování jsou delší než 30 let, můžeme verifikovat tvrzení a modely pouze na delších časových škálách.

V roce 2007 dostal Al Gore a klimatický panel IPCC Nobelovu cenu za film Nepříjemná pravda, ve které jsou tyto vyvrácené (soudně potvrzeno) alarmistické předpovědi:

1) Grónsko roztaje a světové oceány stoupnou do roku 2100 o 7 metrů. – Podle dlouhodobých měření výšky hladin plně odpovídají nárůstu globální teploty po malé době ledové a teplotní roztažnosti vody, moderované krátkodobými planetárními vlivy a jejich nárůst do roku 2100 jistě nepřekročí 250 mm (Cazenave 2011, Mörner 2018).

Obr. 1 – Pozorované změny oceánské cirkulace během Spörerova (1440-1460), Maunderova (1687-1703) a Daltonova minima (1808-1821), které se budou pravděpodobně opakovat během příštího minima (2030-2050). (převzato z Mörner 2018)

2) Golfský proud se vypne – ne, nevypne se, ale změní svou trajektorii se změnou rotace Země. Tato změna má 62,5letou periodu ve shodě se změnou excentricity Jupitera, který naší atmosféře i oceánům předává část svého rotačního momentu, a mění tak směry i rychlosti proudění (Scafetta 2018, Mörner 2018 – obr. 1).

Můžeme také porovnat predikce vývoje teploty podle různých modelů IPCC tak, že do modelů dosadíme skutečný vývoj vstupních parametrů a ne jejich predikované odhady (scénáře). Takto to udělal profesor Christy (2015) při slyšení v Kongresu USA a ukázal, že až na jeden model ze 102 všechny vysoce nadhodnocovaly vliv koncentrace CO₂, která rostla nepřetržitě (a to téměř exponenciálně), a proto narůstala i odchylka predikovaných hodnot globálních teplot od skutečně pozorovaných. Profesor Christy zvolil za počáteční hodnotu (rovnost naměřených a pozorovaných hodnot) pro modelové výpočty rok 1979 a do roku 2015 se průměrně odchýlily všechny modely IPCC od pozorovaných hodnot o 0,5 °C, což je už mimo tolerovanou statistickou odchylku. Toto ukazuje na fakt, že modely obsahují nějakou závažnou chybu (princip) nebo neobsahují podstatný faktor.

Obr. 2 – Christy (2015) – Porovnání predikovaného vývoje teplot na základě 102 modelů IPCC (CMIP5) a skutečně pozorovaného vývoje. (Modré tečky ukazují výsledky skutečných pozorování do listopadu 2015. Červená křivka je průměr 102 modelů IPCC.

V poslední době se sami na reálných datech můžeme přesvědčit o predikční síle klimatických modelů založených na dynamice atmosféry a obsahu skleníkových plynů. V roce 2015 vyšla kniha profesorů Brázdila a Trnky „Sucho v českých zemích, minulost, současnost, budoucnost“ jako výstup projektu zaměřeného na výzkum sucha. Tato kniha a řešitelský tým se stali základem rozsáhlého grantu Intersucho (2016 – 2018), který měl za úkol monitorovat sucho a vydávat prognózy budoucího vývoje sucha v ČR, zejména s dopadem na zemědělství. Bohužel, jeho predikce byly založeny na meteorologických modelech, které neumožňují spolehlivou predikci srážek, výparu a dalších parametrů na delší dobu než 9 dní dopředu (viz), a na klimatických scénářích, které berou za základ vývoje teplot zejména obsahy skleníkových plynů. Tyto klimatické modely však reálně nezahrnují žádné astronomické parametry, které mají vliv na sluneční aktivitu, nebo přímo na zemskou atmosféru (viz výše - Scafetta 2018, Mörner 2018). Protože za reprezentativní vývoj meteorologických parametrů byl brán zejména úsek po roce 1961 (černý obdélník na obr. 3), kdy koncentrace CO₂ na Mauna Loa za toto období narostla o téměř 100 ppm (317,7 -> 413,4 ppm), globální teplota o 0,7 °C a index sucha i v ČR téměř neustále rostl, prognózy v roce 2019 na rok 2020 nemohly předpovědět nic jiného, než 500leté sucho (Trnka 2020, viz černá šipka). Kdyby byly ovšem uvažovány primární astronomické vlivy, ovlivňující zejména atmosféru, tak by byl rozpoznán například 62,5letý cyklus excentricity dráhy Jupitera (Scafetta 2018), který se projevuje téměř ve všech klimatických parametrech na Zemi (PDO – Pacifická dekádní oscilace, AMO – Atlantická multidekádní oscilace, T – teplota, výška hladin oceánů, LOD – délka dne, PDSI, atd.) a je patrný i na datech sucha za období přístrojových měření (viz červená sinusoida). Protože rok 2018 byl vrcholným rokem sucha v ČR, byl zde jasný signál toho, že v roce 2020 dojde k normálnímu zvratu ve vývoji sucha a k počátku nového pluviálu. Ten by měl (podle analogie s 60. léty) vrcholit okolo roku 2027. A toto je má predikce budoucího vývoje, založená na astronomickém modelu vývoje klimatu (Scafetta 2018) a nikoli na skleníkových plynech.

Obr. 3 – Brázdil a Trnka (2015) upravený obr. 158 – Modře – četnost dekádních výskytů suchých epizod v letním období, červeně – harmonická funkce s periodou 62,5 let a maximem v roce 2000, černá šipka – predikce budoucího vývoje sucha (Trnka 2020), červená šipka – skutečný vývoj klimatu po roce 2019 směrem k pluviálu.

Převzato z webu iUhli.cz