Před deseti lety se v sídle OSN v New Yorku uskutečnil oficiální ceremoniál podpisu Pařížské dohody. Během jediného dne se pod tento přelomový klimatický imperativ, jenž vybízí k zásadnímu zpomalení globálního oteplování a klade si za cíl udržet nárůst průměrné teploty výrazně pod hranicí 2°C ve srovnání s úrovní před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil 1,5 C, podepsalo rekordních 175 smluvních stran. Přesněji 174 zemí a Evropská Unie (EU), což mimochodem překonalo předchozí rekord z roku 1982, kdy Úmluvu o mořském právu hned v první den podepsalo 119 států (dnes už je jich 195, ovšem bez USA, jež mění postoj s aktuálním obsazením v Bílém dome).

Na rozdíl od Úmluvy o mořském právu nicméně měla a má Pařížská dohoda poněkud pohnutější osud a v současnosti prožívá velmi nejisté a turbulentní období. Po oficiálním podpisovém ceremoniálu v dubnu 2016 vstoupila v platnost 4. listopadu téhož roku. A stačí jen připomenout, co všechno se v oné relativně krátké časové sekvenci ve světě událo.

V roce 2020 odstartovala globální pandemie koronaviru. Sotvaže se z ní lidé a samozřejmě ekonomika (což úzce souvisí s dodržováním vytyčených ekologických cílů) jakž takž vzpamatovali, nastoupila (minimálně pro Evropu) druhá morová rána – Rusko napadlo Ukrajinu a Evropa s Amerikou se prakticky přes noc adaptovaly na zbrojnici a také majoritní donory, případně věřitele se značně nejistou návratností svých investic.

To od počátku svého nástupu do Bílého domu v lednu 2025 kritizoval americký prezident Donald Trump, který nevyřešil problém konfliktu během extrémně krátké doby, jak sliboval, zato vsak poté, co zjistil, že se svým ruským protějškem Vladimírem Putinem se nedomluví ani za cenu značných ústupků, a že nerostné suroviny, které nabízí Ukrajina za další americkou pomoc, nejsou pro něj dostatečně zajímavé, rozhodl se soustředit pro příště raději tam, kde ze země prýští života - či spíše „dolaro-dárná“ tekutina zvaná ropa. Po lednovém únosu a sesazení Nicoláse Madura, prezidenta Venezuely, která dle informací Úřadu pro energetické informace (EIA) disponuje největšími ropnými zásobami na světě, obrátil Trump svou pozornost na Írán.

Samozřejmě bez jakéhokoliv (byť alespoň) dílčího posvěcení na půdě OSN začal 28.února 2026 v korelaci s Izraelem masivně ostřelovat íránské strategické cíle, kde Teherán skutečně či údajně koncentroval svůj utajený jaderný program.

Zpočátku vše vypadalo na skvěle promyšlenou akci, která dosáhla vojenského cíle, přinesla Trumpovi politické body a Izraeli možnost se konečně vypořádat s nenáviděným sousedem.

Írán však rychle zareagoval a zasáhl zdaleka nejen Washington a Izrael na neuralgickém bodě, když uzavřel Hormuzský průliv, jímž proplouvají v podstatě všechny lodě s ropou, plynem, polyetylenem či dusíkatými hnojivy z Perského zálivu.

Ale zpět k Pařížské klimatické dohodě.

Jestliže Za období covidového lockdownu se podařilo snížit emise CO2 o 13 procent, ačkoliv následná ekonomická recese přinesla v nejedné zemi částečný návrat k fosilním palivům, s válečnými konflikty je to naopak.

Situace na Blízkém východě má na vývoj klimatické změny zásadní a převážně negativní dopad. Válka funguje jako skrytý „sabotér“ globálních klimatických cílů, a to jak přímými emisemi, tak narušením přechodu na čistou energii.

Příkladem budiž v první řadě přímé emise z válečných operací. Vojenské aktivity v regionu generují obrovské množství skleníkových plynů, které navíc až podezřele často nefigurují v žádné z oficiálních klimatických statistik.

Podle analýzy Climate and Community Institute uvolnilo jen prvních 14 dní války s Íránem přes 5 milionů tun ekvivalentu CO2, na čemž má největší podíl destrukce infrastruktury a její energeticky náročná rekonstrukce. Ku příkladu výstavba obranných zdí a tunelů během konfliktu v Gaze do ledna 2025 vyprodukovala přes 33 milionů tun CO2.

Ale v první řadě je energetická krize.

Omezení průjezdu Hormuzským průlivem, kudy proudí pětina světové ropy a plynu, vede ke zvyšování cen energií, takže se některé země a průmyslová odvětví vracejí k uhlí.

Válka zkrátka a dobře neničí jen infrastrukturu a lidské životy, ale značně omezuje i schopnost poprat se s projevy globálního oteplování.

Navzdory tomu může krize alespoň posílit naši snahu o energetickou soběstačnost, což v případě Česka znamená především zdvojnásobení úsilí a kumulaci finančních prostředků určených do jádra, ale zároveň bych ovšem nebyl příliš zbrklý při hromadne likvidaci uhelných elektráren po vzoru Německa.

Budoucnost elektromobility je zatím ve hvězdách, stejně tak jako další osud Pařížské dohody. Momentálně neplní v podstatě žádný ze svých vznešených cílů a obávám se, že se takové děje nikoliv z neochoty jednotlivých členů spolupracovat, ale z chronické nevyzpytatelnosti dnešní geopoliticky turbulentní doby, ve které mají podobné mamutí projekty velký problém přežít.

Pařížská dohoda je tak dnes už pouhým stínem svých velkých a uslechtilych ideálů. Stínem ve stavu klinické smrti. Půjde ještě resuscitovat?