Veškeré současné civilizační problémy se podle prakticky všech důležitých světových politiků mají řešit globálně. Pohříchu čím více se „bojuje“ proti globálnímu oteplování, tím více trpí globální bezpečnost.

Markantní změnou ve vztahu ke globálnímu oteplování (nyní se více nosí termín „globální klimatické změny“) prošly USA. Jestliže ještě za vlády G.W. Bushe závazky takzvaného Kjótského protokolu nebraly až tak vážně, Barack Obama se „chrabře“ pustil do boje proti vlivu lidské civilizace na klima a dnes stojí očividně na špičce světových politiků, kteří uznávají teorii o vlivu vypouštění „skleníkových“ plynů do atmosféry – na prvním místě spalováním fosilních paliv.

Vůbec se v této poznámce nehodlám věnovat otázce, jak moc je tato teorie odůvodněná a „správná“ a nakolik je to pouze produkt „šikovného“ jejího politického marketingu. V každém případě, na stranu těch, kteří změnám klimatu kvůli působení člověka věří skálopevně, se postavil i papež svou encyklikou Laudato si. Je to unikátní jev, kdy hlava katolické církve se staví na podporu určité vědecké teorie. Přitom je nepochybně mnohem více vědeckých důkazů o vývoji druhu homo sapiens v moderního člověka než v případě globálního oteplování způsobeném lidskou činností.

Velmi alarmující je podle mého názoru zcela jiný aspekt teorie o globálním oteplování – tím, že se nadřazuje nad další politicko-ekonomické problémy současného světa, tím, že tvrdí, že řada politicko-ekonomických problémů ve světě je způsobena vlivem člověka na globální klima planety, vede k „vědeckému“ závěru: státy s největší produkcí „skleníkových plynů“ jsou opět více vinny za chudobu a bídu ve světě. Někdejší koloniální mocnosti jako Velká Británie a Francie, které se provinily tím, že rozsáhlá území na světě kolonizovaly a měly staletí pod svou správou a udržovaly v nich chudobu, ani po padesáti letech od osamostatnění svých někdejších kolonií nebudou bez viny. Dnes nesou vinu za „skleníkový efekt“ a „prokázaný růst teploty na Zemi“.

Pokud se podíváme na současnou světovou produkci „skleníkového“ kysličníku uhličitého (mimochodem plynu, ze kterého se v rostlinách s chlorofylem tvoří jeho reakcí s vodou jednoduché cukry a touto reakcí se obnovuje obsah kyslíku v atmosféře), největším producentem tohoto plynu je dnes Čína. Vyplývá to z její role „dílny“ světa a politiky zavírání energeticky náročných odvětví v USA a Evropě a jejich přesunu právě do Číny a dalších států rozvojového světa. Česko a celá Evropa tak mohou zcela jistě tvrdit, že splnily své závazky vůči Kjótskému protokolu a produkují mnohem méně skleníkových plynů na hlavu než před dvaceti lety. Existují však zřetelné důkazy, že celková produkce skleníkových plynů nejenže ve světě neklesla, naopak se ještě zvýšila. Především tato hra by již měla být jasně pranýřována, protože nás stojí velké výdaje a zamýšlené cíle nejsou dosahovány.

Další velmi problematickou roli v současném světě hraje snaha matematicky ocenit přírůstky skleníkových plynů na zvýšení průměrné teploty na Zemi. Zcela vážně se řeší několik scénářů, které do roku 2100 předvídají zvýšení průměrné teploty na Zemi až o více než čtyři stupně. Zejména mě, jako technika, fascinuje předpověď, že se například i u nás v Česku očekává do roku 2030 zvýšení průměrné teploty o hodnoty s přesností na desetinu stupně Celsia. Tento marketingový tah má populaci indoktrinovanou úrovní školní vzdělávací soustavy přesvědčit, že tato teorie je tak „přesná“, že pracuje s nuancemi desetin stupně. Technici pracující v řadě technologií, počínaje chemií a konče metalurgií či potravinářstvím, mohou potvrdit, že taková přesnost je zcela nesmyslná a nemá s vědou vlastně nic společného. Taková čísla se pouze dobře prodávají a znějí v ústech politiků jako „výzva“.

Ve vztahu ke globální bezpečnosti má schůzka nejvyšších představitelů všech států světa, která se koná v Paříži, také ne zcela jasné kontury. Je to de facto další „plenární zasedání OSN“, které se tentokrát místo v New Yorku koná v Evropě. O tom, že každoroční plenární schůze OSN jsou přehlídkou stereotypních projevů, už nikdo nepochybuje. Těžko na tom něco změní záměna New Yorku za Paříž.

Je sice bezpochyby hezké, že se hlavy států sejdou a „podumají“ a že zejména Barack Obama bude vehementně bránit svět před globální ekologickou katastrofou. Na druhou stranu, politická rizika současného světa jednáním v Paříži nezmizí. Stále to bude Blízký a Střední východ a válka s IS, co by mělo světovým vůdcům dělat hlavní starost. Z hlediska světové „globální bezpečnosti“ se tak po Paříži nestane vůbec nic.

A přitom by možná stačilo docela málo. Nestrašit se růstem globálních teplot a řešit například konkrétní situace obrovského smogu nad rozsáhlými oblastmi Číny a Indie či nedostatek kvalitní pitné vody v Africe. Aby cílem ekologické politiky na celém světě byl zejména co nejčistší vzduch bez toxinů z výroby a voda, která se dá pít. A hlavně, každý stát by měl začít doma. Co takhle , česká vládo, zlikvidovat smog na Ostravsku?

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz