Některé události jsou mnohdy kouzlem nechtěného a nejinak je tomu i u boje proti klimatickým změnám.

Byl prosinec roku 1997 a státníci celého světa se sešli v Kjótu, aby zde sepsali Kjótský protokol, v němž se průmyslové země zavázaly snížit emise skleníkových plynů o 5,2 %. Cílem byla obrana proti globálnímu oteplování. Shodou okolností v té době v Pacifiku vrcholil mimořádně silný jev El Niňo (super-El Niňo).

Máme prosinec 2015 a státníci celého světa se scházejí v Paříži na konferenci COP 21. Zástupci více než 190 zemí světa se tu snaží uzavřít novou dohodu o boji proti globálnímu oteplování. A opět je hlavním cílem redukovat emise skleníkových plynů. Shodou okolností v Pacifiku právě vrcholí mimořádně silný jev El Niňo. Je stejně silný jako v roce 1997. Kouzlo nechtěného.

V prosinci 1997 dosahovala koncentrace CO2 v atmosféře hodnoty 364 ppm. A politikové bili na poplach. V prosinci 2015 je koncentrace už 402 ppm. Takže bití na poplach bylo k ničemu. Výsledkem 18letého nákladného plnění závazků z Kjóta je zvýšení koncentrace CO2 v atmosféře o 10,4 %.

Globální teplotní odchylka roku 1997 od průměru 20. století byla +0,51 °C (dle NOAA), v roce 2015 je to už +0,89 °C. To je další skvělý „úspěch“ dohod z Kjóta. K čemu jsou dohody, když se neplní, a pokud se plní, tak výsledek se nedostavuje?

Po skončení konference v Kjótu jsme zažili na tehdejší dobu mimořádně teplý rok 1998 (odchylka +0,63 °C). Po konferenci v Paříži nás opět čeká mimořádně teplý rok 2016. Tentokrát se teplotní odchylka bude pohybovat někde kolem +1,00 °C. Za všechno může mimořádně silná epizoda El Niňo.

Pařížská konference chce zabránit vzrůstu teploty o 2 °C oproti před-industriální éře, nikoli oproti teplotám 20. století. Přiznám se, že netuším, jaké byly globální teploty v první polovině 18. století, tedy v době před-industriální. A nevědí to ani klimatologové. Jen to tuší na základě poněkud ne zcela přesných nepřímých měření za pomocí letokruhů a izotopového složení sedimentů.

Každopádně se planeta v první polovině 18. století vzpamatovávala z malé doby ledové, takže tehdy byly globální teploty určitě nižší než ve století dvacátém, které bylo skoro o stupeň chladnější, než je současnost. Zdá se tedy, že na pařížské konferenci se chtějí státníci smluvně upsat k zabránění něčeho, co už nastalo.

Naskýtá se tedy otázka, zda světový boj proti globálnímu oteplování má vůbec nějaký smysl. Státníkům z průmyslově vyspělých zemí nejspíš žádný kompetentní vědec nevysvětlil, že omezit emise skleníkových plynů musí celý svět a nikoli jen vyspělé státy. Nejspíš jim nikdo nevysvětlil, že když energeticky náročnou výrobu vyvezeme z EU a USA do Číny nebo do Indie, omezíme tím sice emise v EU a USA, ale neomezíme tím emise globální.

Mnohem závažnější je ale skutečnost, že i kdyby lidstvo dnes okamžitě přestalo produkovat skleníkové plyny, stejně se koncentrace oxidu uhličitého hned tak nesníží. A protože lidstvo jen tak ze dne na den fosilní paliva nepřestane používat, je skoro jisté, že v roce 2050 dosáhne atmosférická koncentrace CO2 hodnoty zhruba 470 až 480 ppm. Tomu bude odpovídat i nárůst globální teploty a hladiny oceánů. Spalovat uhlí, ropu a zemní plyn totiž přestaneme až ve chvíli, kdy už nebudeme mít co spalovat.

Doufám, že příští konference státníků celého světa o globálním oteplování bude řešit nikoli „hrdinný boj s klimatem“, ale možnosti, jak se adaptovat na teplé klima a na rostoucí hladinu oceánů. Tahle adaptace bude nejspíš mnohem levnější než zbytečný a neefektivní boj proti globálnímu oteplování.