KLIMA: Alarmisté vsadili na jedinou kartu

V posledních letech se na podporu klimatických změn udává, že na rozdíl od minulosti se dnes mění teplota na Zemi v řádu desetiletí a jednoznačně za tuto změnu může lidská aktivita produkující kysličník uhličitý.

Každá vědecká teorie, pokud má mít vůbec nějaký nárok na uznání, musí splňovat řadu podmínek. Musí být zejména konsistentní co se týče dat a musí poskytovat ověřitelné výsledky. A zejména nesmí ignorovat skutečnosti, které hovoří v její neprospěch. A právě to se v současnosti děje s teorií takzvané klimatické změny způsobené činností člověka, respektive růstem koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře. V dalším textu ukážu, že současná klimatická teorie odporuje známým faktům o změnách klimatu na Zemi v uplynulých tisíciletích.

Nejprve trochu fyziky, konkrétně termodynamiky. Nebudu čtenáře unavovat teorií, pouze se zmínim o několika důležitých termodynamických vlastnostech látek, v případě atmosféry plynů, z nichž se naše atmosféra skládá.

Tepelné kapacity plynů zemské atmosféry při 20 °C

Molární tepelná kapacita stanovuje, o kolik stupňů se ohřeje stejný objem plynu. Platí, že jeden mol plynu za normální podmínek činí 22,4 litrů plynů.

Z rovnice Q = N. cp. (T1 – T2), kde N je počet molů plynu, cp je molární tepelná kapacita a T je teplota v Kelvinech, je možné vypočítat množství tepla Q v joulech, které musí být plynu dodáno, aby se jeho teplota zvýšila o rozdíl teplot T1 – T2. Naopak můžeme spočítat, o kolik stupňů se plyn ohřeje při dodání stejného množství tepla. Právě tento výpočet nás bude zajímat.

O kolik stupňů se ohřeje mol plynu při dodání 1000 J tepla

Platí, že čím je tepelná kapacita plynu menší, tím víc se při dodání stejného množství tepla ohřeje.

Z výše uvedené tabulky platí jedna naprosto zásadní věc. Pokud by byla zemská atmosféra složená pouze z kysličníku uhličitého o stejném objemu a přijala by stejné množství tepla jako atmosféra složená pouze z dusíku, její teplota by vzrostla MÉNĚ než atmosféra dusíku. Prostě proto, že tepelná kapacita kysličníku uhličitého je o 24 % vyšší než tepelná kapacita dusíku.

Musíme však postoupit ještě o jeden krok dále. Vše, co bylo výše uvedeno, platí pro takzvané uzavřené, chcete-li izolované, systémy. To si můžeme představit tak, že teplo se dodá do plynu v kalorimetru, tj. nádobě dokonale izolované od okolí, s kterým tato nádoba nevyměňuje ani hmotu ani teplo. Svět však funguje na principu otevřených systémů, tj, například Země neustále přijímá od Slunce energii ve formě fotonů a to samé množství energie odchází do okolního prostoru poté, co fotonové záření vykonalo svou práci, proměnilo se na tepelné záření, které odchází do prostoru. Pokud je příjem energie fotony a výdej energie tepelným zářením v rovnováze, zůstává teplota Země stejná, pokud nastane nerovnováha (zvýší se příjem energie ze Slunce), nebo se naopak sníží příjem energie ze Slunce, systém se začne posouvat do nového stavu. To může být provázeno růstem teploty na Zemi, respektive poklesem teploty na Zemi.

Klimatičtí alarmisté naprosto ignorují tato fakta a vše vsadili na jedinou kartu. Tou je růst koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře. Ukážeme si proto, jak moc je toto ignorování mimo vědeckou argumentaci.

Na obrázku níže je uveden graf používaný na podporu vlivu kysličníku uhličitého, tj. absorpční pásy plynů pro světelné a tepelné záření.

Dopadající sluneční záření je nejvíce pohlcováno vodní párou. V rozmezí od viditelného světla až po infračervené záření má vodní pára zásadní vliv na absorpci energie ze Slunce. V oblasti tepelného záření je kysličník uhličitý na druhém místě a má mnohem užší absorpční pásy. Pokud tedy vsadíme vše na kartu kysličníku uhličitého, dopouštíme se hrubého ignorování skutečnosti. O vlivu vodní páry na absorpci energie tepelného záření klimatičtí alarmisté mlčí, přitom tvoří řádově větší koncentrace v atmosféře než kysličník uhličitý.

Atmosféra obsahuje řádově (0,04 %) 400 ppm kysličníku uhličitého, ale až 3 % (30 000) ppm vodní páry při zemi. Ignorovat tuto skutečnost skutečně nelze. Vliv vodní páry na absorpci infračerveného záření proto musí být řádově stokrát větší než vliv koncentrace kysličníku uhličitého. Přesto se tvrdí, že zvýšení koncentrace kysličníku uhličitého ze 200 ppm na asi 400 ppm za dobu průmyslové éry, spalováním fosilních paliv, má rozhodující vliv na vzestup teplot. Ve skutečnosti ale více jak 90 % absorpce infračerveného spektra obstará vodní pára

Dalším zásadním argumentem v neprospěch klimatického alarmismu je předpoklad „konstantního slunečního záření“. Pokud se totiž alarmističtí klimatologové vyhýbají efektu nekonstantnosti sluneční konstanty, ignorují možná největší příčinu kolísání teplot na Zemi. Dnes je hodnota solární konstanty udávána na 1 367 W (některé prameny udávají 1 368 W), přičemž její hodnota v rozmezí týdnů kolísá o 0,1 % a podle vědců studujících např. letorosty (měření koncentrace radioaktivního uhlíku ¹⁴C), může v rozmezí staletí kolísat o 0,2 až 0,6 %. Intenzita slunečního záření kolísá v závislosti na 11letém cyklu sluneční aktivity a počtu slunečních skvrn. Tyto nepatrné změny mohou klima na Zemi ovlivnit poměrně výrazně. Například v letech 1645–1715, během tzv. Maunderova minima či malé doby ledové, se na slunečním disku neobjevily prakticky žádné skvrny. Evropa byla v této době zasažena vlnami velice studených zim, kdy například v Londýně zamrzala řeka Temže a v Alpách rostly ledovce. Opačný chod teplot byl naopak zaznamenán na přelomu 1. a 2. tisíciletí, kdy Vikingové osídlovali Grónsko a pěstovali tam pšenici.

Kromě kolísání sluneční aktivity však na příkon energie na Zemi může významně působit i efekt oblačnosti. Protože Země obíhá kolem Slunce po excentrické dráze, je navíc sluneční „konstanta“ dána momentální absolutní vzdáleností Země od Slunce. V závislosti na množství oblačnosti pak může na Zemi dopadat rozdílné množství energie a právě ta energie, která se dostane až na povrch Země, se mění v teplo. Oblačnost část fotonů odrazí do okolního prostoru a tato energie na Zemi nedoputuje. Pokud bychom ignorovali vliv změny energie dopadající na zemský povrch v závislostí na hodnotě sluneční konstanty a oblačnosti, opět se dopustíme zásadní chyby při analýze dat.

Na závěr jsem si ponechal kritiku názoru, že současná rychlost oteplování Země je unikátní a jednoznačně potvrzuje vliv činnosti člověka na klimatickou změnu. Toto je obyčejná lež. Studium nástupu doby ledové v Evropě prokázalo, že teploty na Zemi klesly významně nikoliv v řádu sta let, což pozorujeme nyní, ale v řádu MĚSÍCŮ.

Přeměna Evropy z teplého kontinentu na pevninu pokrytou ledem proběhla kdysi během pouhých šesti měsíců, tedy až dvacetkrát rychleji, než se dosud předpokládalo. V nové studii to tvrdí kanadští vědci. Dosavadní studie předpokládaly, že příchod zatím poslední doby ledové před zhruba 13 tisíci lety trval asi desetiletí. Nový výzkum sedimentů však ukázal, že pro vše živé to tehdy bylo nejspíš velmi náhlé. „Bylo to, jako by se nyní Británie přemístila za několik málo měsíců na Arktidu,“ řekl na konferenci BOREAS ve Finsku vedoucí výzkumu William Patterson.

Závěr

Teorie klimatické změny způsobené činnosti člověka, a to v důsledku růstu koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře, ignoruje fyzikální realitu, neuvažuje přirozené cykly vývoje klimatu a vše se snaží svést na činnost člověka. V důsledku toho jsou opatření proti růstu koncentrace kysličníku uhličitého v atmosféře iracionální a nepovedou k očekávaným výsledkům. Naprosto ovšem neodsuzuji přeměnu aut na vozidla s hybridním nebo elektrickým pohonem. Zejména pro čistotu ovzduší ve velkoměstech vidím elektromobilitu jako výbornou investici. V žádném případě však nelze očekávat, že svou aktivitou zachráníme klima Země. I nadále bude platit, že se klimatu bude muset člověk přizpůsobit. Platilo to kdysi a bude to platit i do budoucna. Politici, kteří sázejí na klimatický alarmismus, posunuli roli této teorie do nejvyšších pater politiky a chtějí pomocí ní ovládat lidskou společnost prosazováním „vědeckého“ způsobu vládnutí. Již komunisté chtěli poroučet větru a dešti. A stejně dopadnou i dnešní apologeti klimatického alarmismu.

A nakonec tuto zásadní úvahu. Když všechny parametry ovlivňující teplotu na Zemi prohlásím za „konstantní“ - tj. zejména příkon sluneční energie, a jako jediný volný pohyblivý parametr budu uvažovat změnu koncentrace kysličníku uhličitého, nemůže vyjít nic jiného než závislost mezi růstem teploty na Zemi a růstem koncentrace kysličníku uhličitého. Tak prosté a tak chybné to je.

Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz