Tentokrát to asi budeme mít jednodušší. Alespoň s výslovností. Jméno jedné z největších indonéských sopek Agung půjde jistě snadněji vyřknout, než název islandského sopečného trpaslíčka Eyjafjallajökull. Ale i on nám relativně nedávno svou v podstatě nepa­trnou erupcí dokázal pěkně „zatopit“.

Pokud by 3142 metrů vysoký stratovulkán Agung nacházející se na ostrově Bali v dohledné době skutečně explodoval silou „větší než malou“, můžeme okamžitě zapomenout na problémy s eurem, dluhovou pastí a invazí muslimů do Evropy. Není dokonce vyloučeno, že by mohl začít boj o přežití lidstva.

Z vědecky naprosto nepochopitelných důvodů se političtí představitelé mnoha států světa starají o desetiny procenta skleníkových plynů v atmosféře a pro jejich teoretickou „nápravu“ teoreticky měřitelnou až po desítkách let jsou ochotni snižovat životní úroveň vyspělých průmyslových zemí a plíživě organizovat hladomor v zemích rozvojových.

Neuvědomují si, že naše planeta a na ní existující společenství lidí jsou naprosto a ne­změnitelně závislí na nikým a ničím neovlivnitelných procesech probíhajících v nebližším vesmíru, na Slunci a v nitru naší Země. Současná lidská civilizace prostě měla, a zatím ještě má, po re­lativně velmi dlouhou dobu štěstí. Doslova obrovskou kliku. Ale to nebude trvat věčně.

Moderní vědecká vulkanologie sice již s určitou pravděpodobností dokáže odhadnout, kdy může u aktivních sopek v dohledné době dojít k velké erupci. Nesmírně obtížné, ale prakticky ne­možné, je však určit tu „dohlednou dobu“ - tedy přesný čas, kdy tato situace nastane. Na­tož jaký bude mít rozsah.

Protože titulek „Na Borneu hrozí výbuch sopky“, což je pravda v podstatě neustále, by nikoho neohromil, dodávají k tomu někteří přírodních věd znalí novináři přídomek „vý­buch, který může ovlivnit budoucnost lidstva“. I když k dosud poslednímu velkému výbuchu sopky Agung došlo poměrně nedávno, v roce 1963 až 1964, sílu patrně již nezvratně se blí­žící nové erupce nelze ani v nejmenším odhadnout.

Pokud by k extrémní sopečné erupci na ostrově Bali skutečně došlo, mohly by být do velmi vyso­kých vrstev atmosféry doslova „vystřeleny“ statisíce tun prachových částic a ae­rosolů kyseliny sírové, které by mohly i na ně­kolik let omezit dopad slunečního záření na naši pla­netu natolik, že by došlo k jejímu velmi výraznému ochlazení.

V minulosti se to již nejednou stalo. Následovaly pak roky bez léta, kdy třeba v čer­venci padal v Evropě sníh a na Zemi jako celku zavládly hladomory. Chtěl bych vidět svě­tové klimahujery, jak občanům a společnostem pod značnými pokutami nařizují vypouštět co nej­více skleníkových plynů, aby se zase trochu oteplilo.

Z výše uvedených faktů vyplývá, že pokud bychom se něčeho měli skutečně obávat, tak ne „pomalých“ klimatických změn na naší planetě, k nimž dochází průběžně již po mili­ardy let a bude i nadále, ale některých, do určité míry statisticky předvídatelných, „rych­lých“ přírodních jevů. Ale to nikoho zatím ani nenapadlo.

A tak nás důsledky případné kataklysmatické exploze sopky Agung zcela jistě masově překvapí. Budeme se hrozně divit, že nebudeme moci létat, že na celý svět budou padat mi­lióny tun sopečného popílku. A že s tím vůbec, ale vůbec nic nenaděláme.

Skutečnost, jak by to například při zavedení nuceného přídělového systému potravin mohlo třeba u nás vypadat, naznačují rvačky hloupých ubožáků zoufale toužících po koupi zlevněného másla. A v tomto případě ještě nešlo o život. Jen o kus zbytné mastnoty. Většina lidí jsou totiž jen dočasně přepychem uchlácholení barbaři.

Chránit životní prostředí na naší planetě má smysl. Bojovat s klimatem a přírodou obecně však nikoli. Vždyť na zmaření i tisíců let trvajícího úsilí a nepředstavitelných fi­nančních prostředků lidstva postačí, aby se jakákoli mohutnější sopka na naší planetě, z hlediska potenciálu jejích vnitřních sil, jen trochu víc „upšoukla“. A budeme mít „po ptá­kách“.