Vláda si vzala za úkol udržet vodu v krajině

Rozhoduje-li vláda, tak i když jde o problém přírodní, používá slova jako investice či opatření (haha, pamatujete na komunistický „soubor opatření“?). A když to pak rozebírá tisk, do titulku neomylně vybere slovo boj („Začíná boj se suchem“, včerejší Hospodářské noviny). Ale to je jen taková legrace, která by neměla narušit to hlavní.

Problém sucha – přesněji řečeno sucha a povodní, neboť jde o dvě strany téže mince – je zřejmý, dlouhodobý a hlavně reálný. Má jednu velkou výhodu. Je to problém tak hmatatelný, natolik se dotýká každého zemědělce, zahrádkáře, vodáka či chataře, že o jeho existenci není třeba nikoho zvlášť přesvědčovat. V tomto smyslu má Sobotkova vláda snadnější úkol než vlády v době, kdy klíčovým slovem bylo globální oteplování.

Globální oteplování či změna klimatu způsobená člověkem jsou ideologické pojmy, ať už zvažované jakkoliv poctivě. Je to ideální munice do táborových bitev, kdy jeden tábor umanutě tvrdí, že neuděláme-li nic, upečeme se, a druhý tábor umanutě namítá, že vydáme-li stovky miliard na boj s vymyšleným nepřítelem, společensky i ekonomicky se zahubíme.

Stačí si vzpomenout na loňskou konferenci o klimatu v Paříži. Za úkol stanovila nedopustit zvýšení teploty do roku 2100 o víc než 2 °C. Znělo to jako stranický úkol, jak jsme si z nich kdysi dělali legraci. Problém sucha působí ve srovnání s takto stanoveným bojem jako něco reálného. Od obchodu s emisními povolenkami (odpustky za CO₂) míříme k nezbytnostem typu zadržování vody v krajině, péče o půdní horizont, recyklace použité vody... I tady nastanou boje. Třeba mezi těmi, kteří chtějí stavět přehrady, a těmi, kterým by stačily rybníky. Ale stále se pohybujeme na pevné zemi.

LN, 1.6.2016