Letošní zima oživila jev, na který už jsme zapomněli

Televizní zprávy ukazují následky rychlého tání sněhu – rozvodněné podhorské řeky a tu či onde vytopené sklepy. V záběru kamer to působí dramaticky. Ještě dramatičtěji to vnímají přímo postižení. Ale dlouhodobě vzato je to spíše luxusní situace. Ze společenské paměti totiž vymizel fenomén únorových povodní, mohutných, obávaných a skutečně ničivých. Jako bychom zapomněli, proč se únoru říká únor – že právě v té době se „unořují“ ledové kry.

Povodně přicházející v době, kdy ještě vládne mráz, bývaly strašidlem. K nejproslulejším patřila ta z února 1784. V Praze zasáhla Malou Stranu i Staré Město, takže byla zátěžovým testem pro právě zřizovaný magistrát. Pražská města byla spojena 12. února 1784. Dva týdny poté kulminovala Vltava průtokem 4500 kubíků za sekundu (ještě více, 5500 kubíků, protékalo jen v srpnu 2002). Pobořila pilíř Karlova mostu a posunula své koryto (Invalidovna od té doby nestojí u řeky). Dnes můžeme jen spekulovat, jak potom 30. dubna proběhla první volba do magistrátu. Ale únorová povodeň ji jistě ovlivnila.

Velkou povodeň přinesl i únor 1799. Z doby, kdy se už fotografovalo, najdete na webu snímky z dolní Berounky (Černošice, Radotín 1909). Ukazují kry nezvyklé mohutnosti. Ještě v březnu 1947 byla u Černošic sedmimetrová ledová bariéra. Ale poslední únorovou povodeň široce ničivého rázu přinesl rok 1862. Pak už se tento obávaný jev stal součástí historie. Dílem pro kaskádu přehrad v údolí Vltavy, jež ukončila plošné zamrzání největší české řeky. A dílem pro oteplování klimatu. Jen tak výjimečné zimy, jako byla ta letošní (hlavně v lednu), nechají škvírou nahlédnout do starých časů lámání ledových ker a únorových povodní.

LN, 25.2.2017