Minulou sobotu jsme strávili na venkově. Přátelé z jedné malé moravské obce nás pozvali na folkování. Taková přehlídka. Konala se u nich již po třetí a chvílemi se mi zdálo, že jsem se vrátil někam do roku 1967, a že jsem na první Portě. Holky a kluci na podiu se střídali, hráli, zpívali, občas vtipně, někdy i méně vtipně vyprávěli o sobě, o svých kapelách a o jejich usilování.

Diváci, kteří tvořili jakýsi vřící kotel, volali UMÍ!!!, pískali a tleskali. Nebo si dokonce vynucovali přídavky. Mezi nimi seděli i zástupci soutěžících kapel se svými doprovody, mezi něž patřilo plno dítek školou ještě nepovinných. A jejich babičky, také. I ty volaly UMÍ!! A bylo jasné, že naprosto odpovědně věděly, kdy to použít. Dětičky zase běhaly a hudba jim mohla být ukradená, protože ve svém věku jí absolvovaly asi tak stokrát více, než jiní jejich vrstevníci.

Mezi těmi všemi se proplétaly dvě štíhlé dívenky, servírky oné restaurace s přilehlým sálem a světe div se – obsluhovaly perfektně. Nikdo nežíznil a nikdo nehladověl, hitem večera byla svíčková s pěti knedlíky. My si dali velký a malý bramborák bez ničeho. Byl dobrý, chutný a levný.

Nu a tak se hrálo, zpívalo a představovalo. Do sedmi krabiček s otvory, umístěných u pokladny, se házely kuličky. Ovšem pozor – kuličky dostávali jen ti, kteří si zakoupili lístek. Pročež si zakupovali lístky i soutěžící. Jak rafinované. Sedm soutěžících souborů, sedm krabiček. Někde uprostřed diváků seděl starosta i s místostarostou obce. Vůbec bychom o nich nevěděli, kdyby nebylo jakéhos průšvihu finančního, spočívajícího v tom, že hostující kapela, která byla mimo jiné také tahákem celé akce, měla ve smlouvě napsáno, že dostane honorář v hotovosti na místě. A sehnat na venkově narychlo dvanáct tisíc v hotovosti (když tam navíc není bankomat), to je docela zajímavé poslouchat. Ale všechno vyšlo, neboť základem všeho bylo přesvědčit účetní obce, že se jedná o výdaj dávno schválený a zajištěný. Byť se takové věci v sobotu odpoledne nedělají.

A tak se hrálo, zpívalo, nakonec přišli ti profíci, kteří všichni kdysi začínali na podobných kláních, a ukázali, že si odtud odnesli mnohé. Všichni opět fandili , tleskali, ale také pískali a když bylo třeba , volali UMÍ!!! I tak se mi zdálo, že je tam více kázně než v parlamentu, protože celé odpoledne a celý večer, téměř nikdo neodcházel.

Když jsme se před půlnocí loučili, napadlo mě, že většina přítomných pravděpodobně vůbec neví a netuší, o co jde ve sporu Vondra-Kalousek, a že by byli v rozpacích, kdyby měli vysvětlit, kdo je to Sobotka. Navíc je to asi naprosto nezajímá. Zaplať pámbu, že to tak je, řekl jsem si. Není to s touto naší zemičkou ještě tak špatné, jak by se po přečtení pondělních novin mohlo našinci zdát.

P. S. V pondělí jsem si koupil všechny naše deníky. Dokonce i Blesk. O tom folkování nebyla ani v jednom z nich žádná zmínka. Proč také, že?