Ministr zahraničních věcí, Petr Macinka, dočasně pověřený i vedením Ministerstva životního prostředí, ruší na tomto úřadě sekci ochrany klimatu, což vyvolalo řadu negativních reakcí pod zkratkovitým heslem „bude ničit přírodu“.

Představme si na chvíli situaci před sto lety, kdy docházely z oblasti kolem Špicberských ostrovů alarmující zprávy. Např. ve vědeckém časopise Monthly Weather Review je článek z roku 1922, z něhož vyjímáme:

„Všechny zprávy od rybářů, lovců tuleňů a výzkumníků, kteří se plavili kolem Špicberků a ve východních částech Arktidy, ukazují na radikální změnu klimatu, na tomto kousku Země jsou pozorovány neslýchaně vysoké teploty“.

V srpnu 1922 byla do této oblasti norským ministerstvem hospodářství vyslána expedice, která mj. zjistila na Špicberkách ložiska uhlí vysoké kvality. Nejzajímavější objevy se ale týkaly hlavně klimatu. Zpráva píše: „Tak málo ledového pokryvu nebylo nikdy zaznamenáno.“

Díky těmto záznamům tedy víme, že mediálně vybubnovávaná tzv. „klimatická krize“ běžela již před sto lety, ale tehdy měli lidé jiné starosti, které si bohužel vlivem ruské agrese na Ukrajině v jistém ohledu připomínáme i nyní.

Tehdy již byl díky Svante Arrheniovi i dalším vědcům znám skleníkový efekt, ale nikoho v té době nenapadlo, že by se proti oteplování mělo nějak zakročit, či spíše vyvolat iluzi nějakého omezování oteplení s cílem na tom vydělat peníze či zajistit si postavení a moc. Navíc, Svante Arrhenius považoval hypotetické oteplení vlivem vyššího obsahu uhličitého za pozitivní jev, který zvýší obdělávatelnou plochu povrchu Země. Tento názor také zřejmě sdílel větší počet lidí, kteří tehdy asi nepovažovali chladnější klima za něco potřebného, ale spíše se obávali mrazivých zim jako v roce 1929, kdy v jižních Čechách naměřili v únoru -42 °C a lidé na extrémně nízké teploty umírali.

Je dobré si trochu připomenout, že podobně mrazivá zima není vyloučena ani dnes, kdy někteří lidé podléhají klimatickému žalu, spíše tedy neutuchající cílené propagandě naznačující, že mírné a teplé zimy a průměrný vzestup globální teploty o 0,02 °C za rok představují zásadní problém. Atmosféra je velmi chaotická a nikdy si nemůžeme být jisti tím, že se podobná zima jako v lednu a únoru roku 1929 nezopakuje.

Hlavním problémem je, že současného oteplování se v posledních dekádách chopila skupina aktivistů a politiků a na rozdíl od oteplování před sto lety tyto změny i vlivem médií prezentují jako jakousi existenční krizi, způsobenou téměř výhradně lidem způsobenými emisemi skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. A veřejnosti vsugerovali iluzi, že tyto emise je nutné eliminovat za každou cenu, a to nejlépe tzv. obnovitelnými zdroji energie (OZE). Ty jsou představovány v první řadě solárními a větrnými elektrárnami, což z nich dělá hlavně „občasné zdroje energie“, díky nimž už mají operátoři přenosových sítí o něco „zábavnější“ směny.

Aniž bychom vůbec uvažovali nějaký vliv oxidu uhličitého na klima, je asi možné říci, že ústup od fosilních paliv třeba v elektroenergetice není až tak špatný nápad, protože aspoň padesát let víme, že elektřinu můžeme vyrobit velmi efektivně v jaderných elektrárnách. To velmi názorně ukazuje Francie, která během zhruba dvaceti let postavila padesát reaktorů s instalovaným výkonem přes 55 GW a má nyní v elektroenergetice desetkrát menší měrné emise CO2 než „zelené“ Německo, které vsadilo na občasné zdroje energie. Francie přitom ke své jaderné revoluci nepotřebovala žádnou „ochranu klimatu“, Green Deal vyhánějící průmysl z Evropy, zelené odpustky ETS1 a ETS2, pouze kvalitní odborníky ve fyzice a technice. I když i těm šlo při prosazování této, nakonec asi nejúspěšnější dekarbonizace elektroenergetiky, občas o život. A to nikoliv od jaderné energie, ale od jejích odpůrců, ke kterým patří především zelení aktivisté. Ano, ti aktivisté, kteří pod záminkou „ochrany přírody“ demonstrují proti nastupujícím ministrům, kteří dávají najevo, že dogmatickou propagandu tzv. „klimatické krize“, která k radosti Ruska a Číny oslabuje a rozděluje státy Evropské unie, dále prosazovat nehodlají.

Ono se také můžeme podívat, jak takové mohutné nasazování občasných zdrojů energie (OZE) může vypadat. Na tomto odkazu (nebo zde) najdete video z obří čínské solární farmy v pohoří Kuej-čou. Ta musí klimatické aktivisty přivádět k nadšení, vždyť začínají chválit Čínu jako vzor nasazování OZE. Ano, Čínu, faktického spojence Ruska, která ale také na rozdíl od evropských zemí staví o sto šest i uhelné elektrárny.

Je vhodné připomenout, že solární elektrárny snižují odrazivost slunečního záření (albedo) a vytvářejí při takových rozměrech mohutné fotovoltaické tepelné ostrovy, ve kterých je teplota o několik stupňů vyšší než okolní krajina, takže v podstatě přispívají k oteplování, přinejmenším v regionálním měřítku.

Také „lesy“ větrných elektráren nemusejí zrovna přestavovat ideál té správné přírody ani kulturní krajiny a zejména ze strany obyvatel příslušných oblastí, kde se mají větrné elektrárny stavět, se množí negativní postoje k těmto zařízením. Navíc nesmíme zapomínat, že větrné elektrárny svými vrtulemi přispívají k likvidaci hmyzu a zabíjejí netopýry a ptáky, a to zejména vzácné dravce, i když se klimaticko-průmyslový komplex snaží tyto ekologické důsledky bagatelizovat.

Z uvedených příkladů uspěchaného prosazování občasných zdrojů energie, které musejí být stejně zálohovány či doplňovány klasickými řiditelnými zdroji, je zřejmé, že tzv. klimatická politika této podobě je spíše další kontaminace přírody nebo kulturní krajiny nadbytečnými konstrukcemi, které musejí být i po dvaceti letech stále dotované z emisních odpustků stabilních fosilních zdrojů a navíc vytvářejí další problémy se stabilitou elektrické sítě, což je jeden z důvodů zdražování dodávek elektřiny. Bezhlavé dotování OZE má také za následek likvidaci ceny jako indikátoru potřebnosti příslušných zdrojů, takže pro zajištění stabilní elektřiny se nakonec musí dotovat téměř všechno, tedy i provoz záložních fosilních elektráren pod nálepkou tzv. kapacitních plateb, jinak ohrožujeme svoji energetickou bezpečnost.

Z výše uvedených důvodů lze tedy vyvodit, že tzv. klimatická politika v podání „postavme co nejvíce solárních a větrných elektráren, ať to stojí co to stojí“ je spíše v protikladu k rozumné ochraně přírody. Ministr, ať jakkoli kontroverzní, který odmítá bezhlavou podporu uvedených občasných zdrojů energie, dělá pro přírodu rozhodně více než jeho předchůdce, který by zřejmě nejraději viděl krajinu posetou dotovanými větrnými mixéry hmyzu a dravců a lány fotovoltaických panelů ohřívajících atmosféru. A který na tuto „klimatickou politiku“ měl úředníka, který byl aktivistou Hnutí Duha, tedy organizace, která spolu s Greenpeace a jinými zelenými spolky desítky let zuřivě bojuje proti nejefektivnějšímu prostředku dekarbonizace – jaderné energii. Ta, jak víme, je nejúhlavnějším protivníkem klimaticko-průmyslového komplexu, tedy oněch zelených aktivistů a politiků, spřátelených médií, zelených byrokratů a dotačních byznysmenů. Z jaderné energie totiž nevysajete fosilní odpustky, je obecně spolehlivá a nezávisí v takové míře na počasí.

Navíc, jak psal sovětský disident a skvělý fyzik Andrej Sacharov před mnoha desítkami let, je využívání jaderné energie nejdůležitějším prostředkem získání energetické nezávislosti Evropy na východních diktaturách.

Ještě jednou se podívejte na čínskou solární elektrárnu v Kuej-čou, ukázku „udržitelné energetiky“, a uveďme pár čísel: Tato elektrárna vyrobí za rok 53 GWh elektřiny. Elektrárna Temelín vyrobí za rok 16 000 GWh, čili třistakrát více. Jinak řečeno, jenom v objemu výroby elektřiny by nahrazení Temelína vyžadovalo tři sta takových solárních elektráren, a to ještě pomíjíme nutnost zajistit zálohy nebo akumulaci energie pro dobu, kdy nesvítí Slunce. Tohle má být ta „moderní energetika“ nebo „ochrana přírody“?