Pátek co pátek se studenti po celé Evropě snaží připomínat, že devastace domovské planety se blíží hranici, po jejímž překročení se nám na ní už moc dobře žít nebude. Moc se toho ale zatím nemění. Vypadá to, jako by nás představa přírodních katastrof už spíše nudila, než poháněla k činu.
Odhodlaná Greta Tintin Eleonora Ernman Thunbergová – a zástupy mladých lidí, kteří se k ní rozhodli přidat – přitom nejsou zdaleka prvními, koho okrádají o spánek obavy. Už v roce 1992 vydala organizace Union of Concerned Scientist v čele s atomovým fyzikem Henrym Kendallem své slavné Varování světových vědců lidstvu.
Název dokumentu je výmluvný. Ve své první části viní civilizaci z fatální devastace životního prostředí. V druhé se pak naopak snaží být pozitivní a nabídnout recept, jak chyby napravit. Vypočítává, že pokud bychom začali přírodní zdroje využívat opravdu efektivně, stabilizovali světovou populaci a dokázali snížit chudobu i dosáhnout zrovnoprávnění žen, mohli bychom se trudné budoucnosti vyhnout. Výzvu tehdy podepsalo více než 1700 vědců (včetně 104 nobelistů) z 71 zemí světa.
Varování druhé
Po čtvrt století se výzkumný tým vedený americkým ekologem Williamem Ripplem rozhodl prozkoumat, jaké mělo varování dopady. Výsledkem byl článek publikovaný ve vědeckém časopise BioScience, z něhož vyplývá, že na moc úrodnou půdu nepadlo. S výjimkou stabilizace ozonové vrstvy se pozemšťanům nepodařilo naplnit ani jeden z Kendallových cílů. Za katastrofální označili Ripple a spol. především změny klimatu vyvolané vzestupem koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a masové vymírání pozemských organismů.
Ripple a jeho spolupracovníci proto adresovali lidstvu Druhé varování, které tentokrát podepsalo už 15 364 vědců ze 184 zemí. Za hlavní problémy dneska označili stoupající spotřebu a rostoucí světovou populaci. Slova doplnili výmluvnými grafy. Křivky vyjadřující stav zásob sladké vody na Zemi, ploch pralesů a druhového bohatství živočichů strmě klesají. Vzhůru naopak letí ty, které vykreslují koncentraci skleníkových plynů v atmosféře, globální teploty, počet lidí nebo oblastí, kde už na mořském dně vymizel v důsledku znečištění život.
Jsme ovšem svědky řady akcí, které mohou vzbuzovat naději, že tentokrát už si lidé závažnost situace uvědomují. V analýze zveřejněné zcela nedávno ve vědeckém časopise Rethinking Ecology však mezinárodní tým pod vedením Mohsena Kayala z Université de Perpignan konstatuje, že ani Druhé varování k ničemu zásadnímu nepovede. Kayal nezpochybňuje, že současná úroveň spotřeby není trvale udržitelná. Dodává však, že Ripple a spol. nahlížejí problémy z perspektiv západní společnosti, které jsou v mnoha ohledech deformované. Navrhovaná řešení tak podle Kayala přinejlepším potlačí příznaky katastrofálního stavu věcí. Neodstraní však skutečné příčiny problémů.
Svět. Ten třetí
Za klíčovou slabinu Ripplovy koncepce řešení ekologické krize současného světa prohlašují Mohsen Kayal a jeho spolupracovníci uznání západní společnosti jako ideálu, ke kterému by měli dříve nebo později dospět všichni. Podle Kayala je ale západní životní styl jen jednou z mnoha možností a z hlediska jeho dopadů na životní prostředí zdaleka ne tou nejlepší. Západ sice za poslední dvě staletí významně vylepšil životní podmínky lidí. Ale to bylo vykoupeno drancováním přírodních zdrojů a zneužíváním pracovní síly v třetím světě. Západ zbohatl, třetí svět zchudl a vytvořila se dramatická nerovnováha. Dnešní krize proto není jen ekologická, ale přerostla i v krizi ekonomickou a sociální.
„Z hlediska globálních perspektiv není současný západní životní styl ani etický, ani ekologicky udržitelný,“ konstatuje studie z Rethinking Ecology.
Podle Kayala nevyřešíme současné ekologické problémy světa, pokud zároveň neodstraníme nerovnosti panující mezi více než sedmi miliardami jeho obyvatel. Lidé z chudých oblastí jsou na okolní přírodě závislí mnohem více než lidé z bohatého Západu. Poškození životního prostředí na ně doléhá tíživěji. Na vzniku globálních změn klimatu se podílejí jen malou měrou, ale jejich dopady pociťují mnohem silněji než obyvatelé zemí, kterým patří v produkci skleníkových plynů přední místa.
Třetí svět sklouzl do sestupné spirály. Poškození životního prostředí významně přispívá ke společenským krizím a humanitárním katastrofám. Ty pak vedou k prohloubení chudoby a následně i intenzivnější degradaci životního prostředí. Ve chvílích, kdy jde rodině o holé přežití, neváhá ani vteřinu nad tím, zda vykácí a vypálí další kus deštného pralesa a ukrojí další porci z jedinečného přírodního bohatství. Tito lidé nemají na vybranou. Buď budou dál ničit přírodu, nebo je čeká smrt. Často jsou tak v třetím světě bezohledně čerpány právě ty přírodní zdroje, které potřebuje Západ pro svůj vysoký životní standard. Jako příklad uvádějí Kayal a spol. minerály nezbytné pro výrobu elektroniky, ale třeba i drahé kovy a drahokamy pro výrobu šperků. Ekonomicky vyspělé země pak vyvážejí do třetího světa svůj odpad včetně vysoce toxických látek.
„Abychom uspěli, musíme při volání po udržitelném rozvoji v planetárních měřítcích řešit nerovnosti současného světa. Ty představují hlavní překážku pro dosažení našich cílů,“ píší autoři studie.
Růst světové populace přispívá k vyšší spotřebě a tím i k devastaci životního prostředí. Kontrola porodnosti je proto obecně považována za jeden z klíčů k řešení ekologické krize. Kayal a jeho tým ale upozorňují, že realita je podstatně složitější. V roce 1800 žila na Zemi miliarda lidí. Do roku 2000 se jejich počet zvýšil na šestinásobek. Globální roční produkce oxidu uhličitého však za stejnou dobu narostla z 30 milionů na 30 miliard tun, tedy tisícinásobně. Prudce rostoucí spotřeba obyvatel ekonomicky vyspělých zemí k tomu přispěla mnohem větším dílem než spotřeba lidí v chudších částech planety.
Západní společnost omezila drasticky porodnost silným ekonomickým tlakem na rodiny. K udržení vysokého životního standardu je většinou nutný příjem ze zaměstnání obou partnerů a mateřství s sebou nese pokles životní úrovně. Výchova a vzdělání splňující západní standard vyžadují značné investice po dlouhou dobu. To vše vede rodiny v ekonomicky vyspělých zemích k tomu, že mají méně dětí, do kterých dlouhodobě investují významnou část svých příjmů. V chudých zemích jsou investice do dětí podstatně nižší, a lidé si tak mohou paradoxně dovolit početnější rodiny než obyvatelé bohatých zemí. Stávající nezdravý životní styl a znečištění životního prostředí navíc vede k poklesu plodnosti i v rozvojových zemích. Přelidnění tedy postupem času přestane představovat problém.
Času je málo a voda stoupá i mizí
Podle Kayala nárůst populace neohrožuje lidstvo ani s ohledem na zabezpečení světové produkce potravin. S odvoláním na informace Organizace pro zemědělství a výživu autoři studie uvádějí, že už dnes produkuje lidstvo dost potravin na to, aby se na Zemi uživily další miliardy lidí. Problém spočívá v tom, že Západ má potravin nadbytek, což vede k obezitě a plýtvání, zatímco třetí svět trpí nedostatkem. Budoucnost by tedy měla patřit zemědělství, které bude na jedné straně dostatečně výkonné a zajistí dost potravin pro lidi v místě produkce, a na druhé straně bude šetrné k životnímu prostředí. Při správném hospodaření lze dosáhnout toho, že půda bude vázat více uhlíku, který nebude uvolňován do ovzduší ve formě oxidu uhličitého či metanu. Šetrné zemědělství dokáže eliminovat dopady sucha i nadměrných srážek a napomůže obnově biodiverzity.
Jak asi dopadne v roce 2042 pětadvacetiletá bilance reakcí lidstva na Druhé varování? Dejme znovu slovo Mohsenu Kayalovi. Ten tvrdí, že nezměníme-li zásadně přístup k řešení ekologické krize, budeme si muset přiznat stejné selhání, jaké konstatovala před dvěma roky Rippleova studie při hodnocení reakce na Kendallovo Varování světových vědců lidstvu. Kayal nemusí mít nutně ve všem pravdu. Například jeho argumentace v otázkách regulace přelidnění nebo zajištění dostatku potravin pro obyvatele třetího světa vyvolá mezi odborníky zcela jistě diskusi, která nebude postrádat vášně. V jednom jsou ale Kendall, Ripple i Kayal zajedno a Rippleova studie to vyjádřila jasně: „Brzy bude pozdě na to, abychom odklonili naši dráhu z kurzu vedoucího ke zkáze. Dochází nám čas.“
Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
LN, 4.5.2019