V tomto textu se podíváme na dvě fatální chyby, jichž se dopouštějí političtí ekologové při výpočtu toho, co považují za opatření snižující emise skleníkových plynů. První z nich se týká v poslední době diskutovaného nasazení elektrických obloukových pecí (EOP) v Třineckých železárnách (například zde), druhá nahrazení mazutu vodíkem v zaoceánské lodní dopravě (například zde). V obou případech jde o neschopnost bilancovat emise CO₂ na celé zeměkouli a nikoli pouze na místě činu.

Jasné je, že firmy reagují na parametry nastavované politickými ekology.

Výroba oceli ze šrotu a z rudy
Argumentem pro posouzení emisí CO₂ při výrobě oceli v EOP (čistě ze šrotu) ve srovnání s klasickou cestou z koksovatelného uhlí a železné rudy přes surové železo bývá srovnání emisí CO₂, které v prvním případě (šrot, EOP) vychází v tunách CO₂ na tunu oceli na 0,6 t/t, kdežto u klasické cesty (koks a ruda) je to 2,3 t/t. To je samozřejmé, protože výroba ze šrotu recykluje již jednou vyrobenou ocel. Pokud tedy vybilancujeme emise CO₂ na území fabriky, dostaneme úsporu téměř tři čtvrtiny, což ovšem z hlediska bilance CO₂ (jediné relevantní) není pravda.

Na celé zeměkouli se vyrobí zhruba 1800 mil.tun oceli za rok, z toho zhruba 25 % ze šrotu (450 mil.tun) a 75 % z rudy. Šrotu je tolik, kolik vypadne ze systému a zpracuje se (dlouhodobě) ne více a ne méně. O nějaké celosvětové revoluci způsobené hromadným přechodem z rudy na šrot tedy vůbec nemůže být řeč. Pokud nějaká ocelárna přejde z rudy na šrot, potom ostatní ocelárny mají k dispozici méně šrotu a nahradí to výrobou oceli rudnou cestou tak, aby celková globální poptávka byla dorovnána. Někde jinde tedy dojde k přesně opačnému pohybu a výsledný vliv na bilanci CO₂ na zeměkouli je nulový, aktéři činu ovšem sklidí falešné ekologické vavříny. Shrneme to do této věty: jakákoli kombinace rudy a šrotu v jakékoli jedné ocelárně je sevřena mezi globální mantinely „šrot celkem“ a „ocel celkem“ a neovlivňuje „emise celkem“. Výpočet „na dvorku“ je ekologická faleš.

Náhrada mazutu v lodích vodíkem
Falešní ekologičtí tlučhubové tomu říkají dekarbonizace. Mazut je nechtěné černé svinstvo, které zbyde za rafinérskými procesy a při jeho likvidaci máme principiálně tři možnosti –

• černé svinstvo vylijeme v Kralupech do Vltavy
• černé svinstvo spálíme v Kralupech (apod.)
• černé svinstvo spálíme na moři

Autor tohoto textu hlasuje pro třetí variantu. Přesunutí místa, kde spálíme černé svinstvo z širého oceánu do „Kralup“ je „zeměkoulově“ (CO₂) neutrální (žádná dekarbonizace se nekoná), ale „plícově“ (škodliviny jako nejmenší polétavé částice a nějaké chemické zbytky) škodlivé.

A co ten vodík? Vodík nelze vyrobit z „čisté“ elektrické energie, protože i když leží politicky pokrokový generátor vedle politicky pokrokového spotřebiče a jsou spojeny drátem, stejně platí, že změna spotřeby kdekoli (např. v pokrokovém spotřebiči) způsobí změnu výroby ve fosilní elektrárně (která může být kdekoli). Pokrokové elektrárny na změnu spotřeby ve smyslu megawatthodin za rok nereagují, protože „jedou“ podle slunce, větru a podobně. Viz též článek na NP. Více vodíku znamená více spálených fosilních paliv.

Pohon lodě na vodík tedy znamená růst emisí skleníkových plynů proti uhlovodíkovému palivu.

Zároveň se tu plýtvá vodíkem ve smyslu jeho využití pro ochranu plic. Kdybychom přeci jenom vyráběli vodík pro dopravu, škodili bychom klimatu růstem emisí CO₂ (ve smyslu pochybné klimatické teorie) a pomáhali „plícím“ (to bezesporu). Na moří ovšem nejsou plíce, kterým by to mohlo pomoci. Vorvaně to nezajímá. Ekologové opět bilancují kousek a nezajímá je celek.

Loď na vodík je škodlivá „zeměkoulově“ i „plícově“.

Závěr

Máme nejvyšší čas, abychom začali chránit národní hospodářství a životní prostředí před ekologií, političtí ekologové na ty své kysličníky kašlou.