V době, kdy se v srdci Amazonie koná konference COP30, se pozornost celého světa soustředí výhradně na emise uhlíku a závazky k nulovým emisím. Tento úzký pohled nás však zaslepuje a brání nám vidět to nejdůležitější: Ničení ekosystémů není pouze problémem uhlíku – je to systematické sabotování nejmocnějšího mechanismu regulace klimatu na planetě.

Od roku 2023 extrémní povětrnostní jevy rozbily modelové prognózy IPCC a meteorologové se nyní potýkají s touto novou realitou. Standardní klimatické modely byly navrženy ve stabilním světě, který jsme již nenávratně opustili. Ale počkejte, i ve stabilním klimatu došlo k nevysvětlitelnému opomenutí: dynamický koloběh vody mezi zemí a atmosférou – silně ovlivňovaný živými lesy – byl v příběhu o uhlíku odsunut na pouhou poznámku pod čarou.

Když stromy drží oblohu
Domorodé znalosti již dlouho chápou to, co věda teprve nyní dokazuje. Davi Kopenawa Yanomami se v knize The Falling Sky ptá: „Copak bílí lidé nevidí, že když vykácí les, déšť vyschne?“

Nejde o metaforu – je to domorodá moudrost shrnující fyziku biotické pumpy. Lesy fungují jako bijící srdce hydrologického cyklu. Stromy vypařují obrovské množství vodní páry, která stoupá a rychle kondenzuje do mraků, k čemuž přispívají také organické látky vylučované rostlinami, působící jako kondenzační jádra. Když obrovský objem vodní páry stoupá a kondenzuje zpět do drobných kapek mraků, zaujímá kapalina tisíckrát menší objem než plyn (vodní pára). Toto náhlé zmenšení objemu vytváří oblast nízkého tlaku – obrovský přírodní podtlak –, který účinně vtahuje vlhký vzduch z oceánů hluboko do kontinentů.

Teorii biotické pumpy poprvé představili ruští vědci Anastassia Makarieva a Viktor Gorškov v úzké spolupráci s brazilskými výzkumníky, mezi nimiž jsem byl i já. Naše studie odhalily, že tento mechanismus funguje globálně. V Amazonii čerpá pumpa pasáty ze severního Atlantiku přes rovník a proniká hluboko do Jižní Ameriky. Na Sibiři udržují boreální lesy euroasijské létající řeky – klíčové zdroje atmosférické vlhkosti pro rozsáhlé části Evropy, Číny a Střední Asie. Tato hluboká fyzika života a smrti – biotická pumpa – není nově formulovanou hypotézou; je to solidní mechanismus, publikovaná teorie, zakořeněná v základní fyzice. Přesto téměř dvě desetiletí tato kritická dynamika v dominantních globálních klimatických modelech chyběla. Toto opomenutí vedlo k tomu, že modely výrazně podceňovaly zranitelnost Amazonie a rychlost klimatického kolapsu, a to právě kvůli neochotě integrovat pravdu, která zpochybňuje uhlíkově orientovaný základ.

Ničení příznivého klimatu
Odstraňte stromy a čerpadlo se rozbije. Transpirace (výpar vody rostlinami) se zastaví, vlhký vzduch již není nasáván dovnitř, mraky mizí, přirozený chladicí systém se hroutí a nad odlesněnými oblastmi se usazují hrozivé, mohutné bubliny horkého vzduchu, které dále blokují cirkulaci vlhkosti a vyvolávají pouštní podmínky na rozsáhlých kontinentálních oblastech. Zatímco husté bílé mraky nad Amazonkou kdysi odrážely až 70 % slunečního záření zpět do vesmíru, nyní toto teplo pohlcuje holá země. Tento proces dramaticky zesiluje regionální oteplování a má zhoubné klimatické důsledky, které daleko přesahují to, co lze vysvětlit pouze emisemi uhlíku.

Za hranicemi uhlíku: Změna paradigmatu v boji proti změně klimatu
Zde je nepříjemná pravda: I kdybychom zítra zcela eliminovali emise uhlíku – což je cíl, který rozhodně stojí za to sledovat – bez rozsáhlé ekologické obnovy by klimatická krize přetrvávala. Zatímco oxid uhličitý je klíčovým faktorem dlouhodobého oteplování ¹⁾, ničení ekosystémů představuje nebezpečný krátkodobý multiplikátor. Poškozováním vodního cyklu oceán-atmosféra-země drasticky zesilujeme citlivost klimatu na CO2. Lesy nejsou jen uhlíkové jímky. Jsou primárními regulátory klimatu planety, generátory sladké vody a samotným základem obyvatelnosti kontinentů.

Cesta vpřed: ochrana a obnova biosféry
Dobrou zprávou je, že život má regenerační sílu. Za více než 400 milionů let si biosféra podmanila kontinenty pomocí nepředstavitelně složitých a neuvěřitelně sofistikovaných mechanismů. Nejdrobnější zárodky života, semena, výhonky, větve, listy, vejce a vzácné kultury domorodých obyvatel skrývají tajemství života, které udržuje a chrání klima. Uznání této přirozené schopnosti se musí stát měřítkem naší vlastní existenční inteligence.

Tento úkol vyžaduje zásadní reformu zemědělství a chovu dobytka, které jsou v současné době hlavními faktory ničení. Navíc neúspěch při modelování biotické pumpy má přímé finanční důsledky: umožňuje, aby se miliardy investovaly do falešných, krátkodobých programů kompenzace uhlíkových emisí, jako jsou například plantáže stromů, které nedokážou napodobit složitou hydrologii původních lesů, které vypadají dobře v uhlíkové účetní knize, ale nijak nepřispívají k obnově vodního cyklu planety.

Přirovnejme to k léčbě cirhózy. První věc, kterou lékař řekne alkoholikovi, je, aby přestal pít – tedy přestal znečišťovat a ničit. To je nezbytné, ale zcela nedostatečné. Poškozená játra potřebují léčení. Pokud budeme i nadále ztrácet a ničit naše lesy, žádné množství monokulturních výsadeb nebo kompenzace uhlíkových emisí nezachrání zdraví planety. Poškozená játra se mohou regenerovat – ale potřebují pomoc. Příroda měla na to milióny let, my ne.

Historická příležitost COP30: Poslední mandát
Pořádání COP30 v Amazonii je více než symbolické – je strategicky nezbytné. Výzva pro Belém je jasná, ale zároveň zásadní: Uznáme konečně to, co je všem na očích? Svět sleduje, zda rétorika „ochrany“ zvítězí nad touhou 20. století po bezohledném rozvoji. Vzdáme se politické výhodnosti a překonáme ekonomický cynismus? Toto je kritický okamžik, kdy svět musí konečně povýšit ochranu a obnovu ekosystémů z okrajové záležitosti na jádro globálních klimatických opatření. Nová humánní partnerství musí uznat mimořádnou schopnost neporušených pozemních ekosystémů ochlazovat povrch – úžasně přeměňovat vodní páru na mraky a déšť, což je mimořádně složitá funkce, kterou žádná technologie vytvořená člověkem nedokáže napodobit ani nahradit.

Úkolem COP30 není rozhodnout, zda si ceníme Amazonie, ale jak si ji ceníme. Musíme prosazovat, financovat a vytvářet politiky, které uznávají les nejen jako úložiště uhlíku, ale také jako nenahraditelný systém klimatizace a výroby sladké vody na planetě. Stabilita světových zásob potravin, vody a klimatu závisí na tom, zda Belém povýší biogeofyziku – jak ukazuje nová věda o biotické pumpě – z okrajové záležitosti do centra globálního klimatického práva. Dejte rozmanitým lesům šanci, dejte domorodým územím oporu a oni uzdraví klima. Toto přesvědčení není naivním optimismem; vychází z praktického uplatnění fyziky, hlubinné ekologie, starodávné moudrosti a čtyř miliard let evolučního génia.

Zavážeme se konečně – bez kompromisů – plně respektovat, chránit a obnovit naši úžasnou planetu?

Přeložili a poznámkami níže doplnili
Josef Seják, Jan Pokorný (člen Biotic Pump Greening Group)

1. Přední světoví klimatologové se však shodují, že oteplovací účinek každé molekuly CO2 se s rostoucí koncentrací výrazně (logaritmicky) snižuje. To je jeden z důvodů, proč v historii Země nedošlo k nekontrolovatelnému oteplování, když se koncentrace CO2 blížila 20násobku dnešní hodnoty. Prof. R. Lindzen prokázal, že i kdyby všechny země světa do r. 2050 splnily cíl a dosáhly čistých nulových emisí CO2, přineslo by to snížení globální teploty o pouhých 0,07 °C. Odkaz

Antonio Donato Nobre pracoval až do svého odchodu do důchodu jako vědecký pracovník brazilského Národního institutu pro vesmírný výzkum (INPE) a v současné době působí jako vědecký ředitel neziskové organizace Institute Biotic Pump Greening Group. Je specialistou na Amazonii a vědy o zemském systému a je známý svou prací o „létajících řekách“ a teorií biotické pumpy, která se zabývá regulací klimatu lesy. Známý je například jeho TED: Antonio Donato Nobre: The magic of the Amazon: A river that flows invisibly all around us