Neviditelný pes

ANALÝZA: Prohnilé pilíře klimatické víry

20.1.2020

Britský aktivista shrnul, jak mají jeho souvěrci argumentovat všem, kteří pochybují o současné podobě zelené politiky, již přejímá řada politiků v Evropě. Ukázal zároveň jak klimatisté manipulují s fakty a místo diskuze připouštějí pouze monolog.

Pouze jednosměrná komunikace, o to jde zeleným aktivistům především. A zatím se jim to daří. Propagandista a demagog jásají, demokrat pláče. Text aktivisty Marka Maslina (zde) dobře ukazuje techniku, kterou vyznavači myšlenky uhlíkové neutrality a klimatického alarmismu protlačují svoji víru: je to ignorace nepohodlných faktů a odmítání dialogu.

Zmíněný text „Pět zkorumpovaných pilířů popírání změny klimatu“ je členěn na pět částí nazvaných Vědecké popření, Ekonomické popření, Humanitární popření, Politické popření a Popírání krize. Již tato dikce svědčí o tom, že nesouhlas s vývody zelených je horší než nesouhlas, protože je to popření. Jde přitom o zcela cíleně zvolený termín, protože ten, kdo popírá, je popírač. A termín popírač byl zhruba do loňska rezervován pro popírače holocaustu, tedy ty, kteří tvrdili, že nacisté nevyvražďovali Židy, kterých přitom vyvraždili šest a půl milionu. Čili klimatický popírač (ten, kdo odmítá radikální ekologistické teorie o klimatu) je jaksi automaticky zařazen do zcela zavrženíhodné společnosti.

Že jde o míchání nesmísitelného? To nikomu z klimatických souvěrců nevadí. Cílem přeci je vyloučit odlišné názory na globální oteplování z jakékoli veřejné debaty. Globální oteplování bylo navíc potřeba nahradit termínem klimatická změna, protože první pojem byl už poněkud vyčpělý.

Mark Maslin nejprve s odvoláním na Forbes (zde) podává informaci o tom, že ropný průmysl investuje do lobbingu 200 milionů dolarů ročně. Ale kdo nelobbuje? Copak zelená hnutí (odkud ostatně pocházejí jejich peníze?) ani firmy vyrábějící fotovoltaické panely nebo větrné elektrárny lobbing nepoužívají? Samozřejmě, že používají. Jen za něj nemusejí asi utrácet tolik, protože jim zadarmo pomáhají aktivističtí novináři. Každopádně již na začátku článku je jasno, že nikdo z ropného, potažmo fosilního průmyslu nemůže prosazovat svoje myšlenky. Je tohle demokratický přístup?

Údajná vědecká shoda

Následuje odstavec „Vědecké popření“. Autor v něm tvrdí, že jeho názoroví odpůrci (klimatičtí popírači) odmítají vědecká zjištění, tedy fakta. Háček je v tom, že odpůrci klimatismu se také opírají o vědecká zjištění, tedy fakta. Místo diskuze o nich, nejlépe vědecké, však klimatičtí souvěrci prohlašují vědecká zjištění z druhého tábora za neplatná. Chybí už jen, aby je prohlásili za pavědu. Nebo účelovku.

Vysvětlení, proč jsou zelení vědci věrohodnější než ti méně zelení, v textu není. Místo něj je lež. Naprosto suverénně prezentovaná. A není jedna. Autor textu například tvrdí, že mezi vědci je jasná shoda na příčinách oteplování. Jenže ona mezi nimi jasná shoda není. Ostatně kromě vědeckého Mezivládního panel pro změny klimatu (IPCC), jehož závěry prezentují OSN a evropská i česká média, pracuje i vědecký Nevládní panel pro změny klimatu (NIPCC), který tvrzení toho prvního systematicky koriguje, nebo přímo zpochybňuje. Média jej však vesměs ignorují. Autor heslovitě zmiňuje většinu hlavních argumentů odpůrců klimatismu a všechny je paušálně označuje jako nepravdivé. Přitom to, že jeho souvěrci naměřená data skutečně upravovali, je fakt z jen nedávné minulosti. Stejně tak je fakt, že tvůrce takzvaného „hokejkového grafu“, základního dokumentu klimatické víry, stále odmítá zveřejnit vstupní data, ze kterých graf sestavil. Mezi vědci, v rozporu s tvrzením Marka Maslina, také není shoda v tom, zda má CO2, kterého je v atmosféře 0,04 procenta, skutečně takovou moc, jakou mu aktivisté připisují. A mnoho vědců také dokazuje, že oteplování Země je cyklický proces, který nemá s lidskou činností nic společného.

Mimochodem, ani v této fázi textu, ani nikde později pan Maslin naopak neuvádí skutečnost, že je v Evropě a USA již jen menšina lidí, kteří si neuvědomují potřebu citlivého a šetrného přístupu k životnímu prostředí. Ostatně stav ovzduší v tuzemsku i celé Evropě je toho zcela jasným příkladem.

Údajná ekonomická fakta

Pasáž Ekonomické popření pokračuje ve vršení nepravdivých, nebo alespoň nepodložených informací. Asi nikdo nezpochybňuje, že by bylo ekonomicky výhodné přestat dovážet ropu a plyn, případně uhlí. Jenže zatím neexistuje spolehlivá a dostatečně kapacitní náhrada za tyhle energetické zdroje, jež doslova roztáčejí všechna kola ve světě. Navíc nikdo ani vzdáleně nespočítal, kolik by to celé stálo. To zjistí až na vlastní kůži EU, jestli se opravdu vydá na cestu k uhlíkové neutralitě.

Jediný, kdo má jasno, jsou zelení aktivisté a lobbisté zelených firem, kteří tvrdí, že na totální elektrifikaci poháněné sluncem a větrem (tedy neřiditelnými a nespolehlivými zdroji) země EU obrovsky vydělají. Podle Maslina „ekonomové naznačují“, že stačí nyní investovat jedno procento světového HDP, aby byl celý problém vyřešen. Pokud to neuděláme nyní, do roku 2050 to bude stát víc než 20 světového HDP. Je to pravda? Jak to spočítali? To jsou věci, které nejsou zřejmé ani z uvedeného textu, ani z mnoha jiných „studií“. Ani EU se zatím neodhodlala k tomu, aby vypustila nějaké číslo.

Aktivisté upozorňují na nejrůznější dotace pro fosilní paliva. Neupozorňují však už na nejrůznější dotace pro své obnovitelné zdroje. Nemluví o tom, jak kvůli obnovitelným zdrojům roste cena elektřiny. V Německu už dokonce průmysl začal žádat o kompenzace za to, že cena elektřiny snižuje jeho konkurenceschopnost. Nemluví ani o investicích do infrastruktury, které si vyžádá úplná přeměna zdrojové základny. A hlavně nemluví o tom, že zatím neumíme efektivně skladovat elektřinu. Což prakticky vylučuje možnost získávat elektřinu jen z větru a slunce, jak vyžaduje zelené náboženství. Vyřešení tohoto problému přitom bude vyžadovat investice, o jejichž výši nikdo nemluví ani náznakem.

Klimatisté odmítají dívat se na celou záležitost přes ekonomické ukazatele. Jenže jiná možnost není: Zatím největší české bateriové úložiště v Plané nad Lužnicí má výkon 4 MW, kapacitu 2,5 MWh, stálo 70 milionů korun a podle výrobce by na něj průměrná česká domácnost mohla svá elektrická zařízení provozovat až jeden rok (zde). Stokrát větší úložiště plánuje na Floridě společnost FPL, které má mít 400 MW a kapacitu 900 MWh. To by již zvládlo zásobovat elektřinou 329 tisíc domácností. Dvě hodiny! (zde)

Z uvedeného je zřejmé, že ekonomický pohled na celou problematiku je nezbytný. A musí vycházet z co nejreálnějších čísel. Což není to, čím by sluly studie zelených aktivistů.

„Humanitární“ pohled

Dva další pilíře, na kterých stojí klimatismus a kterými mají zároveň aktivisté rozmetávat nevěřící, představuje humanitární pohled a politika. V humanitární rovině jde podle Marka Maslina o to, že kvůli chladu zemře méně lidí než kvůli vedru. Proto je potřeba zastavit globální oteplování. Více pozornosti si zaslouží upozornění, že v tropickém pásmu další růst teploty opravdu ničemu nepomůže. Což je zřejmě fakt. V této části textu je zřetelně vidět, proč by bylo dobré mít vědecky jasno v tom, zda se otepluje cyklicky, nebo jen kvůli lidem.

Stranou pozornosti nejen Maslina přitom například zůstávají informace o tom, jak vypadá krajina, která nejen ochlazuje klima v místě, ale také zadržuje vodu a dokonce přitahuje vlhkost a srážky od moře (zde). Což je ostatně společným znakem klimatismu – odmítá, nebo ignoruje jiná řešení.

Politika prý není problém

Mark Maslin, stejně jako jeho souvěrci, odmítá argumenty o tom, že pokud se nezapojí všechny státy – především Čína –, jsou všechny snahy zbytečné. Evropa a zřejmě USA podle nich mají historickou zodpovědnost za vypouštění skleníkových plynů, a tak musí jít příkladem. Maslin k tomu přidává údaj o tom, že USA způsobují 25 procent světových emisí CO2 a dalších 22 procent přidává EU. Bohužel jde opět o lži.

Podle dostupných veřejných údajů totiž prvenství v emisích CO2 patří Číně (více než 27 %), USA jsou druhé (necelých 15 %) a celá EU přidává 10 procent. V TOP 10 emitentů oxidu uhličitého je však z EU pouze Německo s podílem těsně nad dvě procenta. Z Evropy pak ještě Rusko (4,7%), kterému patří čtvrté místo, třetí je Indie (6,8%). (Čísla za rok 2017 například zde a zde.)

Takže je politika problém, nebo není? EU může, za cenu nyní prakticky neodhadnutelnou, ubrat ze světové produkce 10 procent. Zbývajících 90 ovšem ovlivní jen minimálně, pokud vůbec. Jestli se má lidstvo do roku 2050 dostat k uhlíkové neutralitě, jak píše sám Maslin, je evidentní, že bez politiky to nepůjde. Ono bez politiky nedojde k vůbec žádnému poklesu emisí. Příliš mnoho zemí na světě chce hospodářsky růst, a proto staví a bude stavět fosilní elektrárny. A Čína a Indie jsou v jejich čele.

Musíme být zbrklí?

Poslední část Maslinova textu se jmenuje popírání krize. Ve skutečnosti by se měla jmenovat odmítání alarmismu, protože to je přesně to, co autor popisuje. Podle jeho přesvědčení je potřeba jednat rychle, stůj co stůj. Proti argumentům, například o nepřipravenosti a nedostupnosti bezpečných a stabilních technologií, staví autor už jen pocity, když v podstatě říká „a proč to neudělat?“. Protože potřebujeme mít jistotu, že věci budou fungovat. Že budeme mít jak topit, že poteče voda, budou svítit světla, fungovat bankomaty… Což při současném poznání nejde garantovat.

To ovšem nikdo z politicko-aktivistické lobby nechce slyšet. Stejně jako žádný jiný argument. Pro ně je jen jediná cesta. Ta k co nejrychlejšímu dosažení bezuhlíkové Evropy. Jaká bude cena a důsledky, už je nezajímá. Protože věří tomu, že mají pravdu. A že to nějak půjde.

Jejich odmítání dialogu bohužel neumožňuje jiný přístup, než jednoznačné odmítnutí. Čím víc politiků to pochopí, tím lépe. Pro Česko i celou EU. Bez klimatismu bude totiž možné na čistém životním prostředí, náhradě fosilních paliv a dalších praktických věcech pracovat daleko snadněji.

Převzato z webu iUhli.cz



zpět na článek