aneb Připomínka dění od 5. října 1938 do 15. března 1939 v širším kontextu

Na straně ČSR byly rozmístněny na území Čech a Moravy tři armády: první se sídlem štábu východně od Prahy, druhá s velitelstvím v Olo­mouci a s operačním územím na severní Moravě a třetí armáda se štábem v Moravském Krumlově určená pro obranu jižní Moravy. Celkem měly tyto armády k dispozici 29 pěších, 4 rychlé a 1 motorizovanou divizi. Všechny tyto armády disponovaly ještě dostatečným počtem mužů pro bezprostřední zajištění hranic. Rozhodně ne však na delší boje. Každou hraniční oblast, kterých bylo proti Ně­mecku celkem osm, chránily vojenské útvary přibližně v síle jedné di­vize. V jejich zázemí byla vytvořena čtyři hraniční pásma vyzbrojená do úrovně armádních sborů, umístěných mezi těmito pásmy.

Ochranu vojenským útvarům poskytovala hraniční opevnění budovaná v různé síle a hustotě prakticky podél celých hranic. Na jižní Moravě bylo rychle vybudováno pásmo opevnění. Šumavu a Český les chránilo nesouvislé pásmo lehkých opevnění. Západní hra­nice a severozápad zajišťovalo souvislé pásmo opevnění od Plané k Falknovu a dále na Chomutov, Most a Ústí nad Labem. Na severu nebylo zcela dokon­čeno pásmo lehkých opevnění západně od Labe. Víme-li, jak dopadla francouzská Maginotova linie, je jasné, že by nebyla tato pevnostní obrana příliš platná. Němci se skvěle poučili z první světové války a měli vybudovány specielní jednotky, které za pomoci parašutistů lehce zlikvidovaly zezadu a z boků každou pevnost, i ty největší, vybudované Francouzi na jejich hranicích. Zásadní také bylo to, že by Wehrmacht prošel přes maďarské území a kolem Bratislavy zezadu do týlu čs. armády.

Klíčová chvíle - zůstali jsme sami

Válce s Německem nelze v Evropě uniknout, uvažoval Beneš 22. září 1938. Československá armáda byla připravena ji podstoupit, jen nesměla ČSR zůstat sama. "Bude-li zapotřebí bojovat, dovedeme to až do posledního dechu," řekl prezident ve svém projevu. Domníval se, a to správně, že se Hitler nespokojí s tím, co mu na Československu zatím vymohl Západ. "Prosté odmítnutí (Mnichovské smlouvy) a izolovaná válka by byly v dnešní situaci a v této chvíli pro nás nejhorší zlo," byl přesvědčen Beneš. Jednal i se Sověty o letecké pomoci - Německo mělo v letectvu velikou převahu −, ale jednání nebyla úspěšná. Zásadní jednání však proběhla v okamžiku, kdy maďarská vláda, podporovaná Hitlerem, ultimativně požadovala odstoupení Zakarpatské Ukrajiny, jižního Slovenska a Košic, a Poláci vydali nótu požadující okamžité předání Těšínska. Poláci se mylně domnívali, že jsou Německu rovnocenným vojenským soupeřem.

Generál Syrový k situaci řekl: "Zhodnotil jsem dané možnosti obrany a poukázal jsem na to, že jsme opuštěni od spojenců a ještě kromě toho překvapeni polskými požadavky územními, takže se nemůžeme bránit s nadějí na úspěch." Vyjádření generála Krejčího, zda se Československo může bránit proti Polsku: "Proti Polsku ano, ale zde jde o souhrn sil tří nepřátelských států: Německa, Polska a Maďarska. A boj s těmito všemi by neměl naději na úspěch."

Anglie, věrna své staré zásadě, že "nikdy není oběť někoho cizího tak velká, aby nebyla dobrá pro Anglii", nás hodila přes palubu za nadšené spolupráce Francie. V té době se nás kupodivu zastával Mussollini, ale když mu Hitler pohrozil, že obsadí vojensky Jižní Tyroly − Horní Adiži - německy mluvícím obyvatelstvem a že když nebude dělat problémy, naopak přesune německé obyvatelstvo pryč z Itálie (to se pak stalo a Jihotyrolané byli odsunuti na Šumavu a do Rakouska), souhlasil. Slovensko pod diplomatickým náporem "spojenců" Francie a Anglie, po výhružkách Maďarska jeho zničením a úlisném Hitlerově slibu, že "Slovensku pomůže, když rozbije Československo", kapitulovalo. Luďáci a klerofašisté jásali. Republika byla poražena psychologickou válkou vedenou nacisty. A osobní animozitou Hitlera k demokratu Benešovi. Tato zášť pak přešla na mnohé i dnes a není snad na světě pomlouvanějšího politika.

22. září 1938 promluvil z rozhlasu prezident Beneš. Ohlásil, že má "svůj plán pro všechny případy a nedá se ničím mýlit". Byla to pak řeč vysmívaná a všelijak zlehčovaná a tento osud má dodnes. Že svůj plán měl a nakonec znovuvytvořil s našimi vojáky a odbojáři Československo, to jako by se nestalo. Dne 1. října 1938 vstoupily jednotky Wehrmachtu na území teď už bývalého československého pohraničí bouřlivě vítá­ny lesem zdvižených pravic a květinami, slzami a křikem "Sieg heil!". To, co z Československa zbylo, byly jen trosky, vojensky neobhajitelné a ekono­micky ruinované, ponechané na milost a nemilost vítězi.

"Myslíte, že tady ještě chtěl někdo bojovat? Proč by měl?" ptá se ve zmíněné knize J. J. Duffack. Naštěstí nemá pravdu.

Zmrtvýchvstání: domácí odboj a zahraniční činnost

Domácí odboj působil na území protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu. Na pokyn zahraniční vlády byla uskutečněna poprava nevyššího nacistického pohlavára, Heydricha. První ministerský předseda protektorátu a jeho skupina spolupracovali od začátku s Benešem. Gestapo se marně snažilo přesvědčit o "loajalitě" Čechů k nacistům, což se jim v zahraničí nepovedlo, ovšem povedlo se jim to u nás. Zvláště pak po roce 1989. Domácí odboj se historicky dělí na "komunistický" (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a "demokratický". Většina skupin však spolupracovala po celou válku. Slovenské národní povstání bylo vůbec největším a nejdéle trvajícím povstáním v oblasti ovládané německými nacisty. Vedli je generálové Viest a Golian. Na československé straně bojovalo celkem z počátku 47 000, později 60 000 mužů pravidelné armády a 18 000 partyzánů. O velikosti bojů si můžeme udělat představu z čísel: na straně povstání bylo 1720 padlých, 3600 raněných, asi 10 000 zajatých mužů, do 12 000 padlých a zavražděných v důsledku partyzánské války. Německá armáda pak měla 4200 padlých, 5000 raněných, 300 zajatých.

Zahraniční odboj pak je podle komunistického vzoru dělen na "východní" (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a "západní" (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský. A nešlo o nějaké symbolické jednotky. Jejich výčet a činnost by si zasloužily vlastní pojednání.

Lze tedy říci, že Beneš měl pravdu, když říkal, že má plán. Nacisté se marně radovali z kapitulace Prahy. Bylo to Pyrrhovo vítězství. Benešova "Sofiina volba" je stále předmětem mnoha diskusí. Jistě že jsme mohli bojovat. Byli bychom však dodnes označeni jako národ, který rozpoutal druhou světovou válku. Protože fakta jsou nezajímavá. Ale mediální psychologická válka vytvořila už v roce 1938 obraz, který přesvědčil svět o naší zvrhlosti vůči nevinným Němcům.

Kdyby to bývalo hodně dobře dopadlo, Slovensko by bylo jen malý proužek pod Tatrami a z českých zemí by zbylo jen torzo tvořené územím protektorátu. 15. březen 1939 není rozhodně žádný důvod k pláči. Normální lidé spíše hledají kladné skutečnosti a tou je, že jsme stále zde, ve svých hranicích, i po téměř 1100 letech. Ostatně, víte, že Praha je třetí nejstarší hlavní město v Evropě? Po Římu a Paříži.

Konec

Psáno pro www.kulturni-noviny.cz