K letadlům mě to přitahovalo už od dětství. Jako kluk jsem toužebně hleděl k nebi, kdykoliv se odtud ozval zvuk motoru - a mohl to být nízko letící Čmelák, nebo dopravní túčko kdesi v oblacích. O víkendu jsem zase jezdil na ruzyňské letiště, kde jsem vydržel čekat na startující nebo přestávající letoun třeba hodinu nebo dvě. Ano, tak hustý byl letecký provoz v socialistickém Československu... Vojenská letadla byla další kapitolou - na gymnáziu jsem docela vážně uvažoval, že bych se po maturitě mohl přihlásit na armádní leteckou vysokou v Košicích. Tam bych začínal na albatrosech, potom létal na migu... Žádný z těch chlapeckých snů nedošel naplnění, ale láska k letadlům zůstala dodnes. Jen toho létání si moc neužiju, a to ani napočítači, jakkoliv v něm mám nainstalovaný Flight Simuator. Není prostě čas.

Práce mi to nedovoluje, ale docela mám chuť se někdy sebrat a koupit si letenku třeba do Londýna a zaletět si tam. Jen tak, na obrátku, ani bych nemusel z letadla vystoupit. Čistě pro tu radost, kdy pasažéra při startu zatlačí síla motorů do sedadla, aby po chvíli otřesy ustaly a rozhostil se nádherný klid vznášejícího se stroje. Pohled na vzdalující se zemi, mraky pod sebou a čistá modrá obloha nade mnou je k nezaplacení. A potom zase klesání končící zaduněním, jak podvozek narazí na beton ranveje... Krása!

Nevynechám jedinou možnost dostat se do vzduchu. I proto jsem si před dvěma lety koupil vyhlídkový let nad Prahou v jednomotorové cessně, abych se aspoň na chvíli mohl podívat na své město z výšky:

Moje dcera se zetěm o mé lásce k létání dobře vědí, a tak jsem vloni pod stromečkem našel obálku s červenou kartou od firmy iPilot. Na kartě bylo moje jméno, před nímž se skvěla zkratka "Cpt.", datum a nějaké číslo. Koukal jsem na to trochu vyjeveně a teprve z přiloženého letáku jsem se dozvěděl, že jde o voucher na půlhodinu v leteckém simulátoru, v pilotní kabině Airbusu A320. Úžasné! Měl jsem pochopitelně obrovskou radost, asi největší od chvíle, kdy se před mnoha a mnoha lety objevil vedle vánočního stromečku bicykl značky Favorit.

Voucher platil do poloviny června, jenže měsíce ubíhaly, pracovních povinností neubývalo, do toho operace zubů, lhůta se krátila a já se na simulátor pořád ne a ne vypravit. Nakonec jsem to ale zvládl, téměř na poslední chvíli. V neděli jsem se objednal ke kamarádovi na instruktáž. Tím kamarádem je - čtenářům Neviditelného psa dobře známý - Honza Čech. Ten mi na fotkách pilotní kabiny airbusu podrobně popsal všechna tlačítka, vypínače, indikátory a displeje, zhlédl jsem i instruktážní video na webu firmy a konečně jsem si zarezervoval termín pro svůj "let".

Cpt. Wagner, Airbus A320

Takže v úterý jsem konečně dorazil do Zborovské ulice, kde firma sídlí. Tam se mě ujala milá mladičká Slovenka Zuzana Turányiová ve slušivé uniformě kapitánky letadla a už jsem seděl na kapitánském sedadle! Protože jsem se tvářil ve stylu "všechno znám, všude jsem byl", poučení o přístrojích bylo krátké a stručné. Ale je pravda, že vědomosti třeba o over head panelu, které do mě Honza pár dní před tím hustil, jsem k "letu" vůbec nepotřeboval. Žádná předletová příprava, postupné zapínání přístrojů a motorů, nic takového se nekonalo, stál jsem na začátku ranveje a mohl jsem startovat. Odbrzdit, motory na plný plyn, "banánem" držet letadlo na rozjezdové dráze a po odlepení přitáhnout sidestick a upravit stoupání. Zatáhnout podvozek, udržovat výšku na čtyřech tisících stopách a konečně se trochu rozhlédnout po krajině ubíhající pod letadlem. Startovali jsme z Heathrow a během pár minut už jsme měli přistávat na JFK v New Yorku. Ani jsem si nevšiml, že jsme přeletěli oceán.

Letadlo jsem sice posadil bez problémů, ale byl jsem přece jen trochu "dlouhý", takže to odneslo několik baráčků za koncem dráhy. Chybička se vloudí, beztak je určitě chtěli zbourat.

Do půl hodiny vyměřeného času zbývalo ještě pár minut, a tak mi první pilotka Zuzana dovolila ještě jedno přistání. Tentokrát jsem si vybral ruzyňské letiště, to aspoň znám a můžu se podívat z výšky na Prahu. Druhé přistání už bylo v pořádku, i když jsem měl trochu potíže s udržením kursu a rychlosti klesání, ale nakonec bylo vše v normě.

Půlhodina uběhla hrozně rychle, ještě jsem se nechal vyfotit s kapitánskou čepicí na hlavě a s rukou na pákách plynu a byl čas se rozloučit. Jasně, není to žádný trenažér, je to "pouhý" simulátor, třebaže velmi realistický, ale nám, velkým klukům to k radosti stačí. Kam se na to hrabe Flight Simulator na monitoru počítače, tohle je něco úplně jiného. Před odchodem jsem si ještě koupil DVD s půlhodinovou nahrávkou svého "letu". Bohužel, zvuk je na něm nahraný příliš potichu, ale to je snad jediný nedostatek tohoto jinak báječného zážitku.

Jen musím říct mladým, ať se před letošními Vánocemi plácnou přes kapsu trochu víc, abych se s tím airbusem naučil létat lépe a mohl poznat i víc letišť. Jeden nikdy neví, kdy bude muset zaskočit za piloty otrávené zkaženým lososem. Takový Let do nebezpečí od Arthura Haileyho by nám všem měl být dostatečnou výstrahou.