V oblasti státních i unijních dotací spatřuji jeden z hlavních úniků finančních prostředků z veřejných rozpočtů. Jsou vyhazovány na projekty, které v mnoha případech nikdo nepotřebuje. Jsou využívány pro lobbistické politické zájmy v oblasti ekologismu, protežování různých oborů podnikatelské činnosti a v neposlední řadě jsou jedním z důvodů neexistence skutečně konkurenceschopného volného trhu, když poskytují výhodu v jednom oboru jen některým. Na trhu dnes nevítězí ten, kdo poskytne spotřebiteli kvalitní produkt za dobrou cenu, ale ten, kdo má přístup k dotacím, a může tak prodávat pod skutečnou tržní cenou. Paradoxem celého dotačního systému pak je fakt, že dnes už v mnoha oborech vlastně ani nevíme, co kolik opravdu stojí.

Aby bylo na dotace, musí nejprve stát buď vybrat daně, nebo se zadlužit. V obou případech na vrub občanů. Lidé už jako by se pomalu smířili s tím, že nevíme, kam naše peníze plynou. Miliardy korun používají politici na neměřitelné cíle, k státním zakázkám se dostávají, kvůli podmínkám šitým namíru, stále stejné firmy, státní rozpočet je zneužíván pro vybrané obory, jako jsou biopaliva nebo fotovoltaika. Šance na to, abychom jako občané zjistili, komu jsou naše peníze doslova věnovány, jsme měli do včerejšího dne fakticky velmi malou. Evropskému soudu v Lucemburku se ovšem i tak zdála zjevně příliš velká, a tak ji ve své podstatě zatrhl. Usoudil totiž, že zveřejňování příjemců dotací EU v oblasti zemědělství ve své současné podobě není v souladu s právem společenství, neboť jde proti ochraně osobních údajů příjemců dotací. Německé ministerstvo zemědělství a výživy okamžitě zrušilo přístup do své databáze příjemců dotací. Stejně se ihned zachoval i Státní zemědělský intervenční fond. Zablokoval na svém webu přístup k i nformacím o tom, komu Česká republika poskytla zemědělské dotace. „SZIF s okamžitou platností seznam příjemců dotací na své webové stránce z technických důvodů zneviditelnil, aby po dobu nezbytně nutnou provedl úpravy seznamu příjemců dotací v souladu s rozsudkem evropského soudního dvora.“ Takové je oficiální stanovisko (zde).

Evropský soud takto rozhodl na základě žaloby dvou německých subjektů, které argumentovaly tím, že zveřejňování částek obdržených z Evropského zemědělského záručního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova „není odůvodněno převažujícími veřejnými zájmy“. Považuji to za zcela absurdní. Co jiného je ve veřejném zájmu než to, aby daňoví poplatníci věděli, komu a kolik je z jejich peněz přiděleno na dotacích? Zejména pak v zemědělství, které je v rozpočtu Evropské unie největší dotační položkou? Domnívám se, že je jen otázkou času, než tento rozsudek doputuje do hlav těch, kteří dostávají dotace i v jiných oborech, než je zemědělství. Legislativa Evropské unie, nadřazená legislativě členských států, a z ní vycházející Evropský soud v Lucemburku nám názorně ukazují, o co tu ve skutečnosti jde. Myslím, že by stálo zato přehodnotit dosavadní propagandistická unijní hesla o rovnosti, solidaritě a otevřenosti. Hlavním unijním heslem, posvěceným dokonce absurdním soudním rozhodnutím, totiž je „plať, co ti řekneme, a neptej se“.Rozhodnutí Evropského soudu považuji za výsměch skutečné demokracii, občanským právům, svobodě, principům politiky pro stát a občany, ale i samotné správě veřejných věcí. Informace před občany státu o tom, komu jdou peníze ze státního rozpočtu, totiž podle mě tají jen diktátorské režimy.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora