Bulící političky a idiotské zapalování svíček, různé tanečky na „poutních místech“, dokonce za doprovodu mladých uvědomělých umělců, jako teď v Bruselu, to je dokonalá ukázka zdebilnění a zinfantilnění nemalé části obyvatel Evropy. A to už nebaví značné množství lidí, kteří si zachovali zdravý rozum. Ba je jim to odporné. Jak v jednom z úvodníků Neviditelného psa Aston konstatoval a upozornil na článek Milan Vodičky Čurání na bomby teroristy nezastaví v MF Dnes 24. 3. 2016.

Hned vedle článku M. Vodičky to v MfD krásně vystihl karikaturista Václav Teichmann ve svém Skicáři. Na obrázku je nakreslena formální ministryně zahraničí EU, marxistka Federica Mogheriniová, coby malé dítě. Které mohutně „bulí“, zadek v plenkách, v jedné ruce lopatička a v druhé hrabičky. Slzy stříkají na všechny strany a ústa má rozšklebená tak, jak je mají malé „bulící děti“. Před bulící Mogheriniovou jsou na zemi rozhozená písmena EU a přes ně černé šlápoty.

V praxi to totiž předvedla naše úžasná ministryně zahraničí EU na tiskové konferenci k atentátu v Bruselu ze dne 22. 3. 2016. K události s 34 mrtvými a více než 270 zraněnými nejprve prohlásila: „Je to smutný den pro Evropu.“ A poté se na tiskové konferenci dojetím rozplakala a setkání s novináři předčasně ukončila.

Než odešla, tak se ovšem v typicky ženském gestu opřela o rameno přítomného muže, tak jako to dělají ženy od věků. Toto archaické gesto znají i jiní primáti než lidé, tedy šimpanzi, orangutani a gorily. A které znamená „jsem vyděšená, slabá, bojím se, ochraň mne“. A pak utekla. Lidsky ji chápu. Politicky je to děs. Pikantní na tom je, že dotyčný pán byl, pokud mne paměť neklame, ministr zahraničí Jordánska, tedy muslim.

Evropa nepotřebuje na místě ministra zahraničí neschopnou a plačící marxistku, která dostala své místo proto, že „se musí plnit genderistické kvóty“. Od politiků v čele Evropy nepotřebujeme nicneříkající hesla o „smutném dnu“. Jako nepotřebujeme žádná hesla o „odhodlání“ takzvaně eurodemoraticky, čti neúčelně a zbaběle, čelit teroru. Což ihned houfně kvokali i všichni euromuži, včetně belgického krále. Potřebujeme někoho, kdo veřejně řekne muslimům, že se budeme bránit stejně, jako je na nás útočeno. Veřejně také označí ty zahraniční síly, které jsou podporovateli teroru. Jak o nich napsal M. Vodička: Zmohli se jen na dávno vytunelované fráze o útoku na naše svobody. Je to nesmysl, protože teroristům jsou naše svobody ukradené, chtějí jen zabíjet. Měli jsme slyšet něco jiného. Třeba toto: „Vážení Evropané, už toho bylo dost. Už se nenecháme zabíjet v ulicích našich měst. Šlápneme do toho naplno. Posílíme tajné služby, chystáme tvrdé zákony. Vedou proti nám válku a my jsme se roky tvářili, že to nevidíme, aby se snad někdo necítil dotčen.

Místo toho nastrčené genderistické figurky „bulí“ a Merkelová mlčí jak zaříznuté prase. To je těm stovkám mrtvých, pozůstalým a nám všem, co se můžeme stát kdykoli obětí podobného, muslimy a konvertity ve jménu Alláha organizovaného teroru, platné „jak mrtvému zimník“.

Ovšem ona Mogheriniová nebyla první. Před ní to byla gendero-zelená soudružka, švédská vicepremiérka Asa Romsonová. Tu k veřejnému pláči nedonutila vzpomínka na zavražděné oběti islamistů, ale fakt zhroucení jejího zeleného ideologického přesvědčení tváří v tvář realitě. Totiž nával takzvaných „syrských“ imigrantů do Švédska v roce 2015, neschopnost Švédů je zvládnout a zkrotit jejich agresivitu včetně vražd. Což donutilo švédskou vládu zastavit jejich příval. Příval muslimských imigrantů. O jiné imigranty nikdy nešlo! I sdělila tisku: „Vláda se rozhodla, že omezí přijímání imigrantů.“ S tímto oznámením předstoupila před novináře a rozplakala se.

Nikoliv nad oběťmi imigrantů ve Švédsku, Franci a vůbec v Evropě. Ale nad tím, že se neuskuteční plán švédských zelených a levice. V podstatě plán islamizace Švédska. Zklamal vlastně průběžně realizovaný plán na zničení vlastního národa dovezením jiných lidí a jiné kultury.

Tedy opak toho, co dokázaly pro své národy a státy jiné političky. Třeba Golda Meirová (rodným jménem Golda Mabovyč), která vedla národ Izraele neohroženě a bez slz proti muslimské přesile ve čtvrté arabsko-izraelské válce. Ta začala 21. října 1967 a říká se jí „vyčerpávací válka“. Měla Izrael vyčerpat a až padne, tak všechny židy „zahnat do moře“, tedy zavraždit. Jak plán na nový holokaust nazývají islámští vůdci a v čemž je dones podporuje tzv. moderní evropská levice - u nás Dienstbierova skupina v ČSSD, aktivisté ovládaní a řízení americkým velvyslancem Schapirem atd. (Mimochodem, že u nás bude někdy jako americký velvyslanec osoba, která se pokusí nátlakem donutit české děti absolvovat vymývání mozků skupinou muslimů organizovaných z Kataru, tedy státu, kde vládne wahabismus, a že bude organizovat politickou skupinu zvanou „Rekonstrukce státu“, tedy zničení dosavadní demokracie a její nahrazení vládou „aktivistů“, to by mne před Obamou nikdy nenapadlo.)

Tehdejší válka skončila 7. srpna 1970. Golda po celou dobu nezaplakala. A když v září 1972 skupina palestinských teroristů zavraždila jedenáct izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách, Golda Meirová následně nařídila zpravodajským službám, v rámci odvety, vypátrat a zabít všechny osoby spojené s tímto masakrem. Což se stalo. Nezaváhala ani za Jomkipurské války zahájené přes uzavřené příměří 6. října 1973 Araby ze všech stran - Egypt, Sýrie, Jordánsko, spolu s expedičním sborem Iráku a za podpory Palestinců a sovětského bloku.

Zachránila tak všech šest milionu Izraelců (a osobně si myslím, že většinu izraelských Arabů žijících v židovské části státu Izrael, kteří tvoří více než 20 % obyvatel a byli by po porážce Izraele počítáni za „kolaboranty“), místní křesťany, k Izraeli kolegiální Berbery, dále místní Armény, Drúzy a Čerkesy atd. Myslím, že hlavně proto je dnes antisemitskou unijní levicí zatracována.

A byly další vynikající vůdkyně: Indira Ghándíová bránila Indii proti Pákistánu - indicko-pákistánská válka 1971. Během této války byl zničen a okupován muslimským Pákistánem nezávislý Bangladéš vyznávající jiný islám než Pákistánci.. Podle odhadů bylo během války zabito mezi 2 až 3 miliony civilistů a čtyři sta tisíc žen znásilněno pákistánskou armádou. Deset milionů lidí uprchlo ze země do sousední Indie

Na Cejlonu, dnes Srí Lance, prezidentkaKumaratungová porazila v občanské válce vražedné Tamily, kteří vraždili po dobu 25 let. Za 25 let bojů si konflikt vyžádal přes 70 000 životů.

Opakem pak jsou dnešní političky v EU. Jejich ideologie vychází z moderní americká levice vyznávající socialismus, genderismus, politickou korektnost a příchylnost k tzv. palestinské otázce a Arabům vůbec, ovládající tamní vysoké školy a media. Ta byla vzorem pro unijní eurolevici vládnoucí dnes EU. Následně pak do Evropy přivolala islámské imigranty, částečně sama, ale v poslední době hlavně s podporou ženy, která se autoritářsky zmocnila vlády nad Evropy. Kancléřky Merkelové.

„Islamizace je dobrá.“ (Alespoň pro nás). Tak si to říkají kancléřka Merkelová a prezident Gauck. Spolu s nimi pak jejich „fellow travelers“ – evropský elitářský předvoj, který nás chce vést do lepší budoucnosti, jak říká Václav Klaus

Dnes už je jasné, že proud utečenců, často skutečně zoufalých, byl z druhé strany manipulován islamisty a používán pro utajené vysazení neznámého počtu teroristů do Evropy. S cílem ji destabilizovat, rozvrátit a nakonec ovládnout. Prostě přenést džihád do Evropy, a to hlavně pomocí teroru. To už dnes chápou všichni mimo malou skupinu levicových vládců Evropy.

Možná, že se tyto popletené ženy dneska v duchu děsí toho, co pomáhaly rozpoutat, možná byl ten pláč jen krátkodobé selhání. A místo reálného pochopení a řešení situace ony „úžasné“ gendero-ženy pláčí. Místo aby vyzvaly Evropu do zbraně - bulí. A banda duševně vykastrovaných, případě zaplacených či politicky šílených mužů jako reakci na terorismus rychle vymyslí zákon, který požaduje odzbrojení samotných Evropanů.

A úplně poblázněné novinářky, vycvičené „politickou korektností“, informují o situaci v Belgii a tím vlastně v celé Evropě jako zpravodajka Aktuálně.cz v Bruselu Silvie Housková 27. 3. 2016:

Belgie: Na náměstí před bruselskou burzou, kde měl začít „pochod proti strachu“, je více novinářů než lidí. I přesto, že byl pochod oficiálně zrušen, do centra města přijely policejní posily.“

A následně vykládá: Skupina krajně pravicových příznivců (příznivců čeho?!?)narušila vzpomínkový memoriál před bruselskou burzou. Zhruba 300 mužů začalo skandovat neonacistická hesla a protiimigrační nadávky.

Posléze však přizná, že ta údajně neonacistická hesla zněla například takto: „Toto je náš domov.“ Skutečně mimořádně neonacistické heslo – ta ženská už nemyslí jako normální člověk a redakce, pokud to otiskne, už je plně pod vlastní politicko korektní autocenzurou. Jako za normalizace.

Starosta Bruselu Yvan Mayeur pak předvede jinak tajené, ale v praxi vytrysklé skutečně totalitní a neonacistické sklony eurohujerů. To když prohlásí: „Jsem šokován tím, co se stalo (myšleno demonstrací proti islámským imigrantům). Že tito ničemové (demonstranty, kteří demokraticky projevují svůj názor, nazývá „ničemy“) narušili místo určené k projevu úcty a smutku. Byli jsme včera varováni, že mohou přijít, a jak vidím, nebylo uděláno nic, co by jim v tom zabránilo,“ uvedl. „Budu požadovat, aby na to federální vláda nějak zareagovala,“ dodal Mayeur.

Jako kdyby ta slova vypadla z úst nějakého německého starosty někdy v roce asi tak 1934, když se ještě všichni občané Německa nacistům nevzdali, anebo z úst soudruha primátora Prahy před listopadem 1989.

Kde se na těch funcích tihle lidé vzali? Co je to za demokracii, když starosta Bruselu vyzývá vládu Belgie k drsnějšímu zásahu proti demonstrantům, kteří chtějí chránit svoji zemi před teroristy, a nestačí mu „jen“ stovky vyzbrojených policistů a vodní děla? Co? Navrhne, aby se do demonstrantů střílelo?

Takoví lidé jsou na svých funkcích díky zmutovanému marxismu, střihnutého skupinou kolem Merkelové německým nacionalismem, neřekneme-li rovnou nacismem, a tomu, čemu se říká sociální stát. Což se pomalu blíží splýváním odborů, odborných sdružení a státu v jednu byrokracii, která ovládá současnou Evropskou politickou scénu, v korporální stát, správně zvaný fašismus. Kvetl pod Mussolinim v Itálii.

Jedna z definic socilálního státu je od M. Potůčka z Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou.“ Osobně bych dodal, že pod vlivem tzv. moderní levice a Bruselu začínají být „sociální podmínky, v nichž lidé žijí“ určovány hlavně eurostátní ideologií a bruselskou byrokracií.

Tyto osoby, nové figurky jako Mohengriniová, Asa Romsonová, u nás nezapomenutelná Kuchtová či Stehlíková a dnes soudružka Marksová (doplňováno o Leninová), Jourová a další, jsou v podobné úloze, jako byli kdysi po roce 1948 „dělničtí ředitelé“. Dosazováni/y do vedení úřadů, fabrik, škol a vědeckých pracovišť na základě toho, že důležitější než schopnosti a znalosti je správné politické myšlení. Dříve tzv. „dělnický původ“, dnes zkušenost s „neziskovkami“ a vagina.

Místo třídního původu jsou to poněkud, mírně trapně řečeno, pohlavní orgány, co dělají kandidáta/tky na teplé křeslo. V minulosti ovšem, alespoň u nás, i komunisté rychle zjistili, že je to cesta do pekel. A že „dělničtí“ ředitelé jsou katastrofou pro znárodněný (čti ukradený) průmysl a obchod. A začali je relativně dosti rychle (od roku 1956) vyměňovat za sice také „uvědomělé“ (alespoň hubou), ale přeci jen trochu schopné „řídící kádry“.

Takže jedině díky tomu, že soudruzi v padesátých letech byli sice často vrahy od psacího stolu, jako Zápotocký a Novotný, ale nebyli úplně blbí, přežilo Československo až do roku 1989 na východní poměry v celkem slušném stavu. Nepodlehlo, nabádáno často mladými soudruhy z ČSM, kteří požadovali hlavně tvrdou linii, a také odolalo celkem slušně nátlaku z Moskvy. Doprovázeného silnou nechutí a podezřením. (Nepřipomíná vám to poněkud dnešní stav?!)

Ale nakonec díky tomu jsme byli státem, kde sice nebyly banány, ale nebyl hlad. Oblečení vypadalo děsně socialisticky, ale nechodili jsme v hadrech, a na maso se sice stála fronta, ale nakonec bylo. Což nelze říci o ostatních státech „lido-demo“, s výjimkou NDR.

Jenže porovnáváme-li dnes nás a EU, v Evropě to není ohledně genderismu lepší. Ba dokonce je to mnohde jinde v EU horší. Ženy v EU ve vedoucích funkcích katastroficky selhávají. Kholova „děvenka“ Angela Merkelová se fakticky stala autokratickou vládkyní Unie. Proti níž je, až na ty byzantské zvyky, takový Lukašenko celkem vzorový demokrat.

Právě Merkelová patří k ženám, které se nedostaly k moci na základě schopností a politického rozhledu, ale proto, že to byla mladá žena a navíc z NDR. To stačilo. Výsledek je děsivý.

Autokratická Merkelová chce direktivně vládnout 500 milionům Evropanů. A když přijde skutečná krize, jako teď po útocích v Bruselu, zaleze a nechává jen vzkazovat, že ze svých pozic neustoupí. Skutečně ocelová žena! Kdyby Evropa měla zahynout, ona zůstane jako Hitler, neblahé paměti, v berlínském bunkru, pevná jako Führer, když mu řekli, že sověti prakticky dobyli Berlín: Národ, který nezvládl takovou zkoušku, nemá nárok na existenci.

To jsem zvědav, až se veřejně postaví většina Evropy proti Německu, zda budou bojůvky ze superlevicové Anify malovat po berlínských zdech. „Wir kapitulieren nie!“ Překladač mi tvrdí, že prý se to arabsky píše takto:

نحن لا نستسلم أبدا

A ty plačící dámy? V podstatě trapné figurky. Jako kdysi ty hrdinky socialistické práce. Jako ten symbol marxistické sovětské hlouposti, prolhanosti a vytahování se na základě lží. Jako třeba nezapomenutelná soudružka Korabelniková, co tkala na pětadvaceti stavech najednou. Ony ty neschopné a nešťastné ženské bulí, a vedle nich místo bulení lžou neschopní vykastrovaní chlapi řídící Evropskou unii jsou takové dnešní Korabelnikové. „Im Rahmen Merkel.“

Konec