Myšlenkový pokus s vraždou na pláži

Mám v úmyslu, milý čtenáři, přesvědčit tě čistě logickou cestou – žádné náboženství, pouze zcela věcný rozbor lidského chování – že člověk má duši. Že je skutečnou, pravou duchovní bytostí, pouze dočasně žijící v těle, a ne pouhým živočichem. Pokusil jsem se o to už sbírkou argumentů, kterou jsem nazval “9,5 tezí”, kde jsem se snažil abstraktním zkoumáním různých aspektů lidského chování odhalit jejich věčný, nadčasový podklad. Chtěl jsem tím jednak ukázat, že duše je cosi navýsost reálného, racionálního a vědecky přijatelného, jednak jsem chtěl podnítit vědecké zkoumání tohoto předmětu.

Naneštěstí se mé teze nesetkaly s velkým ohlasem. Řekli byste, že odhalení skutečné existence lidské duše musí vyvolat nemalé pozdvižení, ale nestalo se tak. Alespoň zčásti za to jistě může onen abstraktní přístup. (A druhý důvod je, že lidi, kterým jsem tu práci předložil, si jen neradi připouštějí, že by se mohli mýlit.) Přednost toho díla, abstraktní myšlení, je zároveň jeho slabinou. Abstraktnost, chladná analýza prostá emocí, pochopitelně nikoho nevzrušuje. Neosloví mnoho lidí, a jako spisovatel vím, že kdo chce čtenáře oslovit niterně, na osobní úrovni, musí k nim přistupovat co nejosobněji. Takže když se mi nepodařilo prorazit se svými abstraktními argumenty, potřeboval jsem najít nějaký bezprostřednější a osobní přístup. Něco, co by i tu nejzatvrzelejší osobu přimělo zamyslet se, zda duši opravdu má nebo nemá.

Jestliže jsem chtěl být co nejpřesvědčivější, musel jsem vymyslet něco působivého. Nějakou zvláštní situaci, v níž je člověk postaven před nutnost osobního rozhodnutí a která nad veškerou pochybnost prokáže, že milý čtenář, pokud je sám k sobě naprosto poctivý, skutečně a nepochybně jedná tak, jako by měl duši. Dalo to fušku, ale konečně jsem vyvinul jakýsi myšlenkový pokus, který ti, vážený čtenáři, nyní nabízím k účasti. Odpovídá tvé jednání někomu, kdo má duši, nebo kdo ji naopak nemá?

Jako vždycky, milý čtenáři, ponechávám výsledek zcela na tvé schopnosti logického uvažování. Ty sám rozhodneš, jak můj pokus dopadne. Ty budeš posledním a rozhodujícím soudcem.

Představme si následující scénář:

Stojíš na opuštěné pláži, v ruce máš pistoli pětačtyřicítku a jsi úplně na dně a hladový. V kapse nemáš ani vindru. Celý tvůj majetek je to, co máš na sobě, a ta pistole.

Nejsi tam ale sám. Pár metrů před tebou, zády k tobě stojí známý šejdíř a vyvrhel, hulvát k pohledání, sobec, kterému na nikom z lidí nezáleží a který by ani nehnul prstem, kdyby celé lidské pokolení mělo zahynout. Nikdo ho nemá rád a absolutně nikomu by nechyběl, kdyby beze stopy zmizel. Nikdo ho nepotřebuje. Pro lidstvo je bezcenný, neužitečný, postradatelný. Jedna velká nula. (Pozor, neříkám, že je to zločinec, že někomu ublížil a že si zaslouží smrt. Je to sice prevít a ničema, ale daně platí a zákony dodržuje. Nespáchal nic, čím by se dalo ospravedlnit jeho zabití.)

V ruce drží kufřík a v tom kufříku je milion dolarů. (Nebo jakákoli jiná částka, která by ti zajistila spokojený zbytek života.) V žaludku ti kručí hladem, ale na svou slušnou prosbu o výpomoc ses dočkal jen hrubé nadávky. Nedá ti prý ani niklák, i kdybys měl chcípnout hlady.

Stačilo by vpálit mu kulku do hlavy, zahodit pistoli do moře, sebrat kufřík a spokojeně si užívat do konce života. A navíc - zrovna začíná příliv, mrtvolu odplaví voda i se všemi důkazy, nikdo ji nikdy nenajde. Pláž je opuštěná, široko daleko ani živáčka, nikdo se nic nedozví.

Pro účel tohoto myšlenkového experimentu se můžeš, milý čtenáři, spolehnout na to, že ta vražda ti stoprocentně projde. Nikde v dohledu žádný svědek ani policajt, spravedlnost na tebe nemůže. A aby sis ani sám nemusel dělat nějaké výčitky, máš v kapse pilulku, která spolehlivě vymaže poslední půhodinu z tvé paměti. Takže nikdy v budoucnu tě nebude trápit nějaká vzpomínka a pocit viny. (Toto byla donedávna pouhá fantazie, ale dnes už takové prostředky skutečně existují.)

Tudíž nepotřebuješ nic jiného, než tomu docela zbytečnému parchantovi vpálit kulku do palice, pistoli zahodit do moře, sebrat kufřík a spolknout pilulku. Vida! Náhle stojíš na pláži docela sám s milionem v ruce. Nemáš ani potuchy, jak jsi k němu přišel, ale jsi teď zkrátka boháč a máš do smrti vystaráno. Co na tom, že si z posledních třiceti minut nic nepamatuješ?

Teď se, milý čtenáři, rozhodni, osobně sám za sebe: zastřelíš toho chlapa, vezmeš si peníze a pilulku? Odejdeš odtud jako boháč? Nebo pustíš tu pistoli do písku a odejdeš hladový a bez vindry?

Kvůli maximálnímu účinku udělej to rozhodnutí hned teď, ještě než esej dočteš do konce. (Podotýkám, že to není situace, ve které by šlo o život. Pořád je tady možnost zajít si do útulku pro bezdomovce, kde dostaneš najíst a místo ke spaní.)

Takže ta základní otázka tady zní: Dokážeš zavraždit člověka ze zcela sobeckého důvodu, když budeš mít zaručeno, že se to nikdy nikdo nedozví, a dokonce si to ani sám nebudeš pamatovat?

Položil jsem tu otázku řadě lidí nejrůznějšího ražení: věřícím, nevěřícím, teistům, ateistům, agnostikům, z celého spektra náboženských i nenáboženských přesvědčení. Přes naprostou různost až protichůdnost jejich filosofií, všichni se bez nejmenšího zaváhání rozhodli stejně. Nikdo z nich by nestiskl kohoutek. Ani jeden.

O čem tento humánní skutek, toto rozhodnutí, toto naprosté odmítnutí vraždy vypovídá? Můžeme z toho vyvodit nějaký obecný závěr, který by objasnil, proč se všichni ti rozdílní lidé rozhodli přesně stejně? Uvažujme o tom. Dá se to nějak rozumově vysvětlit? Existuje pro odmítnutí vraždy nějaký jednoduchý, věcný, vědecky nepochybný argument? Je to chytré rozhodnutí, odpovídá vašemu zájmu?

Řečeno co nejprostěji (věda žádá jednoduchost): pouze v případě, že vrah může očekávat nějaké negativní následky. Poněkud konkrétněji – jestliže z toho nakonec bude nešťastný. Pouze pak to z vědeckého hlediska dává nějaký smysl. Z vědeckého hlediska musí existovat důvod, proč nevraždit je ve vašem zájmu.

A nemůže jít jen o nějakou drobnou nepříjemnost. Musí to být opravdu velice pádný následek, který naprosto převáží celý bezstarostný zbytek života, když jste to rozhodnutí udělali bez nejmenšího zaváhání. (Jak potvrzuje skutečné pozorování.)

Ale my jsme přece nastavili podmínky experimentu tak, že žádné negativní důsledky mít nemůže! Ani ty nejmenší! Žádný trest, ba aní střípek nějaké viny, špatného svědomí, nic! Proč jste tu možnost nevyužili? Mohli jste na tom jen vydělat! Do smrti se nemáte čeho bát!

Do smrti, hm. Vaše jednání však nasvědčuje, že nějaký negativní důsledek přece jen očekáváte. Že tomu úniku před spravedlností přece jen nevěříte. Že s jejím dopadem na vraha přece jen počítáte. A to přesto, že za života se to stát nemůže. To jsme přece dokonale vyloučili. Žádný negativní důledek pro vás, žádný pro společnost.

Dobrá, za těchto okolností existuje pouze jediné racionální zdůvodnění vašeho rozhodnutí vraždu nespáchat.

Jestliže totiž negativní důsledek očekáváte – po smrti.

Jestliže vaše JÁ přežije vaši tělesnou smrt.

Jestliže máte duši.

A negativní důsledky na vás dopadnou potom.

Abychom si to ozřejmili co nejvýrazněji, vraťme se na začátek a pozměňme výchozí scénu. Zatím to vaše rozhodnutí nevystřelit vypadá totiž pořád nějak divně, protože všechno přece mluví pro to, abyste ten kohoutek stiskli, a nic nemluví proti. V čem provedeme tu změnu?

Postavíme vedle vás policajta. Robustní, zamračený chlap, který nezná legraci. Dívá se přímo na vás a ruku má na pažbě pistole. Za této konstelace je vaše rozhodnutí od vraždy upustit docela pochopitelné. Víte moc dobře, jak byste dopadli. Pokud vás rovnou neodpráskne, strávíte ve vězení dvacet, třicet let. Někde se za vraždu dokonce popravuje. Každopádně vás trest nemine.

(Že by se dal policajt taky zastřelit? Na to zapomeňte! Proti trénovanému profíkovi v neprůstřelné vestě nemáte šanci, na takovou hloupost raději vůbec nemyslete. Víc než jednu kulku vypálit nestihnete. Mimochodem, je docela případné zde poznamenat, že pouhá přítomnost policajta vám ještě ve vraždě nezabrání, jen zaručí vaše potrestání.)

Teď už je důvod vašeho rozhodnutí nevystřelit, i když tam žádný policajt nestojí, celkem zřejmý. Je stejný jako předtím. Víte, že budete potrestáni. Někde hluboko uvnitř cítíte, že odpovědnosti za svůj skutek se nevyhnete, že spravedlnosti neuniknete. Přestože žádný policajt vedle vás nestojí a nesleduje vás, jednáte stejně, jako by tam byl. A víte, že vás nakonec dostane – po vaší smrti!

Odmítnutí spáchat vraždu v takové situaci lze racionálně zdůvodnit pouze předpokladem, že máte duši a že spravedlnosti neuniknete. Ničím jiným.

Milý čtenáři, můžeš beze všeho trvat na svém přesvědčení, že žádnou duši nemáš, ale když zkoumáme tvé jednání, tak zkrátka pozorujeme, že se chováš tak, jako bys ji měl.

Je to tak? Posuď sám.

Dovolte mi teď tento model popsat zcela abstraktně. Abstrakce mám velice rád, protože jsou mnohem sevřenější, elegantnější a přesnější.

Uvažujme rozumného, logicky uvažujícího jedince, který má příležitost spáchat vraždu pro dosažení něčeho žádoucího, s doživotní zárukou naprosté beztrestnosti. Jaké rozhodnutí je pro něj racionální, nejprospěšnější, rozumné a správné? Rozumná a správná odpověď závisí na tom, zda tento jedinec je nebo není věčnou bytostí. Nebo přesněji, zda všichni lidé jsou nebo nejsou věčnými bytostmi.

Jestliže věčnou bytostí není, pak jediným rozumným činem je vystřelit. Protože tento skutek mu nepřinese žádné negativní důsledky, pouze prospěch. Vražda je v jeho nejvlastnějším zájmu, je tím nejchytřejším a nejsprávnějším, co může v tomto případě udělat. (Zajímavé. Všimněte si, že vražda v sobě nese implicitní předpoklad, že člověk není věčnou bytostí.)

Jestliže ale lidé věčnými bytostmi jsou, pak je rozumné nevraždit. Proč?

Až vrah jednou zemře, nevyhnutelně se setká se svou obětí. Jaké to bude setkání? Všechno jiné než příjemné. Dá se dokonce říct, že bude velmi nepříjemné. O to už se ten zavražděný jistě postará. Vy byste to na jeho místě neudělali?

(Tento model, připouštím, může připadat leckomu trošičku divný, je to ale model nejjednodušší a věda dává přednost jednoduchosti. Myslitelné jsou zajisté i jiné modely, kterými lze pozorované chování vysvětlit, například “Bůh provinilce po smrti potrestá”, ale tomu se záměrně vyhýbám. Ačkoli je docela možné, že Bůh skutečně existuje a lidské skutky bude po smrti soudit, nelze to nijak logicky dokázat. Tím ovšem tuhle možnost nepopírám, jen říkám, že pro ni neexistuje vědecký důkaz.)

Náš vraždící jedinec se vůči jinému dopustil strašlivého bezpráví, nyní se mu to vrátí. Jelikož jsou oba věčnými bytostmi, nemohou se tomu setkání vyhnout. Provinilého čeká odplata, která daleko převáží jeho dočasný zisk z vraždy, protože bude časově neomezená. Ať už tomu budeme říkat “věčné zatracení” nebo nějak jinak, z této perspektivy se rozhodnutí pro vraždu jeví jako dokonale nerozumné. Docela konkrétně (abychom se z abstraktna vrátili na zem), je to ta největší pitomost, jakou byste mohli udělat.

Je to tak?

Mějte se.

Přeložil Pavel Mareš, použito se souhlasem z The Sci Phi Journal