Hospodařit v zemědělství je dnes bez dotací téměř nemožné

Jednou z tezí, kterou opakovaně vyslovují někteří liberální politikové i část veřejnosti, je myšlenka, že by se zemědělství, stejně jako jiné hospodářské obory, mohlo a mělo obejít bez dotací. Dotace křiví trh, tvrdí jejich odpůrci – a mají pravdu. Bohužel, desítky let budovaný systém zemědělských podpor a na ně navázaných politik, regulací a deformací podnikání v tomto oboru je tak složitý, že zrušit jej není vlastně v praxi možné.

V prvé řadě je vhodné uvědomit si, že zemědělce nedotuje jen EU, ale všechna světová ekonomická teritoria, včetně Číny, Ruska, Indie, Japonska, USA nebo Jižní Ameriky či Austrálie. Pokud by zrušila dotace pouze EU, rázem by se ocitla v nevýhodných konkurenčních podmínkách vůči „zbytku světa“, což by zřejmě znamenalo krach většiny zemědělců v Unii. To se ostatně stalo částečně i na Novém Zélandu, který je dáván za vzor zemědělského hospodaření bez dotací. Několik let tomu tak opravdu bylo, poté se ale i tato země, byť v míře daleko nižší, než je tomu v EU, k zemědělským podporám zase vrátila. V této souvislosti stojí za zmínku, že dvě nečlenské země EU, pro které navíc není zemědělství žádným „tahounem ekonomiky“, tedy Norsko a Švýcarsko, dotují své zemědělce více než sama EU.

Tak či tak, dotace by sice bylo možné teoreticky zrušit, ale pouze na celém světě, což předpokládá dohodu na půdě Světové obchodní organizace (WTO). A to není fakticky možné, také proto, že v mnoha takzvaných rozvojových zemích pracuje v zemědělství více než polovina obyvatel (i 70 až 80 procent) a ukončení dotací by způsobilo takovým zemím fatální ekonomické problémy.

Drahá byrokracie

V malém rozměru nicméně bez dotací v zásadě hospodařit lze – činí tak i někteří malí farmáři v EU a dokonce i někteří hospodáři u nás. Je ale třeba vědět, že nejde v pravém slova smyslu o zemědělce, ale spíše o zahrádkáře produkující zemědělské komodity buď pouze pro svou potřebu, případně pro malý okruh svých známých, například v rámci nějaké místní komunity. V EU také rezignují na některé dotace ti malí farmáři, kteří mají zemědělství jako druhé zaměstnání, tedy jako určitého koníčka, přičemž finanční prostředky k životu si vydělávají jiným občanským povoláním. Část z nich také odrazuje rostoucí byrokracie, která jim spolu s kontrolami, dotazníky a inspekcemi za dotace nestojí.

Právě byrokracie přitom evropskou zemědělskou produkci prodražuje. A pokud by se ještě odbouraly podpory, byla by evropská produkce ještě dražší, takže na evropský trh by proudilo levnější zboží z jiných zemí, mimo jiné kvůli tamní levnější pracovní síle a často příznivějším klimatickým a půdním podmínkám, než je tomu v Evropě. Je to prostě začarovaný kruh, který v současném světě nemá spravedlivé řešení.

Byrokracie, obvykle odůvodňovaná bezpečností potravin nebo spotřebitele, je ovšem také překážkou pro nabídku zboží z farem, které by nečerpaly dotace. Nepochybně by tím takové farmy unikly množství administrativy, to by však při současném pojetí kontrol celého řetězce výroby potravin „od vidlí po vidličku“ ale zároveň také znamenalo, že by nebyly takové výrobky propuštěny do tržní sítě (myšleno do klasického maloobchodu), neboť by příslušný hospodář evidenčně ani jinak neprokázal bezpečnost svých výrobků. Mohl by tak sice učinit laboratorními rozbory svých konečných produktů, to je však drahé a maloprodukci, již tak většinou dražší oproti zboží z dotovaných farem, by to dále cenově znevýhodnilo.

Nic není zadarmo

Jak již bylo řečeno, v malém množství, v rámci nějaké komunity, často i výměnou za jiné zboží, je bezdotační zemědělství možné, těžko ale dokáže uživit stále koncentrovanější populaci z měst. Přesto se komunitní zemědělství v poslední době začíná prosazovat, také proto, že roste počet lidí, kteří si pro výrobky malých farem a mikrofarem, nebo prostě jen skutečných zahrádkářů, jezdí do místa jejich podnikání a dokáží za ně zaplatit. Kupodivu ani ne vždy příliš vysoké ceny, neboť se do nich nepromítají vícenáklady mezičlánků, které zajišťují distribuci zemědělských surovin a potravin ke spotřebiteli. I tak je ale skutečností, že i mnozí malí výrobci takových potravin nebo zemědělských surovin alespoň některé základní dotace čerpají.

Nejdou-li ale v praxi dotace zrušit, lze je určitě lépe a spravedlivěji nastavit. Právě to je výzva pro Společnou zemědělskou politiku EU (SZP), která by měla získat konečnou podobu na nastávající sedmileté období od roku 2021 v příštím roce. Diskuse to nebudou jednoduché a nová verze SZP tak nejspíš začne platit až od roku 2022. A lze také očekávat, že i produkce z dotovaných zemědělských podniků podraží, například kvůli zpřísňujícím se požadavkům na chovy zvířat nebo pěstování hospodářských plodin. Dotace tak budou mít paradoxně ještě větší roli než dosud, prostě proto, že ochrana životního prostředí není zadarmo. Teď jde o to, které náklady (a dotace) budou zbytečné a které ne.

Autor je zemědělský analytik

LN, 8.1.2020