O likvidaci českého zemědělství se mluví již dlouho. Teď se však zdá, že se předpověď naplňuje mílovými kroky. Před zánikem nebo poblíž zániku je tuzemská výroba mléka, tvrdí Agrární komora a její prezident Miroslav Toman. Má bohužel úplnou pravdu.

Blížící se katastrofa se dá nejlépe ilustrovat na výkupní ceně mléka od rolníků. V uplynulých letech se pohybovala mezi osmi a deseti korunami za litr, přitom zemědělci už při osmi korunách počítali ztráty.

Letos v březnu cena poklesla k sedmi korunám a v květnu se na evropském trhu s mlékem stalo něco nečekaného. Cena se propadla pod hranici šesti korun a při takových počtech nemohou zemědělci přežít.

Z pohledu českého zemědělství je nepříjemná jedna věc. Nejde o to, že by snad mléko nebylo. Už loni se víc než třetina domácí spotřeby dovážela z Německa, Polska a dalších zemí. Letos počátkem roku to bylo přes 40 procent.

Nejde ovšem o to, že naši zemědělci mají příliš velké náklady na výrobu. V Evropě je prostě přebytek mléka. Počátkem roku 2015 se navíc uvolnily tzv. mléčné kvóty, které omezovaly obchod s mlékem mezi členskými státy unie.

Teď mohou silní producenti vyvážet mléko za dumpingové ceny pod heslem, že je nutno minimalizovat ztráty. A slabí zemědělci, konkrétně ti čeští, prostě zkrachují. České mléko nebude.

Za viníka by bylo možné označit v tomto směru oblíbenou Evropskou unii. Přebytek mléka způsobily její zemědělské dotace, které podporují produkci do té míry, že se musí mohutně vyvážet. Jenže Rusko vyhlásilo embargo na mléčné výrobky z Evropy a co teď s mlékem? Ceny klesají a unie bude muset přidávat zemědělcům další peníze.

Samozřejmě není třeba házet problém na Evropskou unii. Podstatná je jiná věc. Záleží na každé zemi, jak s evropskými dotacemi naloží. Pozitivním příkladem je Rakousko, které dotuje ekologický chov krav a výrobu mléka podle nejpřísnějších parametrů kvality. Není divu, že je neplní zahraniční výrobci, protože mezi ně patří třeba požadavek, aby se mléko nevozilo z velké dálky.

Ovšem další země, vedle Německa a Polska také malé Česko, vsadily v první řadě na podporu velkoproducentů, kteří drží krávy celý život v temných kravínech, a sází na to, že na laciné a masové produkci vydělají nejvíc peněz.

Tato strategie musela zákonitě zkrachovat ve chvíli, kdy zkolaboval export do zemí mimo Evropskou unii. Následuje likvidace produkce v menších zemích, které nejsou chráněny ekologickými předpisy a požadavky na kvalitu. Tak v této chvíli musí stát opravdu zasáhnout.

Zní to nelogicky, ale nikdo jiný nemůže napravit jeho dosavadní přehmaty. Další posílení podpory velkovýrobců může být přinejlepším pouze odkladem konečného krachu českého mlékárenství. Pro návrh řešení je však možné se vypravit k rakouským sousedům. Nebude to snadná či laciná cesta pro stát, výrobce ani spotřebitele. Jiná však neexistuje, pokud chtějí Češi zachránit své mléko.