20.10.2020 | Svátek má Vendelín


ZEMĚDĚLSTVÍ: Farmáři v Česku

3.1.2020

Je velice složité najít způsob, jak dnes porozumět našemu kontinentu, pokud si neuvědomíme, že jde o sdružení národních států, každý s jeho územím, zvyky, jazykem a náboženstvím. Dále jsou to jakási aktiva, která definují loajalitu jeho obyvatel a jejich sdílený smysl pro domov a vše domácí, včetně politiky, kultury, systému vzdělávání a práva. Musíme však také uznat, že nejenom právní a politické instituce zemí našeho kontinentu se otočily kosmopolitní cestou a je to jistě dobře.

Na jedné straně jsou to tedy tedy národní státy, jejich jazyk, instituce a náboženské dědictví. Na druhé straně existují jakési kosmopolitní vize, jako je třeba ekonomika bez hranic, globalizace a třeba univerzální zákon o lidských právech. Napětí mezi těmito pohledy přetrvává a není vyřešeno dodnes a nikdo neví kdy bude.

Toto jistě platí pro kontinentální Evropu a zejména pak pro bývalé komunistické státy, méně pak třeba pro Velkou Británii. Zákon a jurisprudence evropských soudů, tedy právní vědomí, znalost práva a schopnost myslet právnicky a vykládat právo států západní Evropy, umožnily bývalým komunistickým zemím vyplnit právní vakuum vytvořené jejich komunistickými stranami. A to jim umožnilo vstoupit do globální kapitalistické ekonomiky s relativně malým třením a téměř okamžitě, ale také bohužel s příliš malou informovaností o „sociálních a kulturních nákladech“ na toto vše, co získaly, a o rizicích případných negativních dopadů. Bez ohledu na jejich společenské a náboženské dědictví jsou obyvatelé Evropy a obzvláště pak obyvatelé postkomunistických evropských zemí pod neustálým tlakem. Tlakem, aby uznávali především právo vyplývající z abstraktních myšlenek o svobodě, demokracii a autonomii, a přitom chápali podstatu zmiňovaného „kosmopolitismu“. Ale pro většinu těchto obyvatel je to zdá se zatím nadmíru složité.

Bez ohledu na jejich společenské a náboženské dědictví jsou lidé v těchto zemích pod tlakem, aby uznávali práva, která vyplývají z abstraktních myšlenek svobody, ale která ale třeba vzdorují normám jejich náboženství a zvyklostí, jako je například právo na potrat, náhradní porod, eutanazii atd., které jsou nevyhnutelně v mnohých těchto zemích kontroverzní. A dalších příkladů bychom našli jistě více, ale to jsem odbočil.

A tak tedy zpět k tématu. Budu-li více konkrétní, tak například společná zemědělská politika EU byla navržena tak, aby podporovala malého zemědělce ve všech členských zemích. Všem se to líbilo, ale tohoto cíle nebylo dosaženo a příčiny jsou zřejmé. Vše proto, že dotace byly přidělovány podle výměry a nesmyslně zvýhodňují ty, kteří vlastní největší kusy půdy. Ve výsledku to znamená, že bylo a je likvidováno zemědělské podnikání a obzvláště velkopodnikatelé v zemědělství v postkomunistických zemích to tzv. vzali hákem... Společná zemědělská politika se tak stala jednou z hlavních příčinou pádu reálného venkovského hospodářství, hospodářství malých zemědělců. I když si všichni tento nesmysl jistě uvědomují, nikdo nepřichází s novým systémem dotací, tedy takovým systémem, který by zajistil, co veřejnost skutečně chce od zemědělství, což je nejen produkce potravin, ale třeba atributy, které ohrožují velké zemědělství, tedy třeba biologickou rozmanitost. A čistě ekologická problematika s tímto související, to je jistě záležitost sama o sobě.

Pouze ve Velké Británii je situace dosud jiná, a to proto, že britský konzervativní systém má po generace vypracované brzdy, které nesmyslům zabraňují. Tamní malí zemědělci sedí na vysoce hodnotném majetku, na své zemi, a uvědomují si to. Je to většinou také jejich jediný kapitál. Nikdo jim ale nevtlouká do hlavy, aby si uvědomili tržní hodnotu této půdy. Na tom oni nestaví. Nemají snahu ji proměnit v rekreační centra, sklady nebo zábavní parky a nebo zfúzované velkofarmy na řepku. Podle jejich zákonů o životním prostředí a plánování jsou odsouzeni, aby si vše zachovalo svůj tradiční vzhled, i když není třeba až tak ziskové s touto půdou hospodařit. Toto je zdůvodnění zemědělských dotací. Tedy kompenzovat malým a středním zemědělcům ztráty a ne dotovat velké, kteří to ani nepotřebují, kteří hospodaří třeba v rámci globálních koncernů. Nic víc a nic míň.

Dotace by měly zemědělcům pomoci udržet to, co máme na venkově rádi, a ne zvyšovat zisky těch nepřítomných velkopodnikatelů, kteří toho tolik udělali, aby mnohé zničili...

I když tzv. potravinová soběstačnost jakéhokoli státu je jistě nesmysl, mám v tomto směru připomínku. Jestli by místo megalomanských plánů nebylo lépe se zaměřit na věci, které jsme po generace milovali a které jsou postupně likvidovány. Na venkově je to asi krása, biologická rozmanitost, místní potraviny a trhy, kde se s nimi obchoduje, tedy udržení vlastní potravinové politiky, která je vůči globálním změnám a vnějším hrozbám maximálně odolná. To je také jeden z důvodů, proč Britové balí kufry a opouštějí EU, domnívám se. U nich to ještě uchránili a u nás – nevím, nakolik je vše v nenávratnu - slušně řečeno.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.