Aktuální protesty zemědělců jsou jen úvodem k hlubšímu konfliktu
Stejně jako v jakékoli jiné oblasti platí i v zemědělství, že pokud se při růstu byrokracie a růstu zasahování do podmínek podnikání příliš „tlačí na pilu“, lze dříve či později očekávat nějaké protesty, demonstrace a projevy nesouhlasu ze strany zemědělské veřejnosti. Při současných, po celé Evropě se šířících demonstracích zemědělců ovšem zdaleka nejde „jen“ o pouhé zákony, vyhlášky nebo o nevyhovující ceny za zemědělskou produkci, jak tomu bývalo v minulosti, ale o souboj o filozofii a pojetí zemědělského hospodaření v budoucnosti.
Zemědělci se totiž, zcela oprávněně, cítí poškozeni neustále se opakujícími tezemi, podle nichž je viníkem všech negativních jevů v přírodě, klimatických změn, kontaminace půdy a vody a vlastně čehokoli v krajině zemědělské podnikání. Respektive – to by zřejmě ještě byli zemědělci schopni „vydýchat“, kdyby se ovšem jako řešení výše zmiňovaných problémů nenabízely regulace podmínek zemědělského hospodaření, často takového charakteru, že podnikat při takových pravidlech postrádá ekonomický (a bohužel někdy i environmentální) smysl. A kdyby ještě navíc příslušné regulace neprosazovali jedinci a organizace, pro které je zlepšení stavu krajiny a přírody jen prostředkem k uspokojení vlastních kariérních, případně politických ambicí, bez hlubších znalostí problematiky, na základě líbivých frází. Což se týká třeba i požadavků osvícené evropské mládeže.
Jaké povědomí o přírodních procesech ovšem novodobí spasitelé lidstva mají, ukázal v praxi letos publikovaný výsledek testů znalostí základních přírodních procesů, podle kterého značná část školáků vůbec netuší, na jaké světové straně vychází slunce, případně se domnívají, že ananas nebo jablka rostou v lese.
Eroze vztahu k pozemkům
Smutný příklad rostoucí odtrženosti městských lidí od dění na venkově, v přírodě a krajině a odvěká lidská snaha najít snadno identifikovatelného viníka kdekoli, jen ne u sebe, vytváří další z mnoha příkopů (venkov versus město) ve společnosti. Jeho důsledky, pakliže budou takové snahy pokračovat, budou však mimořádně negativní jak pro zemědělce, tak pro celou společnost, tak v důsledku i pro samotnou krajinu.
Příklady již existují, rostoucí požadavky (nejen) zelené politiky vedou už dnes řadu zemědělců k ukončení podnikání, a to ještě čeká obor v příštích letech generační výměna za situace, kdy až na příslušníky rodinných farem jej nepovažuje prakticky nikdo za perspektivní. Kdo by se ostatně chtěl stát škůdcem planety? To vše ovšem v praxi znamená pokračující koncentraci zemědělského podnikání v krajině a s tím související vylidňování venkova a další erozi vztahu k obdělávaným pozemkům se všemi negativy, která z toho plynou.
Nebylo by tak od věci připomenout kritikům, že zemědělství a způsob podnikání některých podniků sice má na stav životního prostředí nemalý vliv, jde však o kombinaci negativ a pozitiv, a ne vždy negativa převažují. I nejhůře obhospodařovaná zemědělská půda zadrží více vody než asfaltové cyklostezky, chodníky a silnice. I nejvíce se v létě ohřívající zemědělské pozemky vytváří tepelné ostrovy o nižší teplotě než tepelné ostrovy ve městech, odkud se na zemědělce snáší kritika za hospodaření. A jsou to ostatně zejména lidé z měst, kteří řeší jakékoli své zdravotní potíže pilulkami, antibiotiky a hormonálními přípravky, které končí ve vodě a které jsou daleko náročnější na technologie, které je mohou z vody (a přírody) odstranit. Jinými slovy – města rozhodně nejsou na stavu prostředí bez viny.
O kolik a proč
Protesty zemědělců nejen v zeleném Německu nebo polosocialistické zemědělské Francii, ale třeba i v Nizozemsku jsou každopádně signálem, který je třeba brát velmi vážně. Je zcela zřejmé, že nikdo nebude donekonečna podnikat v oboru, kde jsou oproti zbytku společnosti poloviční mzdy, mimořádně vysoká konkurence a nejrozsáhlejší byrokracie za situace, kdy vzdor tomu všemu bude ještě považován za nepřítele lidstva. Možným výsledkem tak bude přesun zemědělské produkce mimo EU, dále z dosahu environmentálních spasitelů, a tedy zhoršování stavu planety v jiných částech, kde ovšem nemá zelená politika takovou moc. Čili v praxi ještě horší globální stav, než je nyní.
Úplně zásadní je ale něco, co žádný ze spasitelů neříká – že totiž výsledkem všech zvažovaných zemědělských regulací budou logicky výrazně vyšší ceny potravin a s tím výrazné prohloubení sociálních nerovností ve společnosti. Samozřejmě, že kvalita a ochrana prostředí něco stojí a ceny porostou tak či tak – jde ale o to, o kolik a proč. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že mnohá „proč“ jsou a budou zcela zbytečná. O tom, kolik jich bude, jsou nyní nejen zemědělské demonstrace, ale i diskuse o změnách zemědělské politiky Evropské unie.
Autor je agrární analytik
LN, 18.12.2019