Protože nejsme dost odhodlaní. To slovo „odhodlaní“ jsem si vypůjčil v knize našeho premiéra „O čem sním, když náhodou spím“. Dala by se použít přiléhavější, nelichotivá slova. Jeden případ z mnoha, kdy nám chybí odhodlání:

Jednáme, mluvíme a píšeme, zatímco ostatní bohatší země už v podstatě dokončily svou dálniční síť a pokračují nyní v budování vysokorychlostních železničních tratí. V médiích o tom byla zmínka, připomenu: Z Berlína do Vídně lze už teď po vysokorychlostních tratích oklikou přes Bavorsko i bez přesedání dojet rychleji, než přes Prahu a Brno. Vnímám to jako velkou ostudu pro nás Čechy. Náš premiér ve své knize píše, jaké výhody nám vysokorychlostní trati přinesou, o co budeme bohatší. Hned ve třech kapitolách tu skvělou budoucnost poměrně logicky popisuje. Bohužel zůstává u snění. Naopak dál v jeho díle přijde studená sprcha: „Četl jsem pesimistický odhad, že jen příprava rychlého železničního spojení mezi Prahou a Brnem se potáhne neuvěřitelných 25 let. To vysloveně ohrožuje rozvoj České republiky!“ Premiér nepopisuje, jak ohrožení rozvoje (chudnutí) hodlá zamezit. Stát prostřednictvím SŽDC zatím zadává studie a nijak nespěchá. Jistý pokrok tu je: Máme úřední český název pro vysokorychlostní železniční tratě: rychlá spojení. Asi aby lidé nevěděli, o co jde, jako doprava v klidu.

Vysokorychlostní tratě v Česku měly být už dávno alespoň v přípravě. Abychom nevypadali uprostřed Evropy jako skanzen železniční dopravy, zaostalí a chudí. K tomu je třeba dalšího odhodlání:

Vybraná část regionálních tratí se měla zrušit už dávno.Už v roce 1963 zavřeli v Anglii prvních více než 2000 stanic a příslušných regionálních tratí. Samozřejmě, nemůžeme se porovnávat s Anglií, nicméně máme nejhustší železniční síť v EU. Naše železnice vznikaly převážně v 19. století, dodnes vypadají skoro stejně, včetně nádraží. Investovat do tratí a nádraží tam, kde skoro nikdo nečeká na prázdné vlaky, je bohužel dnešní realita. ČD se sice chlubí tím, jak přibývá cestujících, ale je to nárůst jen v příměstské dopravě do Prahy. Jistě, železniční doprava do velkých aglomerací, jako je Praha, má smysl, bude se rozvíjet. Ale většina toho, co předvádí „národní dopravce“ ČD jako dopravní obslužnost a za co bere dotace, je plýtvání penězi, o tyto peníze jsme chudší. Vůbec hospodaření ČD a ještě obskurnější hospodaření SŽDC je něco jako posvátná kráva.

Dopravní obslužnost si lidé dnes představují jinak, vlaková doprava je zastaralá, překonaná a nákup moderních vagonů to nezachrání. Lidé si kupují stále modernější auta. Byli bychom bohatší, kdybychom přestali investovat do regionálních tratí, které by snadno nahradilo pár mikrobusů, a ušetřené peníze dali do přípravy vysokorychlostních železničních tratí. Nejdůležitější je teď najít lidi odhodlané pro tuto vizi pracovat.