Na Titaniku pořád hraje muzika, ač pod čarou ponoru zeje díra. Stejně jako v roce 1912 „nepotopitelná“ loď se i EU žene plnou parou do záhuby. A nikdo tomu nevěří. Tomu, že nebude ani elektřina, ani peníze.

Z jedné strany se valí vědecky podložené zprávy o tom, že tají ledovce. Evropské, islandské, grónské, prostě všechny. Otepluje se planeta, někde víc, někde méně. U nás víc. Musíme přestat pálit uhlí, benzín i plyn, jinak se na celém světě oteplí o dalšího půl stupně a nastane katastrofa biblických rozměrů. Musíme přestoupit do elektromobilů a nejlépe přestat jíst maso. Nekupovat nové věci. Nelétat. Nevyužívat transoceánskou lodní dopravu. Hlavně rychle, vyděláme na tom.

Z druhé strany, kterou je však slyšet podstatně méně, přicházejí zprávy o tom, že nedokážeme nahradit uhlí ani benzín tak rychle, jak se žádá. Že obnovitelné zdroje nedokážou dodávat elektřinu neustále, což potřebujeme. Že proto potřebují bateriová úložiště, která jsou vpravdě nepředstavitelně drahá. Že z OZE nevyrobíme tolik elektřiny, abychom si mohli vyrábět zelený vodík. Že ostatní svět na omezování oxidu uhličitého kašle, a tím pádem evropské státy nic nezmůžou. Objevují se i pochybnosti o tom, zda má vůbec nějaká snaha o zvrácení globálních klimatických procesů smysl, zda není rozumnější se pustit do přizpůsobování se takové situaci. A občas někdo položí otázku, zda to vážně dokážeme ufinancovat.

Z těchto protichůdných názorů vystupuje několik otázek, na které chybí odpovědi. Například, kdo vlastně za „boj proti klimatické změně“ odpovídá? Kdo odpovídá za klimatické zprávy panelu IPCC fungujícího při OSN? Předseda OSN? Předsedkyně Evropské komise? Kdo ponese odpovědnost za případné chyby? Ve hře jsou nyní osudy 440 milionů lidí ve státech EU, potenciálně osudy všech lidí na planetě.

Zastaví se oteplování, když 27 evropských států do roku 2050 přestane produkovat oxid uhličitý, ale zbytek světa ne? Co když produkce CO₂ ani nepoklesne? Pokud přestane oxid uhličitý produkovat celý svět, kdy se oteplování zastaví? Někdo říká za 20 let, někdo říká, že za sto let. Dokdy jej máme přestat produkovat? Do roku 2050, jak stanovil Brusel? Do roku 2060, jak řekla Čína? Nebo daleko dřív, jak chtějí aktivisté? Kdo to celé zaplatí?

Zásadní otázky, na které chybí jednoznačné odpovědi. Snad s výjimkou jediné. Zaplatí to každý z nás. A naše děti a jejich děti. V drahé elektřině, drahém teple, drahé dopravě, oblečení, jídle, ve všem. Protože všechno kvůli zastavení emisí CO₂ zdraží. Nikdo neví, o kolik, ale jisté je, že o hodně. I řádově. Zdražení už zvolna připouštějí i některá média jinak neochvějně nakloněná propagaci všeho zeleného.

O tom, jak to bude s dodávkami elektřiny, oficiální místa mlčí. Nikdo nemluví o tom, jak to opravdu bude. Jen o tom, jak by to mohlo být. Nebo o tom, že je to potřeba. Fosilní zdroje elektřiny už se přitom začaly vypínat. Jen ta spolehlivá náhrada za ně se jaksi nestaví. Kdo za to ponese odpovědnost, až nebude čím svítit? Nebo si nebudeme moct dovolit svítit?