Program Zelená úsporám je od počátku kontroverzní. Už jen samotný fakt, že Japonsko rozhoduje o tom, jak suverénní česká vláda naloží s penězi, které získala prodejem vlastního majetku, tedy povolenek, je podivný. V tomto případě jde nicméně o chybu, která souvisí se samou interpretací Kjótského protokolu. Peníze z prodeje povolenek však mohly být využity podstatně racionálnějším způsobem. Problémů kolem Zelené úsporám je ale mnohem víc.

Čerpání peněz z pětadvacetimiliardového fondu se zpočátku moc nedařilo. Na vině byla zejména obrovská byrokratická zátěž, kterou ministerstvo životního prostředí na žadatele naložilo. Když se po čase ukázalo, že balík připravený tímto způsobem nebude nejspíš možné vyčerpat, přidaly se do cílového okruhu příjemců dotací i panelové domy a zredukovala se část papírování. Deficit čerpání se tím srovnal, jenže na svoje limity narazil Státní fond životního prostředí. „Žádostí skokově přibylo, objem požadavků na dotace se během pár týdnů zvýšil ze čtyř miliard korun na dvanáct. Tím pádem došlo k určitým průtahům ve vyřizování dotací,“ vysvětluje bývalý šéf SFŽP Petr Štěpánek. Praxe byla často ještě komplikovanější.

Půl roku na telefonu

Redakce týdeníku EURO má k dispozici příběh člověka, který o dotaci usiluje téměř šest měsíců. Z obav před dalšími obstrukcemi ze strany úředníků fondu si však nepřeje zveřejnit své jméno. Tento investor si nechal instalovat na střechu solární kolektory. Dodavatelská firma měla svého projektanta, který zpracoval požadované materiály pro získání dotace. Ze strany SFŽP nebyly žádné připomínky, a tak počátkem dubna žádost přijal. Po dvou měsících mlčení ze strany fondu investor kontaktoval zelenou linku programu s dotazem, jak daleko proces přidělení dotace pokročil. Dozvěděl se, že podpora čeká na schválení, které by se mělo uskutečnit do čtrnácti dnů. Čas běžel a pracovníci SFŽP se postupně vymlouvali na velké množství žádostí, na nutnost schválení radou fondu, která se schází jen jednou za měsíc, poté na předčasné volby a na čekání na nového ministra, jenž prý každou dotaci musí osobně schválit. „Problém je v radě fondu, jejíž mandát zaniká s funkčním obdobím Poslanecké sněmovny. Nová ještě nebyla jmenována, a proto dochází zhruba ke čtvrtletnímu zpoždění ve vyplácení dotací,“ vysvětlil Štěpánek.

Druhotné problémy

Potíž je v tom, že velká část majitelů rodinných domů kalkulovala s tím, že dotace poslouží jako spolufinancování dalších plánovaných investic. Vzhledem k sezonnímu charakteru většiny prací proto čtvrtletní zpoždění ve výplatě znamená v podstatě ztracený rok. „Chtěli jsme peníze z dotace na solární kolektory použít na podlahové topení. Tím bychom ještě posílili zateplení a současně přešli na velmi úsporný systém vytápění. Také bychom získali další dotační prostředky na výměnu oken. Jenže pokud nám peníze namísto v květnu vyplatí nejdřív koncem září, netroufnu už si riskovat totální výměnu otopné soustavy. To se nedá stihnout,“ popisuje investor komplikace, které mu SFŽP způsobil. Protože do programu vstoupily i panelové domy, je docela možné, že se už příští rok k dotačním penězům nedostane, neboť balík bude vyčerpán.

Program dotací pro panelové domy už byl ukončen. „V loňském roce jsme přijali 13 žádostí pro panelové domy, od ledna do června letošního roku to už ale bylo 263 žádostí a od července do 22. srpna 423 žádostí. Celkem je to tedy 699 žádostí za 2,5 miliardy korun. K dalšímu schvalování je připravováno 1100 žádostí s požadovanou výší dotace tři miliardy korun. Proplaceno bylo ale jen 12 žádostí za 32,5 milionu korun,“ uvedla mluvčí ministerstva životního prostředí Eva Veverková. Žádat o vyplacení dotace je totiž možné až po provedení. SFŽP chce nyní nechat doběhnout stavební sezonu, aby zjistil, kolik bude panelovým domům proplácet. „Máme obavy, že někteří investoři nezačnou vůbec opatření realizovat a my budeme mít zablokované peníze, které bychom mohli použít pro jiné žádosti,“ uvedla mluvčí fondu Lenka Brandtová.

Panelový vysavač

Neoficiálně se však hovoří o tom, že jakmile se družstva stejně jako domkáři ve složité byrokracii zorientují, procento vyplacených dotací prudce vystřelí nahoru. Paneláky pak odsají peníze původně určené pro majitele rodinných domů, kteří nemají na rozdíl od družstev jinou šanci dotaci získat. To cosi vypovídá o koncepční práci exministra životního prostředí Martina Bursíka, který je architektem dotačního systému. Nejprve tedy extrémní byrokratická zátěž nutila zájemce utrácet za poradce, kteří jediní byli schopni se v systému vyznat. Když žádostí kvůli složitému papírování nepřibývalo, uvolnily se podmínky a do programu byly zahrnuty paneláky. To způsobilo růst podaných žádostí, avšak podstatně větší, než se očekávalo. Nyní se tedy opět šlape na brzdu, aby betonová sídliště neodsála všechny peníze. Po ministerstvu dokonce kolují spekulace, že byrokratická složitost byla záměrná. Malý počet uspokojených žádostí spolu s rizikem nutnosti vracet Japoncům peníze měly být argumentem pro zpřístupnění programu pro veřejné budovy, a tím pádem i pro velké stavební firmy. Ty by spolu s úředníky „vyluxovaly“ fond do dna za pár měsíců.

Nízká efektivita

Tanečky kolem nastavení dotačního systému poněkud překrývají hlubší podstatu problému. Tím je vlastní účel programu. Nejde jen o to, že obchod s emisními povolenkami s původem v ČR je do jisté míry pokrytecký, neboť se žádné úspory nekonaly. Ve skutečnosti jen zkrachoval nekonkurenceschopný těžký průmysl, čímž se emise skokově snížily o více než čtvrtinu oproti roku 1990. Další nepříliš košer úspory spočívají v přesouvání emisně náročných výrob směrem na východ a v dovozu hotových výrobků zpět. V rámci programu jsou na dodavatelské firmy uplatňovány čistě formální požadavky, takže lze očekávat i nízkou kvalitu odvedených prací. Objem pětadvaceti miliard mohl být využit podstatně efektivněji. Jakékoliv zateplení nebo úspora energie jsou sice chvályhodné, rozhodující je však cena.

Podíl domácností na celkové spotřebě energie činí zhruba třicet procent. Z toho sedmdesát procent tvoří náklady na vytápění a ohřev vody. V Česku jsou přitom více než čtyři miliony domácností. I kdyby průměrná vyplacená dotace činila jen sto tisíc korun, což je relativně málo, pětadvacet miliard se vypaří při pouhém čtvrtmilionu uspokojených žádostí. Z toho vyplývá, že i kdyby se celková spotřeba energie po aplikaci úsporných opatření (na které by při tak velké úspoře musel fond vyplatit podstatně více než sto tisíc korun) snížila o padesát procent, celkově se uspoří ani ne jedno procento (viz schéma) v Česku spotřebované energie.

Lepší investice

Kjótský protokol přitom Česko k takovému plýtvání nijak nenutí. Podpora úspor energie v obytném sektoru je jen část z možného využití peněz vydělaných na emisních povolenkách. Protokol naopak doporučuje investice do energeticky úsporných technologií a inovací, vývoje a podpory energeticky méně náročných forem dopravy a podpory udržitelného hospodaření v lesích. Vlády by dle důrazného doporučení dokonce měly odstranit dotační deformace trhu s energiemi. Podotkněme, že Zelená úsporám je dotační program. Přitom deformace energetického trhu taktéž dotovanou fotovoltaikou jsou v poslední době aktuálním tématem.

Za pětadvacet miliard korun se dá leccos pořídit. Můžeme uspořit 0,66 procenta spotřeby energie v Česku. Jenže za stejné peníze lze dosáhnout mnohem víc. Pět let by za to mohla fungovat celá Akademie věd. Zhruba stejnou částku stát průměrně ročně investuje do vědy a výzkumu. Za pětadvacet miliard korun dokážou žít celý rok české vysoké školy. Také bychom mohli tyto peníze využít na odstranění podstatné části starých ekologických škod, jejichž likvidace bude stát nejméně čtyřicet miliard korun. Mimo ekologii jde o slušnou část nákladů na důchodovou reformu, která by nemusela být vytažena z kapes poplatníků. A tak by se dalo pokračovat. Prakticky jakákoliv jiná investice by byla efektivnější.

Zelené a šrotovné

Dotace navíc způsobují pokřivení trhu, které ve výsledku poškodí ekonomiku víc než jen mizerně investované peníze. Jednak klesá konkurenční tlak. Dotace ovlivňují nabídkovou rovnici u zboží, které je k jejich získání třeba. Uveďme příklady. Extrémní byrokratická zátěž je přímo odpovědná za vznik stovek poradenských míst, která odčerpávají už tak špatně investované peníze. Ceny materiálů typu polystyrenu nebo minerální vlny – na rozdíl od běžných stavebnin, které výrazně zlevnily – vzrostly. Plné vyčerpání programu způsobí ve všech ostatních sektorech odložení spotřeby ve výši nejméně padesáti miliard korun, což je prostý součet vyplacených dotací a vlastního financování. Toto číslo je nutné navýšit o cenu úvěrů, které si velká část účastníků programu musela sjednat. Čím si například prodejci výpočetní techniky, krbových kamen, jízdních kol a dalších zaslouží, že stát své občany přiměje k tomu, aby přednostně utráceli své úspory u jiných, někdy přímo konkurenčních subjektů? Nabízí se srovnání se šrotovným. Zatímco nezvládnutý úvěr na auto se ale dá poměrně elegantně řešit prodejem vozu do bazaru (i když to je v zemích, kde šrotovné zavedli, vesměs nelegální), nezvládnutý úvěr na bydlení má daleko drsnější důsledky. Spekulovat, jestli je část bankami zabavených nemovitostí přetížena právě úvěrem na program Zelená úsporám, je předčasné. Z běžné praxe a z dopadů šrotovného však lze předpokládat, že se časem podobných nemovitostí v dražbách dočkáme.

Týdeník EURO 35/2010