Při připravovaném zvýšení DPH bude ještě problematičtější, a tak všem je jasné, že reforma českého zdravotnictví je nevyhnutelná.
Z medií se dozvídáme, že je třeba zvýšit zdravotnické poplatky, bojovat s korupcí při nákupu drahé techniky, tu pak náležitě využívat, zrušit část akutních lůžek a podobně. Politici dále zdůrazňují nutnost vytvoření standardů zdravotní péče, aby bylo možné pojmenovat jako nadstandardní to, na co si pacient připlatí.
Nevím, ale domnívám se, že volání po nadstandardu je voláním po šetření. Protože dnes jsme ze zákona všichni pojištěni prakticky na vše (snad s výjimkou estetické chirurgie a části stomatologické péče), bude asi třeba rozsah dosud poskytovaných a pojišťovnami proplacených služeb omezit.
Omezení je vždy možné buď v kvantitě, nebo v kvalitě. V kvantitě je to jednoduché, provede se méně výkonů a pacienti budou na ošetření déle čekat (samozřejmě s výjimkou akutních).
V kvalitě je to obtížnější. Představa, že vytvořením levnějších postupů ušetříme, je problematická. Vzpomínám na ministryni zdravotnictví Filipiovou, která v televizní debatě uvedla příklad: standardní bude operace žlučníku z velkého řezu, nadstandardní operace laparoskopická (z malého řezu).
Jako laik si už neuvědomila například kratší dobu pracovní neschopnosti při užití, z jejího pohledu, nadstandardního postupu. Délku pracovní neschopnosti ale platíme my všichni. Nejsou to sice „zdravotnické“ peníze pojišťoven, ale jiné, státní. Zde nemluvím o počtu komplikací užitím starší metody. Prostě politik laik vidí zdravotnickou problematiku bez souvislostí.
Standardem by tedy bylo něco, co jsme dělali před dvaceti lety. Jistě i to je možné. Problém je však v tom, že ministerstvo zadává v současné době odborníkům tvorbu standardů bez jakékoliv ekonomické limitace. Odborníci pak vytvářejí standardy odpovídající moderním, důkazy ověřeným postupům, na které ale plátci (pojišťovny) nemají peníze. Pojišťovny by předem měly tvůrcům standardů deklarovat, kolik na léčení té které diagnózy mají.
Co je vlastně nadstandard? Kdo viděl zdravotnictví na západ od našich hranic, uvědomil si, že moderní medicína je jen jedna. Na operačním stole ani v USA nerozeznáte „nadstandardního“ pacienta od „standardního“. Jistě jsou některé postupy, které mají mimo léky různě drahé materiální vstupy (např. oční čočky, náhrady kloubů). Na dražší by si pacient připlatil. U léků je tento princip zaveden u nás již dávno.
Co dalšího je předmětem nadstandardní péče? „Nadstandardní“ pacient chce odpověď na tři otázky: kdy, kým a kde budu ošetřen. Chci jednolůžkový pokoj, vybral jsem si vás, pane primáři, a chci být ošetřen co nejdříve, nechci čekat tři měsíce. Na to si připlatím buď cash, nebo připojištěním. V naší zemi jsou ostatně takto bez příplatku ošetřovány tzv. VIP persony…
Pokud by se měla v rámci standardizace medicíny omezit dosud pojišťovnami proplácená péče, musí rozhodnout pojišťovny, co jsou ochotné a schopné proplácet.
Lékaři hlásí mnoho let pojišťovnám každý provedený výkon, či ošetření, takže podkladů mají dost. Neměly by proto otálet a pomoci ministrovi v realizaci tak potřebné reformy. Je třeba konečně říci, na co máme a na co nemáme. A to jasně a nahlas.
Právo, 15.4.2011
Autor je lékař