P. Zeman 24.4.2011 22:02

Reforma zdravotnictví musí být reformou financování

Při reformních krocích nelze vynechat způsob financování: Ze zákona platí zdravotní pojištění zaměstnanci (vč. OSVČ) a zaměstnavatelé. Stát platí za skoro 60 % uživatelé služeb jek si sám rozhodne. A peníze, které do systému stát nalije si odčerpá prostřednictvím DPH, které si nemocnice nemají jak odpčítat z nákladů na rozdíl od podnikatelských subjektů. A pokud pojišťovny, které jsou černou dírou systému, zdrojů účelově určených na financování zdravotnických služeb samy rozhodují, kolik zaplatí za "bod", je iluze, že lze docilovat zisk nutný k rozšířěné reprodukci ( korunová hodnota "bodu" nekryje úplné vlastní náklady nemocnic, přičemž rozdíl mezi  pojišťovnami je i 25% v hodnotě bodu). Předpokládané zvýšení DPH k financování penzijní reformy tuto situaci ve finančních zdrojích ještě zhorší (u nemocnice, kterou znám je to cca 2 mil za jeden % bod zvýšení DPH) Paradoxně tak reforma důchodového systému bude financována ze zdrojů určených k financování zdravotnických služeb. Rozhodně nelze pominout také to, že na solidaritě se systémem se podílejí z právnických osob jen "zaměstnavatelé"  U fyzických osob ze solidarity vypadávají příjmové skupiny mající příjem z nájmů, úroků, dividend ad.To je pozůstatek socialismu, kdy jsme byli všichni zaměstnanci a zaměstnavatelé

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Gavlák 19.4.2011 15:21

Nejdříve je potřeba přestat krást!

V tom to celé spočívá. Jestliže máme ministra, který stále dokola sděluje veřejnosti, jak málo je peněz v systému a přitom si jím přímo řízená organizace dělá neprůhledná "výběrová řízení", která vyhrává za tím účelem založená firma - překupník, pak nemůže čekat, že mu to bude veřejnost s pochopením baštit! Ať přestane vláda žvanit o boji proti korupci a začne s ním přímo u sebe. Vím, že je to naivní představa, že by si tihle šmejdi sami odstřihli penězovody, ale už je toho docela dost!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

K. Janyška 19.4.2011 13:22

Samotný termín pacient je Vaším husem, profesore... Dzp.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

O. Rychlík 19.4.2011 13:16

Věc je ve skutečnosti prostá

a pan Profesor to jistě ví, nebo aspoň cítí. Neexistuje žádné neosobní, státní "nemáme" Prostě někdo má a někdo nemá.Vždycky to tak bylo, je  a nejspíš bude. Jenže pro každého politika by bylo sebevražedné si to veřejně přiznat. A tak se kecá: "standardy, základní péče pro každého, základní úkony nemohou být závislé na příjmu," atd., atp. Houbeles. Na tom "základním" se nikdy politická reprezentace shodnout nemůže. Se "základním" se dá pracovat pouze v hypotetické rovině. V praxi je to něco jako pevný bod ve vesmíru. Neexistuje.Pamatujete na heslo z osmdesátího devátého "VŠUDE JAKO V SANOPSU"?   

• reagovat
• nahlásit příspěvek

S. Ševeček 19.4.2011 9:37

Už to tady má pan Matějka

Připravte si peněženky!

... a neptejte sw ZA CO !

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Ležatka 19.4.2011 9:03

Když je "financování zdravotní péče v naší zemi nedostatečné",

je třeba nejprve využít všech jednoduchých možností, jak ušetřit.

Například: po ukončení naší léčby poskytnout informaci o jejich nákladech. Za ten kontroverzní poplatek bychom pak dostali výpis poskytnutých standardních služeb. Těch, které jsou posílány pojišťovnám. A hned bychom provedli kontrolu zdarma. Místo pojišťoven, které by pak z vybraného pojišťení dostali méně na provoz.

Není to nakonec tím hlavním důvodem, proč okamžité informace o nákladech mít nemůžeme? Co kdyby se časem zjistilo, že mezičlánek pojišťoven je pro standardní léčbu drahý luxus?

Podrobnosti návrhu a o jeho dalších efektech na:

                http://lezatka.blog.idnes.cz/c/183721/

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Kulheim 19.4.2011 8:50

Zdravotní péče není jenom péče o nemocné. Je to taky tzv. aktivní tvorba zdraví".

Té něvěnuje min. zdravotnictví téměř žádnou pozornost. Dnešní systém zdravotní péče nemá se zdravím populace málo společného. To platí i o práci ministerstva zdravotnictví. Výstižnější  než ministerstvo zdravotnictví by bylo ministerstvo pro zajištění léšení nemocných.

Zdraví a nemoc jsou dvě rozdílné kategorie. Zdravotní péče se podílí na zdraví lidí cca 8-15%, genetika 20%, životní prostředí 20% a životní styl 50%. . Zdraví je majetkem každého jednotlivce a záleží zejména na něm, jak o svoje zdraví pečuje.

Podpora zdraví zahrnuje veškeré snahy o pozvednutí celkové úrovně zdraví, a to jak posilováním plné tělesné, duševní a sociální pohody, tak i zvyšováním odolnosti vůči veškerým (infekčním i neinfekčním) onemocněním. Zdraví je nahlíženo jako zdroj každodenního života,  nikoli jako životní cíl.

Systém zdravotnictví, který neklade důraz na zdraví prospěšný životní styl,nemůže vést ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že se na zdravotním stavu populace v největší míře podílí životní styl, je neúčinná jakákoli reforma, která není zaměřena na změnu životního stylu.

Vzhledem k tomu, že se na zdravotním stavu populace v největší míře podílí životní styl, je neúčinná jakákoli reforma, která není zaměřena na změnu životního stylu.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

R. Kříž 19.4.2011 7:31

autore...

a co byste rekl zruseni ministerstva zdravotnictvi, povinneho zdravotniho pojisteni a ponechani zdravotnictvi normalnimu trhu? najednou by o poctu luzek, postupech zdravotni pece atd. rozhodovalo neco objektivniho... zadny priblbly urednik ci politik, zadny lekar, honici si "body"... a kazdy platici zakaznik by byl "VIP persona"...

coz?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Boublíková 19.4.2011 7:13

S vyzněním článku souhlasím

ale mrzí mě, že autor článku - renomovaný lékař - může napsat: "Protože dnes jsme ze zákona všichni pojištěni prakticky na vše (snad s výjimkou estetické chirurgie a části stomatologické péče),"... tudíž neví, která bije.

Nejmodernějším trendem kompenzace diabetu (týká se zejména autoimunitnígho diabetu 1. typu, kterým často onemocní i děti a jde o nemoc, proti které neexistuje žádná prevence) je kontinuální monitoring glykémie pomocí glukózaoxidázových senzorů. Jeden senzor vydrží pracovat asi týden, pojišťovna v optimálním případě hradí pacientům 4 senzory ročně, tudíž pacient, pokud chce využívat tuto nejmodernější léčbu, si musí ze svého zaplatit 48 senzorů ročně. V současnosti jsou v ČR dostupné dva typy senzorů - jeden stojí 800 Kč a druhý 1400 Kč. Spoluúčast pacienta (např. i malého dítěte, školáka, studenta....) na léčení je tedy v rozmezí cca 38.000 až 67.000 Kč ročně. To vše má samozřejmě svůj sociální rozměr - ne každý (ne každý rodič) může tuto léčbu zaplatit. Průměrná doba dožití diabetiků 1. typu v ČR byla v letech 2000-2005 (kdy senzory ještě nebyly v ČR dostupné, prodávají se od roku 2006) 49 let.

V duchu článku lze tedy uzavřít, že zatímco standardní pacient s DMI má průměrnou dobu života necelých 50 let, nadstandarní pacient si ji může prodloužit - snad až víceméně někam k normálu... Jednolůžkový pokoj s televizí v nemocnici bych v této souvislosti opravdu neřešila.

• reagovat
• nahlásit příspěvek