Jestliže člověk není spokojený se svým platem a jeho šéf mu nemůže nebo nechce přidat, je naprosto logické a pochopitelné, že se porozhlédne po lepší práci a dá výpověď. Platí to pro zedníka, manažera, doktora práv i medicíny. Z tohoto pohledu se nelze lékařům z nemocnic, kteří dávají nyní výpovědi, nijak zvlášť divit.

Přesto každý člověk, který někdy něco řídil amá ponětí o trhu práce, se musí zamyslet, zda ty tisíce doktorů skutečně mají někde lepší džob za víc peněz. Jedna věc je kampaň tvrdící, že německé nemocnice čekají na české lékaře s otevřenou náručí, druhou pak otázka, zda je to pravda, či jen virtuální realita. A pravdou je, že Německo určitě není schopno absorbovat čtyři tisíce lékařů, kteří dnes hlásí, že jsou připraveni opustit do jara české nemocnice.

Jistě, část lékařů může tvrdit, že si místo otročiny ve špitále otevřou privátní ambulance. Jenže pokud si otevřou ordinace praktických lékařů, tak to bude jenom dobře, protože těch je málo a v nevyhovující věkové struktuře. Ambulantní specialisté zase musí dostat smlouvu od pojišťovny a v případě, že ta má v příslušné odbornosti nasmlouváno dostatek péče, může dělat vážné problémy. Přestože pojišťovny jsou nyní poměrně vstřícné, v případě, kdy by hrozilo ohrožení chodu nemocnic, by tomu mohly svou obchodní politiku přizpůsobit.

Ať to vezmeme z jakékoliv strany, lékaři zas tak moc možností alternativního uplatnění v zmiňovaném masovém měřítku nemají. V tom případě je třeba taky spočítat, zda jsou opravdu tak špatně ohodnoceni, jak tvrdí. Průměry jsou jistě ošidné, ale zase jde o jediná tvrdá data, která jsou k dispozici. Průměrný plat lékaře včetně všech proplacených přesčasů je v Česku kolem 48 tisíc korun. To je dvojnásobek průměrné mzdy. Revoltující lékaři požadují, aby to byl jeden a půl až trojnásobek průměrné mzdy... Z tohoto pohledu je ovšem otázkou, proč jsou tak nespokojeni. Samozřejmě, zásadním problémem je ohodnocení mladých lékařů připravujících se na atestaci, což však tento protest nijak neřeší. Vážnější diskusi by měl vyvolat počet přesčasových hodin v nemocnicích.

Ta čísla jsou astronomická a vyvolávají skutečně pochybnosti, zda je za takového vypětí možné poskytovat péči na odpovídající úrovni. Jenže jak je potom možné, že velmi vysoké procento nemocničních lékařů vedle těchto otrockých přesčasů zvládá ještě provoz soukromých praxí? A především, proč naši lékaři mají o tolik víc přesčasů než ti zahraniční, a přitom je jich na množství pacientů zcela srovnatelný počet? Že by něco shnilého ve státě dánském?

Je asi nesporným faktem, že organizace nemocniční péče v Česku není rozhodně optimální a je zde řada zdravotnických zařízení, jimž se informovaný pacient raději vyhne, i kdyby mu měla zbýt jako alternativa jen bába kořenářka.

A po pravdě řečeno, jestli mají špitály nějaký personální problém, pak je to dostatek a kvalita středního zdravotnického personálu, který vždy byl a stále je obětí masivního navyšování platů lékařů. Přitom právě pooperační péče a obdobná činnost je tím, na co si pacienti v českém zdravotnictví nejvíce stěžují.

Proto by bylo velkou chybou současnému soustředěnému tlaku lékařské odborářské lobby ustupovat. Problém není v odpovídajícím ohodnocení. To se totiž odvíjí od seriózního hodnocení práce lékařů, od masivnější diferenciace v platech, likvidace platových tabulek a především od zamezení masivních úniků prostředků ze zdravotnictví přes nejrůznější chyby v systému. Do nich patří vše od mizerné organizace práce v mnoha nemocnicích přes manipulované zakázky na nákup techniky a materiálu až po fikané kšeftíky jednotlivých lékařů, velmi efektivně přerozdělujících zisk směrem do své privátní praxe a náklady do státní nemocnice.

Ve zdravotnictví se ztratí podle odhadů dvacet až třicet miliard korun. Až je doktoři se svým ministrem najdou, bude na jejich platy peněz více než dost.

MfD, 24.10.2010

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro