ZPRÁVA Z TISKU. S novým jarem přišla nová móda. Už kde kdo ji vynesl do společnosti, do novin, na sociální sítě, do projevů a politických programů. Zbrojení. Must have. Jako novou blůzku od toho Vrzáče. A stejně tak se prodává.

Deník Mladá fronta Dnes otiskl před několika dny komentář Zdeňka Zajíčka, prezidenta Hospodářské komory. „Konflikt, v němž se již tři roky brání Ukrajina ruské agresi, ukázal, že ani naše bezpečnost není samozřejmostí. A že bezpečnost není jen otázkou počtu vojáků nebo nebo nákupu techniky. Je to i otázka schopnosti vyrábět, inovovat a být soběstačný. A to je oblast, ve které leží naše historická příležitost,“ píše Zajíček. „Investice do obrany nejsou nákladem. Jsou příležitostí. Pro růst, export i kvalifikovanou zaměstnanost.“

Text tohoto jindy příčetného funkcionáře působí dojmem, jako by ho psala umělá inteligence nebo velmi neumělá agentura. Snaží se nám v něm namluvit, že bez války by žádné inovace, export, přidaná hodnota a zaměstnanost nebyli. Jiné příležitosti než zbrojení jako by neexistovaly. „Význam výzkumu a vývoje v obraně jde ještě dál. Přináší technologie, které se zásadně uplatňují v civilních oblastech. To není teorie – to je zkušenost států, které tuto cestu úspěšně prošly,“ píše dále Zajíček. „Z technologií vyvíjených pro armádu vznikly základy autonomních vozidel, krizových komunikačních sítí, umělé inteligence pro řízení dopravy nebo zdravotnických diagnostických nástrojů.“

Na tom dost možná něco je. Přinejmenším skutečnost, že jde o státní úkol, o státní zakázku za státní peníze a zajištěný státní odbyt, může s inovacemi opravdu pohnout. Už ale není jisté, zda by stejných inovací a hospodářských efektů nemohlo být docíleno beze zbraní. Tedy kdyby podobné státní úkoly a zakázky plynuly přímo do dopravy, komunikací či zdravotnictví. Armádní zakázka je vlastně taková oklika.

„Máme talentované vývojáře, technickou tradici i podniky s know-how. Ale bez strategické podpory – v podobě investic do výzkumu, daňových pobídek, dlouhodobých kontraktů a účasti firem už ve fázi vývoje – ten potenciál zůstane nevyužitý.“ Jinými slovy: nebýt války, zůstaneme zaostalí? „V obranném průmyslu nejde jen o to, čím budeme bojovat. Jde i o to, z čeho budeme žít, jaké technologie budeme využívat v dopravě nebo v medicíně. A právě teď je chvíle, kdy se o tom rozhoduje,“ uzavírá Zdeněk Zajíček své požehnání zbraním. Dodejme, že o těchto věcech a podobným způsobem se rozhoduje i v míru, totiž v civilu.

O den později stejný list zveřejnil zprávu o studii Centra veřejných financí na téma, kde vzít peníze na zvýšené zbrojní výdaje. Centrální odborníci dospěli zhruba ke třem možnostem: půjčit si a zvýšit deficit státního rozpočtu, ušetřit na zbrojení z výdajů státního rozpočtu, nebo navýšit příjmy státního rozpočtu. Ponechme nyní stranou odbornou úroveň těchto rad a povšimněme si pozadí, jež se za zprávou skrývá. Jde o metody a konsekvence, které jako by Evropské komisi z oka vypadly. Vláda politicky rozhodla, vláda si odhlasovala výdaje ve výši 3 % HDP na zbrojení. Pak teprve zjišťuje, jak se to zařídí a co to udělá, co se asi stane.

Článek také popírá Zajíčkovo přesvědčení, že zbrojení je pokrok a hrozně se na něm vydělá. Z analýzy Centra lze vyčíst, že peníze na zbrojení se jen přesunou z peněz na něco jiného. Nebo se bude zbrojit na dluh, čímž se peníze jednak opět jen přesunou z něčeho jiného, jednak se přesunou na někoho jiného. Jestli se něco zvýší, bude to státní dluh, výdaje na obsluhu státního dluhu a inflace.

Vláda má 14 ministerstev. Na každém jsou ministerští náměstkové, odborní či političtí, ti mají poradce, ti zase mají náměstky poradců… Znásobme počtem 200 poslanců v ČR, případně 720 poslanců v Evropském parlamentu. Kromě toho má česká vláda rozpočtovou radu, národní ekonomickou radu… Tak mohutný mozkový trust už by měl umět vyprodukovat něco použitelnějšího. Minimálně podklady pro politické rozhodnutí a schválení. Pokud možno ex ante.

Jenže móda je nepředvídatelná. Teprve před nějakými třemi měsíci Evropa zjistila, že Rusko vede válku proti Ukrajině a že by mohlo vést válku také proti části Evropy, která je s těmi ostatními částmi, co naděláte, tak nějak spřátelená. Před třemi měsíci se přišlo na to, že tyto spřátelené evropské armády nejsou k boji uzpůsobeny. Až na Hromnice se přišlo na to, že jejich uzpůsobení bude chvilku trvat a něco to bude stát a sotva před měsícem Evropská komise dovolila, že se to smí vyrábět a financovat. To už na nějaké dlouhé mudrování času nezbývá.

V Salonu týdeníku Echo říká ekonom Mojmír Hampl, předseda Národní rozpočtové rady: „V Evropě to pořád řešíme tím svazáckým způsobem, který mi vždycky tak vadil. Svazácky rozhodneme, že něco se vůbec nesmí, je to úplně zakázané. Je jedno, že tím popřeme trh. Pojede se podle ESG a všechna zbrojní výroba je fuj. A pak se zas otočí a zas svazácky řekneme, že jedině takhle se to za každou cenu musí dělat. Co kdybychom jednou zas vrátili tržní síly, které to umějí rozhodnout, a nedělali pořád tahle centrální rozhodnutí. Možná že teď je fakt ten poslední okamžik, kdy můžeme tohle mentální uvažování změnit.“

Je to hezký postřeh, jen s jednou výtkou. Obrana státu není tržní rozhodnutí. Je to rozhodnutí politické a v jádru správné. Jen je zoufale špatně učiněné. A pak se prodává jako něco, čím rozhodně není.

Psáno pro Svět hospodářství