V zimě je zima, v létě horko. Zhruba těmito slovy reagují městští vzdělanci na vystoupení televizních moderátorů, kteří s vytřeštěnýma očima sdělují, jak byly překročeny teplotní rekordy a jak se řeky dostávají na historická minima. Obvykle mají vzdělanci pravdu, tentokrát se však mýlí. Pokud sedí v klimatizované kavárně Slavia a sledují širokou hladinu Vltavy, která se neliší od stavu kdykoli za letošní rok, tak se jim opravdu může zdát, že o nic nejde.

Pokud by ale měli zahradu, kde všechno uschlo, anebo dům u řeky, které vodu nedodávají gigantické přehrady ani jí nezdržují široké jezy, pak by věděli velmi dobře, že podobné sucho jako letos ještě nezažili. Přesněji řečeno, něco podobného mohou pamatovat starší lidé, protože v roce 1953 a ještě na začátku roku 1954 bylo vody ještě méně.

Lidé ve vyspělé průmyslové společnosti přírodu obvykle podceňují a čas od času bývají vytrestáni. Češi občas zažijí šok z povodní, jinde trpí lesními požáry, sněhovými bouřemi nebo vlnou tsunami. Obvykle však na vzpouru živlů brzy zapomenou, pokud nejde o katastrofu rozměrů v japonské Fukušimě.

Sucho je navíc značně nenápadný extrém. Chvíli je vedro, které však brzy přestane. Dlouho neprší, ale občas pár kapek přece jen spadne. Studny vysychají, země je na kámen, všem kromě zemědělců to ale může být koneckonců jedno. Nedostatek potravin, který Čechy potrápil ještě v roce 1947, kdy přispěl ke komunistickému převratu, se dnes opakovat nemůže, protože se prostě jídlo doveze. Nepochybně to platí při letošním suchu, které postihlo jen pár středoevropských zemí mezi Polskem a Chorvatskem.

Možná se znovu objeví sucha takových parametrů, kterým musely české země čelit v první polovině století, něco takového nás ale nemusí rozházet. Taková úvaha je správná v případě, že by letos šlo jen o výjimečnou epizodu, které se v příštích desetiletích nedočkáme nebo dočkáme jen zřídka. Zdá se však, že o výjimku nejde, že může jít o součást klimatických změn, které prohlubujeme svými hospodářskými aktivitami.

Vědci projektu Intersucho zjistili nejen to, že se podnebí v Česku průběžné otepluje, ale také že se průběžné snižuje vlhkost půdy. Tím riziko sucha dále roste a tento trend může vést k úplně proměně krajiny, zemědělství i životního prostředí. Na Sahaře by mohli vyprávět.

Nechuť připustit sucho se netýká jen povalečů z kaváren, nemluví se o něm na veřejné scéně vlastně nikde. Důvody se dají pochopit. Kdo chce bojovat proti suchu, ten musí bránit likvidaci půdního fondu stavbou továren i skladů i rozšiřování lánů, kde se pěstuje řepka, kukuřice, anebo také pšenice. Bezprostřední zájem omezovat ekonomické aktivity nemá pochopitelně nikdo.

Není pochyb, že příroda na sebe nakonec upozorní. Ovšem sucho má tu nevýhodu, že může být už pozdě a že se mezitím promění v naprostý úhor značná číst dosud kultivované krajiny a že tyto změny budou nevratné.